Když jsem se dozvěděl o Vašem předčasném a nečekaném odchodu, vzpomněl jsem si, jak jste mi v jednom z těch nemnoha vzácných dopisů, které jsme si kdysi vyměnili, psal, že musím určitě napsat povídku o tom brazilském prodejci triček pro turisty, který měl ve svém domě kousek od pláže jednoho provinčního městečka mezi Riem a Sao Paulem obrovskou knihovnu s tisíci svazků autorů světové literatury, včetně Kundery, Haška a Hrabala, protože – a tady jste se mi omlouval za to, že podléháte stereotypu – my Češi jsme rození vypravěči a Hašek, Hrabal a spousta dalších fantastických spisovatelů prostě nespadlo z nebe. Psali jsme si také o moři a tesknotě Čechů po něm a o tom, jak vlastně nemáme Polákům co závidět, protože Balt je na koupání příliš studený, nepřívětivý a devět měsíců v roce vyvolává deprese. A vzpomněl jsem si taky na to, jak jsem si roky sliboval, že se za Vámi do krásného Gdaňska, který jsem díky překládání dvou Vašich úžasných knih navštívil opravdu důkladně, konečně vydám osobně a že Vás pozvu na pivo do pubu „U Ira“, ve kterém jste seděl v onen osudový únorový den v sedmadevadesátém s přáteli, a z televize, jež se tehdy zachovala jako skutečná kulturní veřejnoprávní televize středoevropské země a tu smutnou novinu zařadila na úplný úvod hlavních zpráv, jste se v 19:30 dozvěděli o smrti největšího z českých spisovatelů, načež váš neformální klub obdivovatelů Bohumila Hrabala začal spontánně psát dopis švédské Akademii, ve kterém jste kategoricky požadovali, aby mu tu Nobelovu cenu dali aspoň posmrtně, aby ten diplom zasadili do horského křišťálu a položili na Hrabalův hrob v Kersku, kde se budou určitě na slunci vyhřívat všechny jeho kočky… Vzpomněl jsem si na Vás také úplně nedávno, doslova před pár dny, když jsem se na dlouho odkládané (ach, jak jsme nepoučitelní) návštěvě svých polských příbuzných dozvěděl, že se kmotrův syn vrací po mnoha letech natrvalo z Ameriky do Polska a stěhuje se do Gdaňska do bytu s výhledem na ty krásné historické sýpky, kolem kterých jsem mnohokrát procházel při překladu Vašeho Mercedesu Benz, který jste sepsal jako poctu Hrabalovi. Ale o Vaší lásce k „panu Bohouškovi“, jak jste mu říkal, jsem koncem devadesátých let, když jsem poprvé zhltnul Weisera Davidka, neměl ještě ani tušení, a každá Vaše kniha, kterou jsem od té doby přečetl, byla jiná, ale všechny spojovalo vaše hluboké lidství, pozornost k detailu a neuvěřitelný dar vyprávět zdánlivě obyčejné příběhy tím nejneobyčejnějším způsobem. 

Milý pane Pawle, nebudu Vám slibovat, že tu povídku o brazilském prodejci triček, který se se mnou přišel k autobusu z města Ubatuba ležícím na obratníku kozoroha rozloučit v tričku s orlojem Staroměstské radnice, někdy napíšu. Nemůžu Vás už bohužel ani pozvat na pivo do Pubu „U Ira“, ani teď, což je obzvláště protivné, nejsem ve společnosti dalších členů (bezesporu nesmírně rozsáhlého) neformálního klubu obdivovatelů Pawła Huelleho a nemůžu tak zapisovat jejich návrhy, co vše je třeba napsat Švédské akademii, aby si konečně uvědomila, že Vám má dát tu Nobelovu cenu aspoň posmrtně. Můžu Vám ale slíbit, že se ještě dříve, než život udělá další mimořádnou smyčku, vydám do Vašeho milovaného města a do Gdaňské zátoky hodím svůj osobní Nobelovský diplom v lahvi po dobré whisky. Klidnou poslední plavbu, milý pane Pawłe.