Stejně jako první román francouzské autorky Pauline Delabroy-Allard Taková je Sarah, který byl nominován na prestižní Prix Goncourt, i její druhý literární počin zaujal jak zahraniční, tak (po vydání překladu) i tuzemskou kritiku.

Děj románu se rozplétá nenápadně. Pauline čeká s dvěma kopiemi fotografie na úřadě, kde si chce nechat vyřídit svou první občanku. O týden později drží v ruce nový průkaz: vedle jejího křestního jména zde stojí ještě tři další: Jeanne, Jérôme, Ysé – slova, která ji po celý dosavadní život doprovázejí jako prázdná označení, aniž by věděla proč. Její touha zjistit, kdo byli lidé, po nichž ji rodiče pojmenovali, postupně graduje a z počáteční zvídavosti se stává naprostá posedlost, která je začátkem rozkladu jejího dosavadního života, zároveň ale i její formou vyrovnávání se s traumatem. Jak postupně odhaluje, kdo byli Jeanne, Jérôme, Ysé, začíná se ztotožňovat s jejich osudem a snaží se pochopit, kým je ona sama. Pátrání po třech jménech ji zavede na venkov, kde žije babička, se kterou roky nebyla v kontaktu, do sluncem rozpáleného Tunisu, kde se snaží objevit genia loci Súsy a pochopit, co Jérôme myslel slovy „protože vzpomínám na Súsu“, a nakonec na samotu, do opuštěného domu v Brive-la-Gaillarde, kam se vydává se dvěma výtisky téže knihy a doufá, že naprostá izolace ji znovu umožní vrátit se do bytu i života se svou manželkou. 

Není náhodou, že zvuk tří jmen začne v jejím životě hrát roli právě v době jejího těhotenství. Ostatně občanku si ve svých třiceti vyřizuje právě kvůli dítěti, které v sobě nosí, a má pocit, že jména, jež ji od narození doprovázejí, musí poznat, než sama porodí. To, co zprvu vypadá jako zdravé nadšení pátrat po vlastní minulosti, se ale poté, co se její miminko narodí mrtvé, stane neovladatelnou touhou stát se někým jiným, někým, kdo se nemusí vyrovnávat se smrtí vlastního  dítěte. Autorčino vpíjení se do jiných životů je tak snahou vyhnout se vlastní realitě a smutku, ztratit se jako stíny těch, kterým patřila jména na její občance. 

Hledání v Kdo ví je iracionální, nejedná se o skutečné pátrání, ale spíš o hledání smyslu, pochopení smrti. Vyrovnávání se se smrtí miminka je zastíněné životy prosakujícími do její totožnosti. To, co Jeanne, Jérôma a Ysé spojuje, je úmrtí zhruba v jejím věku. Až s Ysé, hlavní hrdinkou hry Paula Claudela Poslední úděl, kterou objeví u rodičů v knihovně, se prolomí stěna, jež ji od traumatu a truchlení dělila. Jako by jí až čtení slov vytištěných na papíře a vedoucích do fikčního světa pomohlo přijmout ztrátu, s níž se musí vyrovnat. 

Autofikční vyprávění je v románu mnohovrstevnaté a autorka si hraje s vrtkavým uchopením identity. Když Pauline u babičky najde fotku babiččiny mámy Jeanne, přijde jí, jako by se dívala sama na sebe. Teta ji ale posléze vyvede z omylu, Jeanne byla babiččina nevlastní máma, ale jak se jmenovala žena na fotografii, babiččina biologická matka, teta neví. Nakonec vyjde najevo, že obě ženy se jmenovaly Jeanne. Stejně tak Jérôma, jehož fotku Pauline najde ve fotoalbu přátel rodičů, nakonec zamění s mužem na ulici. Ačkoli ví, že před více než třiceti lety zemřel na AIDS, je si jistá, že ho viděla na pařížském hřbitově. Neznámý muž se pro ni nezaměnitelně stane Jérômem. S postavou z divadelní hry nakonec Pauline začne sama splývat, její repliky se v textu mísí s jejími. Stejná slova ale kdysi pronášela i její máma, která Ysé ztvárnila v divadelní hře. Delabroy-Allard tak ukazuje sílu slov a pojmenování, ale hlavně  jádro toho, co žánr autofikce definuje. 

Témata, která autorka v románu rafinovaně proplétá, stejně jako její literární styl ukazují, že patří k výjimečným hlasům současné světové literatury. V jejím díle jazyk rytmicky doprovází   děj a reflektuje aktuální svět, aniž by ho musel konkrétně pojmenovávat. Román zobrazuje nesnesitelnou tíhu žití a zároveň i nezaměnitelnou krásu literatury.