Pod japonsky vyhlížejícím pseudonymem Kata Rina, který se nachází na obálce knihy, se skrývá (přesněji řečeno zase tak neskrývá, protože své civilní jméno prozrazuje v krátkém medailonku) dvaatřicetiletá česká výtvarnice a ilustrátorka Katarina Kratochvílová. Kreslením se živí, nikoliv ovšem komiksy – pracuje jak pro knižní nakladatelství, tak pro reklamní agentury a mezi několika jejími styly vynikají realisticky pojaté, ale melancholické až snové obrázky.

V podobném duchu se nese také komiks V oku lišky. Autorka jej zprvu vydala vlastním nákladem jako krátký sešit beze slov pod názvem Used Kimono Store – a v roce 2022 za něj získala třetí cenu v Japonsku, v soutěži zahraničních komiksů International Manga Award (kde mimochodem předtím bodoval také skupinový projekt Iogi studentů plzeňské FDULS). Pro letošní vydání v nakladatelství Labyrint nicméně komiks rozšířila a přidala text, nikoliv ovšem do bublin, ale vytištěný vedle obrázků. Výsledek je tedy někde na půl cesty mezi komiksem a obrázkovou knihou.

Tajemná maska mezi starými kimony

Vypráví příběh japonské dívky Suzu, která žije s babičkou v malém krámku s použitými kimony. Spíše než obchodnice je však babička sběratelkou s vášní pro pozoruhodné vzory kimon i příběhy, které si s sebou oděvy nesou; tu vášeň s ní Suzu sdílí. Když babičku přepadne slabost a odvezou ji do nemocnice, Suzu zaslechne tiché, ale neodbytné zvonění, které ji přivede k šuplíku, kde mezi kimony objeví liščí masku. Nasadí si ji a ta ji v podobě antropomorfní inteligentní lišky přenese do fantaskního liščího světa. Právě zde Suzu možná může nalézt lék pro babičku, které standardní medicína zřejmě nedokáže pomoci.

Kratochvílová vypráví jednoduchý příběh v krátkých větách – je to obvyklý přístup autorů pohádek pro děti, což V oku lišky v zásadě je. Děti budou ostatně otevřenější i občasným lyrizujícím metaforám, které posilují celkové melancholické vyznění textu. Co tu ale citelně schází, je nějaký výraznější konflikt, hrozba či nepřítel, případně alespoň překážka, kterou by měla Suzu v cestě za babiččiným uzdravením překonat. Takto jde celkem přímočaře liščím světem ke svému cíli, jímž je nejen získání potřebného léku, ale také odhalení tajemství liščí masky i vlastní minulosti. Sám o sobě příběh není nijak zvlášť zajímavý ani nosný, schází mu napětí a po jeho dočtení zůstává spíše podezření, že jej autorka neměla příliš promyšlený a že přinejmenším tajemství dívčina původu zůstalo vysvětlené neurčitě a nedostatečně.

Kouzlo autorčiny kresby

Mnohem přísnější kritéria snese Kratochvílové kresba. I ta se vyznačuje lyrickými a ornamentálními prvky, z japonských komiksů si bere melancholii, secesně se vlnící linky a jistou ornamentální zdobnost. Ta je ovšem nanejvýš uměřená – kreslířka volí tlumené odstíny, převážně jemně teplé barvy kombinované se světle šedou, bílou a černou, rozhodně nic výrazného, nebo dokonce zářivého. Do celostránkových obrázků vkládá detaily, invenčně pracuje s kompozicí oken na stránce. Střídá komorní scény s rozmáchlejšími a zaplněnějšími výjevy z liščí slavnosti nebo tržiště. Její linka je jemná a elegantní a celá obrazová část knihy má nepopiratelné kouzlo. Jeden skoro zalituje, že autorka nezůstala u bezeslovného vyprávění – musela by ale přidat ještě hodně kreslení, aby byl příběh srozumitelný.

Komiksovou pohádku (rozsahem spíše delší povídku než román) V oku lišky je možná nejlepší číst dvakrát: nejprve text, díky němuž se dozvíme obsah příběhu – a pak se můžeme soustředit na působivé obrázky, které nás znovu vtáhnou do děje. Podstatně silněji a poutavěji.