Pod slovy „německý knižní veletrh“ si většina lidí jistě vybaví tradiční veletrhy v Lipsku a ve Frankfurtu, podobných akcí se ale v menším měřítku po Německu koná celá řada. Jednou z nich je Mnichovská knižní přehlídka (Münchner Bücherschau), která v letošním roce oslavila půljubileum své existence – v Domě umění (Haus der Kunst) na Prinzregentenstrasse odstartoval 14. listopadu již 65. ročník tohoto místního svátku literatury. Mimochodem, ve stejné ulici ještě donedávna fungovalo České centrum, než muselo budovu začátkem roku opustit, a naproti bývalému stánku české kultury pak nalezneme dům, v němž v roce 1918 zemřel dramatik Frank Wedekind.

V Domě umění se akce koná teprve od loňska, dříve bylo její pravidelnou lokací kulturní centrum Gasteig, to však muselo nedávno projít sanací. „Není lehké najít vhodné prostory, protože potřebujeme velkou plochu, kterou je možné oddělit od dalších vnitřních prostor, takhle to vyžadují požární předpisy. Nechápu, proč je nutné mít zvláštní předpisy pro prostory, kde se vystavují knihy, na rozdíl od výstavních prostor třeba pro koberce. Řekla bych, že koberce hoří stejně dobře jako knihy,“ vysvětluje mi paní Friedericke Eickelschulte, hlavní organizátorka a zároveň kurátorka programu pro dospělé čtenáře. „S Domem umění jsme v zásadě spokojeni, jen bych si někdy přála z jejich strany více respektu,“ naznačuje, že ne vždy jde vše úplně optimálně.

Další novinkou oproti předchozím ročníkům je osamostatnění se od Slavnosti literatury (Literaturfest München), která se bude nově konat na jaře. Mnou vyslovené obavy, že by samotnou přehlídku se skromnějším doprovodným programem kvůli tomu mohlo navštívit méně lidí, paní Eickelschulte nesdílí, a naopak na rozdělení obou akcí vidí pozitiva: „Když se v jeden večer konaly tři různé literární pořady, v podstatě jsme kanibalizovali sami sebe, co se týče počtu návštěvníků, zájemců je přece jen určitý omezený počet. Navíc jsou obě akce i odlišně koncipované, základem Slavnosti literatury jsou právě debaty s autory a další programy, zatímco u nás jde v první řadě o knihy samotné a autorská vystoupení jsou jen doprovodným prvkem.“

Knihy lze pouze prohlížet

Je evidentní, že sály, v nichž se přehlídka koná a které obvykle slouží výstavám umění, jsou naprosto odstíněné od denního světla a veškeré osvětlení je umělé. Což není úplně ideální, zejména pokud si návštěvník chce obálku některé z vystavených knih vyfotit. Naštěstí jsou u všech panelů s vystavenými knihami k dispozici tužky a dostatečná zásoba předtištěných papírků, na které si čtenáři mohou názvy zajímavých titulů a jména jejich autorů poznamenat. Což je velmi praktické, neboť na rozdíl od drtivé většiny jiných literárních akcí je Mnichovská knižní přehlídka koncipována skutečně jako přehlídka novinek (občas i starších titulů) a zakoupit si knihy na místě není možné, s výjimkou akcí doprovodného programu, kdy lze pořídit aktuální představovanou knihu a nechat si ji od autora podepsat. V knihkupectví za rohem od hotelu, ve kterém bydlím, mi personál na můj dotaz potvrzuje, že jim během přehlídky skutečně návštěvnost i tržba stoupají. Osobně úplně ten dojem nemám, protože po většinu své návštěvy obchodu jsem zde byl jediným zákazníkem, ale je pravda, že ve všední den v poledne asi obecně moc lidí knihy nekupuje.

Předtištěné papírky na panelech s vystavenými knihami zároveň zájemce o knihy rovnou vyzývají, aby se neostýchali svá přání sdílet se svými příbuznými či přáteli, a nechali se tak zvolenou knihou obdarovat k Vánocům. „Jsme v určitém smyslu hlavně inspirace pro předvánoční nákupy, i proto se držíme tradičního termínu od půlky listopadu do začátku prosince,“ dodává s úsměvem paní Eickelschulte.

Přestože knihy není možné na místě zakoupit, jsou výstavní panely striktně rozděleny podle jednotlivých nakladatelství, přičemž nepřekvapí, že některá nakladatelství si mohou dovolit zabrat pro své novinky panelů několik, zatímco ta menší a úplně nejmenší se leckdy musí spolu o jeden panel podělit. Pokud jsou nakladatelství v rámci výstavní plochy rozmístěna podle nějakého klíče, nedaří se mi na něj přijít, vedle sebe jsou totiž k vidění knihy nejrůznějších témat a žánrů. Jako by se organizátoři snažili nabourat tradiční klišé o dělení na vyšší a nižší žánry, o kterém se ostatně kriticky vyjádřila i Melanie Raabe, která hned první večer představovala svou, do literárních škatulek jen těžko zařaditelnou novinku Der längste Schlaf (Nejdelší spánek) o ženě, která trpí problémy se spaním, neboť její sny se často velmi tragickým způsobem vyplní. A jak předem tuším, vůči tomuto dělení se kriticky staví i paní Eickelschulte: „V mnoha odvětvích je rozdělení do kategorií dobrá věc, ale já nechci nikomu předepisovat, co má číst. Chci lidi obohatit o různé příběhy a naši návštěvníci chtějí vidět pěkné knihy a zažít zajímavé večery. Jestli je zajímá to, nebo ono, náročná literatura, nebo lyrika, nebo cestopis, to nehraje roli. Přijde mi to tak typicky německé, ta potřeba něco dělit do kategorií. Koneckonců, někteří lidé se z nejrůznějších důvodů se složitými tématy v literatuře vypořádat nemohou nebo nechtějí. Je to každého věc, důležité je to, že vezme knihu do ruky a čte.“

Osobní výběr titulů

I stručný přehled prezentovaných novinek by nevyhnutelně představoval sáhodlouhý seznam, zmíním tedy jen několik položek. Monika Helfer, rakouská autorka známá i českým čtenářům díky prvnímu dílu trilogie o nelehké historii vlastní rodiny, byla zastoupena svou nejnovější knihou Wie die Welt weiterging (Jak to šlo se světem dál), sbírkou 365 kratičkých povídek. Uwe Wittstock na svou dřívější knihu Februar 33 – Der Winter der Literatur (Únor 33 – Zima literatury), v níž mapoval osudy známých literátů ve dnech, kdy se Hitler pomalu dostával k moci, navázal podobně koncipovanou publikací Marseille 1940 – Die grosse Flucht der Literatur (Marseille 1940 – Velký útěk literatury). V množství vystavených novinek se skrývala i útlá novela (do češtiny dosud nepřeloženého) Franze-Marii Sonnera Gregor Mendel begegnet dem Schicksal (Gregor Mendel čelí osudu), v níž autor zachytil zakladatele moderní genetiky jako stárnoucího muže, který po neúspěšném vyjednávání ve Vídni při dlouhé jízdě vlakem do Brna rekapituluje svůj, z pohledu jeho současníků nepříliš úspěšný život. Srdce nejednoho čtenáře, který zůstal navždy klukem, pak jistě poskočilo před panelem nakladatelství Karl-May-Verlag. Ačkoliv se kolem děl tohoto autora nedávno po americkém vzoru vedla diskuse o kulturním přivlastňování a rasismu, stále vycházejí v nových zpracováních.

Zastoupeni byli pochopitelně i autoři překladoví. A nešlo přehlédnout množství severských detektivek, jejichž obálky tamní nakladatelé ještě vylepšují vlaječkami odkazujícími na zemi původu autora, aby nalákali i méně všímavé čtenáře (alespoň ty největší superhvězdy žánru, jakým je Jo Nesbø, zastoupený pokračováním svého románu Království, jsou naštěstí tohoto diskutabilního zlepšováku ušetřeny). Jeden z mála případů, kdy nakladatelství viditelně propagovalo i starší vydané tituly, byl panel berlínského nakladatelství Aufbau, které prezentovalo všech pět do němčiny přeložených románů letošní nobelistky Han Kang.

Mezi jmény známými i z českých překladů lze ještě zmínit letošní nositelku Ceny sourozenců Schollových, jíž se stala ruská novinářka Katěrina Gordějevová s knihou Odnes můj žal (v němčině jako Nimm meinen Schmerz). „Cenu sourozenců Schollových obvykle vyhrávají knihy pojednávající o těžkých tématech a náročné na čtení, to už je dané skutečností, že Hans a Sophie Schollovi působili proti tehdejšímu mainstreamu. Ale i v tomto rámci existuje široká žánrová paleta, třeba v roce 2021 cenu získal Joe Sacco za komiksový román Zaplatit zemi, v roce 2019 Ahmet Altan, který sedí v tureckém vězení a píše úžasné texty,“ konstatuje paní Eickelschulte.

Literární Bavorsko

Samostatný panel měla i Bavorská knižní cena, jejíž letošní vítěz v kategorii beletrie Clemens Meyer je českým čtenářům známý alespoň díky sbírce povídek Z mlhy života. V oceněném více než tisícistránkovém románu Die Projektoren (Projektory) rozvíjí příběh bývalého jugoslávského partyzána, který v 60. letech spolupracuje při natáčení filmové série o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi. I přes úctyhodný rozsah nešlo ale o největší publikaci, kterou bylo možné si prohlédnout a potěžkat, toto prvenství patří novince Raoula Schrotta Atlas der Sternenhimmel und Schöpfungsmythen der Menschheit (Atlas hvězdných obloh a mýtů o stvoření). Téměř 1300 stran nashromážděných informací jistě pod stromečkem potěší nejednoho etnologa i astronoma…

Velká část panelů samozřejmě představovala produkci nakladatelství bavorských. Nechyběly výpravné průvodce po různých bavorských lokalitách ani monografie k tamní historii, především té související s obdobím nacismu, ale i s 19. stoletím, některé se týkaly místní pivní kultury, která je pro Bavory podobně důležitá jako pro Čechy. K vidění byly i knihy zaobírající se (především těmi humornými) specifiky bavorských dialektů, ošizeni se nemusí letos cítit ani milovníci napínavých románů odehrávajících se u nich „doma“ – na ty cílí romány s označením jako „Alpen-Mystery“ či „Bavarian Gothic“. Minimálně mezi detektivkami měly zastoupení i mnohé další německé regiony, včetně východofríských „Ostfriesen-Krimis“ Klause-Petera Wolfa (jakkoliv sami obyvatelé Východního Fríska mají o autentičnosti atmosféry jeho románů své pochyby, jak mi sdělili při červnové návštěvě v jejich oblasti).

Celkem se lze na přehlídce seznámit s produkcí více než dvou stovek německých nakladatelství. „Někteří nás už v červnu urgují, že ještě nedostali pozvánku, a ověřují si, zda se přehlídka vůbec bude konat, jiné musíme uhánět a urgovat my. Jsou ale i taková nakladatelství, která musí účast zrušit kvůli napjatému rozpočtu nebo si pronajmou menší plochu než v předchozích letech,“ dozvídám se.

Zaostřeno na děti

Samostatný sál je vyčleněn knihám pro děti a mládež. V této oblasti se rozhodně nepokládám za odborníka, rychlý pohled nicméně naznačil, že pestrost témat prezentovaných v těchto knihách je značně široká. Rodičům a dalším čtenářům, kteří jsou na tom s orientací v dětem určené literatuře podobně jako já, jistě je nápomocen tradiční panel Die 100 Besten (100 nejlepších), které jim mohou s výběrem vhodného dárku pro malé čtenáře pomoci. Pro dětské návštěvníky pak organizátoři mají připravené speciální dopolední programy pro celé školní třídy, o něž je velký zájem; v minulých letech se těchto programů zúčastnilo na pět tisíc dětí. Potěšitelné určitě je, že se najde i mnoho rodičů, kteří sem se svými dětmi zajdou, jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit. „Chceme, aby se tu děti cítily dobře, mohou prostě přijít, vzít knihu do ruky, prohlédnout si ji, posedět na sedacích vacích a zase ji v klidu vrátit. Je to jiné než v knihkupectví, kde je člověk pod dohledem a tlakem si knihu koupit. V knihovnách je to samozřejmě lepší, ale myslím si, že nabídek na listování si v knihách nemůžou děti mít nikdy dost. Když pak o víkendu vidím, jak přijdou celé rodiny, táta sedí na vaku s dětmi v náručí a předčítá jim, je to prostě krásný pohled. Mnohé děti dokonce pláčou, když je večer čas jít domů a ony musí tu hromadu vypůjčených knih zase vrátit,“ vysvětluje mi paní Eickelschulte se skutečným zanícením v hlase. „Jako pozůstatek z dob covidové pandemie máme i čtyři virtuální dopolední programy pro školní třídy, každého z nich se účastní kolem 400–600 dětí,“ dozvídám se ještě. O důležitosti pozitivního vztahu ke čtení nejen u dětí, ale i u dospělých, nemá pochyb: „Čtení je jednou z nejdůležitějších kulturních technik, které máme. Dle výzkumů denně přečteme ekvivalent 800 stran textu, jenže z drtivé většiny ve formě e-mailů, příspěvků na sociálních sítích, v digitálních médiích a podobně, čtení knih a příběhů upadá. Přitom vstoupit do hlavy někoho jiného, do jeho fantazie, to člověk nezvládne žádným způsobem tak dobře jako při čtení. A o to nám jde, společně změnit perspektivu a podívat se jinam, do jiných světů.“

Téměř každý večer se pak koná doprovodný program i pro dospělé čtenáře, obvykle jde o prezentaci konkrétní knihy nebo debatu nad určitým tématem, jeden z těchto večerů je věnován i Petru Borkovcovi. „Žádný konkrétní klíč pro výběr účinkujících nemáme,“ odpovídá paní Eickelschulte na můj dotaz. „Jde nám o pestrost, abychom měli zastoupené romány, zábavné tituly, jeden večer letos věnujeme komiksu, jeden sci-fi, loni jsme měli zastoupenou fantasy, většinou máme i literaturu faktu, občas třeba i ryzí krimi. Zásadní je pro nás ale i kvalita, nechceme nutně pestrost za každou cenu. A samozřejmě myslíme i na to, že v sále je nějakých zhruba 200 míst, která bychom rádi naplnili. Byť někdy v zájmu různorodosti nad tímto kritériem přimhouříme oči, třeba u programu o komiksu je jasné, že můžeme rovnou zapomenout na to, že by přišlo 200 lidí.“

Nakolik mohu posoudit, je o tento program mezi návštěvníky navzdory z našeho pohledu poměrně vysokému vstupnému patnáct euro velký zájem, byť do pověstného posledního místečka sál přece jen zaplněn nebyl. Zejména na pásmo spojené s představením knihy tří autorek Drei ostdeutsche Frauen betrinken sich und gründen den idealen Staat (Tři východoněmecké ženy se opíjejí a zakládají ideální stát), v němž si autorky vystačily samy bez moderátora, bude nejeden návštěvník vzpomínat ještě dlouho – specifickou vůni východoněmeckého dámského deodorantu a bowle smíchané z laciného vína a konzervovaných meruněk člověk nemá možnost okusit každý den. I přes všeprostupující humor došlo na závažnější a smutnější témata, například když autorky zmínily, že počátkem 90. let se mnoho východoněmeckých žen nechalo sterilizovat, aby nepřišly o práci – o kterou ale pak po úpadku tamních tradičních podniků stejně přišly. I pro (západo)německé čtenáře obsahuje kniha řadu věcí, o nichž neměli ponětí, jak mi potvrzuje i paní Eickelschulte. Na mou otázku, zda si vůbec z pozice hlavní organizátorky může dovolit se uvolnit a plně se soustředit na dění na jevišti, odpovídá s úsměvem: „Čím větší část přehlídky za mnou, tím uvolněnější mohu být.“

Takže si tedy po skončení přehlídky bude moci v klidu odpočinout? „Po přehlídce zároveň znamená před přehlídkou,“ odpovídá mi s kombinací povzdechu a úsměvu nad zákonitostmi organizace akce, jejíž historie je starší než věk většiny jejích návštěvníků.