Scenárista James Tynion IV (nar. 1987) patří momentálně k největším hvězdám amerického komiksu. Jeho práci dobře známe i z českých překladů, kromě jeho scénářů ke komiksům ze světa Batmana se tu předloni a loni objevily dva svazky hororové série To, co zabíjí děti, která významně přispěla k tomu, že v roce 2021 získal Cenu Willa Eisnera. Nejvýznamnější ocenění pro komiksové tvůrce si odnesl i v následujících dvou letech: organizátoři ceny uvádějí sice všechny jeho v letech 2022 a 2023 vydané komiksové scénáře, ale nejdůležitější byla opět zmíněná série doplněná dalším hororem Hezký dům u jezera. Ten nedávno vyšel česky, sice ne v tak velkolepém formátu jako To, co zabíjí děti, nicméně nakladatelství Crew přichystalo důstojnou vázanou knihu.

Má to své opodstatnění, protože Hezký dům u jezera je určen starším a zkušenějším komiksovým čtenářům, kteří ocení chytré vyprávěcí schéma a nebudou postrádat akční scény. Výchozí situace je přitom podobná těm, které publikum dobře zná z komerčních filmových hororů. Lidově se takovému subžánru říká „vyvražďovačky“ a v zásadě v nich jde o odhalení a zlikvidování lidského či nadpřirozeného zabijáka, který různými vynalézavými způsoby zabíjí pohledné mladé lidi. Častokrát se vše odehrává na nějakém osamělém místě, přičemž skupinka mladých se navzájem podezírá, že vrahem je někdo z nich (a často je to i pravda).

Apokalypsa ohně

James Tynion IV toto schéma převrací. Dvanáct hezkých a inteligentních lidí mezi čtyřiadvaceti a dvaatřiceti lety se sejde v luxusní vile stranou civilizace, v lesích na břehu krásného jezera. Ale zlo na ně nečíhá ve vile, naopak před ním právě nevědomky unikli. Krátce poté, co se zde všichni sejdou, se na jejich mobilech začnou objevovat děsivé zprávy o tom, že se lidé, věci, budovy i celá města vzněcují a nekontrolovaně hoří. Příliš mnoho podrobností o apokalypse nezjistí, protože vše jde neobyčejně rychle a redaktoři zpravodajských serverů i další tvůrci internetového obsahu hynou dřív, než stihnou cokoliv publikovat. Je nicméně jasné, že nastala apokalypsa, konec světa obřích rozměrů.

Záhy jim to potvrdí také jejich společný kamarád Walter, trochu tajuplný brýlatý muž, který je sem všechny pozval. Znají se s ním ze střední nebo vysoké školy, ví o něm, že byl gay, ale chodil i s dívkami, že má bohaté rodiče a že je mimořádně inteligentní, ale také trochu manipulátor. Na místě se dozvědí, že nejspíš nepochází z této planety a že plamennou apokalypsu spustila jeho mimozemská civilizace. A že jeho misí bylo v převtělení za člověka v průběhu let vybrat vzorek lidí, kteří budou sloužit k výzkumu a pozorování. K dispozici mají všechno, co potřebují k pohodlnému životu, stačí, aby si řekli o jídlo, pití, drogy nebo nějakou zábavu a brzy je vše doručeno. Jen se nedostanou za hranice (dodejme, že velmi rozsáhlého) pozemku, který je ohraničen neviditelnou, ale neprůchozí bariérou.

Tato výchozí situace je nepochybně velmi nosná a slibuje mnoho variant a větvení, kam se příběh může dál ubírat. Velká očekávání posilují úvody každé kapitoly, kdy jednotliví členové už osamoceně (a často ozbrojeni) vedou monology ve zdevastovaném, převážně hořícím okolí. Mohou to být jejich sny, mohou to být výseky z budoucích dějů – bohužel se až do konce tohoto svazku nic víc nedozvíme a působivé a temné obrazy z úvodu kapitol zůstanou nevysvětlené. Možná se vyjasní v pokračování Hezký dům u moře, jehož první díl má v USA vyjít v červnu letošního roku, ale možná také ne: zmíněné pokračování má mít nové hrdiny, jinou podobně vyčleněnou a zkoumanou skupinu přeživších.

Chybějící rozuzlení?

Postapokalyptické uzavření skupiny lidí v časoprostorové bublině není ve sci-fi nijak nové a tvůrci jej využívali převážně v povídkách, kde jim ta situace posloužila k vyhrocení lidských charakterů a vztahů uvnitř skupiny. Tynion činí něco podobného, čtenář však přesto trochu doufá, že se postupem času dozví více o Walterovi a mimozemšťanech, k nimž patří a jimž je podle svých slov také podřízen; nemůže si tedy dělat úplně, co se mu zachce, aby své kamarády neohrozil. Zpočátku to k nějakému odhalení směřuje, jenže Walter má zároveň schopnost přimět lidi, aby okamžitě na cokoliv zapomněli, takže když se zhruba v polovině knihy schyluje k první vážnější konfrontaci, prostě jim všem přikáže zapomenout a postavy (spolu se čtenáři) se vlastně vracejí zpátky na začátek.

Ukazuje se tedy, že více než rozuzlení ústřední situace scenáristu zajímají vztahy uvnitř skupiny a povahy jednotlivých hrdinů, z nichž mnozí se utápějí v různých pochybnostech, stescích a rozčarováních; souvisí to samozřejmě s tím, že o všechny venku patrně přišli, ale mnozí byli v depresích už předtím. A i když závěr přinese novou konfrontaci, čtenář se ve výsledku o podstatě onoho krásného vězení nedozví nic víc, než bylo řečeno na začátku. Je to dost frustrující a zbývá jen naděje – dost možná lichá –, že více se dozvíme v pokračování.

Propracované kreslířské techniky

Naštěstí si můžeme vychutnávat Tynionovy scenáristické postupy a Buenovu famózní kresbu, která jako by pracovala s několika styly. Děj střídá úvodní (snové či předvídavé) scény s flashbacky z doby, kdy byl svět ještě normální, a i v přítomném ději se občas vrátí o pár dní zpátky. Je to chytré a chytlavé, udržuje to čtenáře v napětí, aniž by si Tynion musel pomáhat hororovými „lekačkami“ nebo akčními scénami. Pár jich tu najdeme (nejčastěji je to Walterovo rozmlžení z lidské do původní amébovíté podoby), ale využívají se velmi střídmě. Kreslíři Buenovi (a koloristce Bellaireové) dávají možnost kouzlit s tvary a barvami. Bueno volně využívá více kreslířských technik – někdy je jeho linka velmi jednoduchá, jindy naopak dosti propracovaná, některá okna jsou naopak téměř nebo úplně bez kontur a spoléhají se na olejomalbu. Je to rozhodně neobyčejně působivé – a muselo to dát hrozně moc práce…

Hezký dům u jezera je každopádně pozoruhodný, byť trochu neuspokojivý komiks. Ale to horory bývají. Rozhodně by jej neměli minout čeští komiksoví tvůrci, protože nabízí mnoho ukázek toho, jak se dá s komiksovým vyprávěním a s komiksovým výtvarnem pracovat.