João Luís Barreto Guimarães (nar. 1967) je portugalský lékař a básník. Pracuje jako plastický chirurg ve městě Vila Nova de Gaia a Středomoří je jeho devátá sbírka poezie – a po sbírce Tulák druhá, která vychází v češtině. João Luís Barreto Guimarães patří k nejvýraznějším postavám současné portugalské poezie. Svou tvorbu představí i osobně na květnovém veletrhu Svět knihy, kde bude letos Portugalsko čestným hostem. Středomoří vyšlo v bilingvním vydání, které čtenáři přináší možnost vychutnat si vedle citlivého překladu Kateřiny Ritterové také krásu originálu.

Středomoří jako kulturní a mentální krajina

Sbírka Středomoří (Mediterrâneo, Quetzal Editores, 2016) jako pomyslný koráb bere čtenáře na plavbu po moři paměti, smyslovosti a historie. Klade důraz na krásu každodennosti a proměnu prozaické skutečnosti v poezii. Navazuje na autorovu předchozí tvorbu, především je však uceleným vyznáním citů ke Středomoří, krajině, která se neřídí hranicemi map, ale sdílenými mýty a zkušenostmi. Barreto Guimarães cituje v závěru knihy chorvatského spisovatele Predraga Matvejeviće, autora osobitého Breviáře Středomoří: „hranice Středomoří se nacházejí tam, kde přestává růst olivovník“. Současně čerpá z řecko-latinské antiky i židovsko-křesťanského dědictví. Středomoří je pro něj konkrétním i mentálním prostorem, který spojuje Marrákeš a Jeruzalém, muzea a emoce. Tím pojítkem i překážkou je moře, jež zároveň vybízí, abychom v něm hledali svůj vlastní břeh, své místo na světě.

Dějiny jako vrstvy sedimentů

Barreto Guimarãesova poezie je archeologií, ovšem nikoli věcí, ale gest a pomíjivých okamžiků. Odkrývá vrstvy Středomoří, v nichž dějiny nepředstavují pevnou linii, ale „bahno“; nánosy událostí, na které zapomínáme, přestože se jím „jednou staneme“ (viz báseň Bahno dějin). V básni Archeologie gesta se ptá, zda něco vůbec existovalo, pokud si to nepamatujeme. Paměť se vrství v sedimentech a rozpadá do stop, z nichž ji už nelze zcela zrekonstruovat. Stejně jako Michel Foucault ve své Archeologii vědění zpochybňuje stabilitu poznání, Barreto Guimarães připomíná, že minulost k nám přichází spíš v otiscích než v konkrétních formách. A v Příběhu jednoho večera se tato archeologie obrací k intimitě: „pokud tuto míjející hodinu neuchovám v básni / ani ona ani tento večer nebudou / nikdy existovat“.

Paměť se zde nejeví jako lineární vyprávění, ale jako vrstvy, v nichž některé části už dávno ztratily čitelnost. Je proto třeba pokusit se hledat smysl odkrýváním nánosů. S tím úzce souvisí i téma času a vypořádání se s jeho plynutím. Pro autora je čas kruhový a vrstevnatý: minulost zůstává přítomná, vše je tu zpátky. Nositeli paměti v Barreto Guimarãesově poezii nejsou jen lidé, ale i věci a místa: tiší svědci času. Například v Baladě o špatných myšlenkách se paruky „dam procházejících chemoterapií“ stávají zranitelnými bytostmi, kterým je třeba dát čas: „víc než kdy jindy / jsou teď vyčerpané tou dlouhou nemocí“. V jiné básni, zasazené do římské kavárny Antico Caffè Greco, je pamětí nadán obyčejný hrneček: „ten / co ví nejvíc o životě“, který si dává už jedenáctou kávu a potřebuje péči.

Světlo v prasklině

Jedním z ústředních témat sbírky je reflexe zkázonosného rozměru současné doby, narušení kontinuity a kontemplace nad troskami. Místo hlubšího poznání minulosti návštěvníkům Středomoří nezbývá než pozorovat pozůstatky zkázonosných staletí. I když, slovy francouzského filozofa Bernarda z Chartres, „stojíme na ramenou obrů“, zároveň jakožto ortodoxní turisté šlapeme po jejich ruinách. Symbolem tohoto narušení je zde prasklina, místo, které neznamená konec, ale spíše možnost. V básni Ulice jsou rozsvícené se objevuje: „jako když prasklina ve zdi váhá / jak pokračovat / a opravuje chybu za chybou svou / vlastní cestu“. Tato prasklina je konkrétní i symbolická: prolomení jistot, ohrožení společné evropské mízy, ztráta kontinuity. Barreto Guimarães v ní však hledá tichý průzor, kterým může proniknout světlo jako dotek, něčí blízkost či poezie. V duchu poststrukturalismu ukazuje, že každá „oprava chyby“ je novým čtením, nikoli návratem k původnímu smyslu.

Barreto Guimarãesovo Středomoří je však zároveň chimérou, iluzorním obrazem Evropy jako směsice minulých civilizací, která přežívá jen v muzeích a turistických památkách. Středomoří je podle něj „změněné ve hřbitov“. V Evropských kostelech se turismus proměňuje v nové náboženství, bez víry, která by chrámům dávala smysl. „Dnes / se vracíme jako pohanští turisté“, píše Barreto Guimarães, a místo darů máme v zavazadlech technologie a estetiku: „Přinášíme své soukromé bohy do domu / křesťanského Boha“. Zároveň kritizuje uspěchaný, neurotický svět, založený na honbě za mocí a penězi, v němž lidé ztrácejí schopnosti všímat si lyrické každého dne: „dávám přednost hloubce duše před hloubkou / finančního trhu“ (báseň Může být Pepsi?). Barreto Guimarães zde reflektuje rozpad hodnot v postmoderním světě a zároveň oslavuje autenticitu.

Smysly a paměť

Barreto Guimarães nevnímá Středomoří jen očima, ale i čichem, chutí, dotekem. Jeho básně jsou poctou paměti smyslů, „čichovou mapou světa“, v níž se „hřebíček, zázvor, šafrán, pepř, skořice a muškátový oříšek“ mění v navigační body plavby (Kabinet kuriozit). Vůně zde není jen esencí, stává se mytologickou silou: „vůně s plným dekoltem“, „co zdržela Odyssea / od návratu na Ithaku“. Smysly jsou mostem mezi světy, médiem, kterým vnímáme minulost i přítomnost. V Pomalé Alláhově písni se jazyková změť marákešských ulic rozplývá v akustickém a pachovém labyrintu, kde vše míchá vítr sirocco. V básni Sicílie ožívá přítomnost a tělesnost Středomoří prostřednictvím olivovníků, fíků, mandlí či meruněk.

Patrně hlavním klíčem ke čtení celé sbírky je báseň Středomořská píseň, v níž se moře stává přímo živoucím, tekutým médiem paměti: „teď je na čase nechat / moře aby se nás dotklo (to / vnitřní prvotní moře / ten prapůvodní roztok)“. Středomoří není místem na mapě, ale sdíleným mýtem, mentální krajinou, kde se propojují duchovní vrstvy a smyslové vjemy. Ve vlnách se mísí jména jako Pindaros, Feidiás, Odysseus a Xerxés s chutí olivového oleje a vůní mořské vody. Středomořská píseň ukrývá esenci celé sbírky: Středomoří jako struktura vrstvená v čase, která k nám promlouvá minulostí a žije přítomností. „Vyprávět báseň“ znamená přijmout jeho rytmus a připustit si, že „konec světa“ může být i „začátkem cesty“.

Poezie v Barreto Guimarãesově podání se stává aktem vyplutí – pryč od jistoty, vstříc hloubce. Ovšem stejně jako například u Kavafise, tak i zde je Ithaka jen iluzí cíle. Důležitá je cesta. A nezbývá než, stejně jako Barreto Guimarães, jít a hledat básně v rytmu běžných dní.