V recenzi na knihu Dobrodruh 4. Ďáblova obrazárna jsem si povzdechl, že ji od předchozího svazku série dělí celých pět let. Inu, šťastné to časy. Pátý návrat dobrodruha Franty Franty totiž zabral let hned devět. Má smysl tento časový údaj zmiňovat? Samozřejmě, protože nadšení, které aktuální Pán černých zrcadel hned po svém vydání vyvolal, je o to podivuhodnější. Ve světě populární literatury, té fantastické pak obzvlášť, je velmi důležité, aby knihy autorům a autorkám vycházely pokud možno pravidelně.

Jistým procesem zapomenutí a více či méně pracného znovubudování pověsti a pozice si prošel i Ondřej Neff, extrémním příkladem pak je například Petr Schink, který si tuto zkušenost prožil už zhruba třikrát. Stephen King dokonce okolo této problematiky vystavěl startovní pozici skvělého románu Pytel kostí. Pravda, Leonard Medek se neodmlčel úplně, v roce 2020 mu vyšel povídkový román Taranitový triptych a sem tam se mihl v časopise Pevnost nebo v podstatě jako mentor ve sbornících Žoldnéři fantazie. Přesto vzbuzovala délka pauzy obavy. Naštěstí zbytečně.

Ano, Leonard Medek už dávno není sám ve svém úsilí propojit estetiku prvorepublikových morzakorů, klasické pulpové fantastiky a obdiv k atmosféře konce dlouhého devatenáctého století a začátku století krátkého dvacátého. Stále je však tím, kdo došel na své autorské cestě nejdále. Dokazuje to nejen počet věrných fanoušků série Dobrodruh, ale i jejich překvapení, že přece nemohli skutečně čekat tak dlouho, když mají pocit, jako by poslední Franta Franta vyšel teprve včera… V nakladatelství Straky na vrbě jsou si svého klenotu dobře vědomi, a tak, podobně jako minule, i nyní připravili nejen klasickou brožovanou knihu, ale investovali také do vázané limitované edice, přičemž zájemci si mohou pořídit jednu ještě limitovanější edici, u které k podepsané vázané variantě obdrží jako bonus dobovou stříbrnou minci. Inu, Medek je občanským povoláním zlatník, a podobné propojení jeho díla a schopností se stalo již pěknou tradicí, která nadále utužuje jeho vztah s fanoušky a fanynkami, podobně jako důsledná stylizace do jakéhosi bodrého secesního nerda. Ta možná nemá takový potenciál oslovit publikum ve velkém, jako třeba kotletovská mytologie Leoše Kyši, ale trochu připomíná to, jak se svými příznivci před lety pracoval Pavel Renčín (abychom zmínili dva nejvýraznější příklady toho, jak se může v našem prostředí budovat autorský mýtus). A to vše v již tradičním vizuálním provedení, na kterém spolupracovala Jana Maffet Šouflová s autorem vnitřních ilustrací Janem Pekárkem.

Důležité jsou pochopitelně především kvality samotného díla, s kterým nyní Leonard Medek přichází. Na jednu stranu je základní příběh o odhalování původu zrcadel propůjčujících svým majitelům zvláštní schopnosti, který pátého Dobrodruha propojuje, méně zajímavý než skvělý nápad z Ďáblovy obrazárny (tedy že každý malíř vytvoří jednou za život obraz zasvěcený ďáblu), mnohem důležitější je zde ale schopnost vyvolat pocit návratu do dobře známého prostředí a světa. To se Medkovi podařilo dokonale, a vůbec nevadí, že už jsme se posunuli do let těsně po první světové válce. Všechny ty nádherně hravé retro zápisy slov jako „oposice“, „inkvisice“, „reumatický“ a podobně se přirozeně prolínají s naturelem Franty Franty, který je „tvrdý jako skála a nebezpečný jako škorpion v přezůvce“ a trousí věty jako „Na to zapomeňte, policajtskej.“ Během čtení máte tedy dojem, že se sice pohybujeme v prostředí, ve kterém se cítil jako doma Robert E. Howard, zároveň ale nebude nikomu vadit, pokud se za rohem setkáme s vrchním radou Vacátkem.

V jednotlivých povídkách navíc Medek znovu propojuje pulpové zápletky s dobovými reáliemi a pověstmi. Navštívíme tak nejen francouzskou Riviéru či Egypt, ale i Sicílii, a dozvíme se leccos o zdejších legendách věnovaných nešťastné lásce. Budeme ovšem také svědky stavby tunelu v Apeninách, na němž si tolik zakládal Mussoliniho fašistický režim. Atmosféra dobového Středomoří je jedním slovem bezchybná. Potěší i návrat řady vedlejších postav či výskyt postav zbrusu nových. Díky tomu jsou jednotlivé povídky krásně rozmanité a popisovaný svět mnohem živější a komplexnější.

K těm, kteří se v cyklu již mihli, patří například inspektor Jouy, díky němuž se tradiční dobrodružná zápletka organicky překlápí v dobovou detektivku. Závěrečný příběh zase přivádí na scénu jistého Aleistera Crowleyho, který musí opustit teplé hnízdečko v Cefalù a dokázat svou pověst odborníka na vše okultní. V již zmíněném sicilském příběhu pak Medek vystavěl zápletku tak, že je zde Franta Franta hrozbou nezvedenému mafiánskému synkovi a my sledujeme události z pohledu těch, kteří mají dotyčného před Frantou Frantou bránit. Náš obvyklý hrdina zde tedy chvílemi působí téměř jako hororové monstrum skrývající se kdesi mimo obraz (vyznění příběhu je ovšem nakonec spíše hravé, jakkoliv se hraje o život).

Ani pátý Dobrodruh tak neztrácí nic ze svého šarmu, byť slibovaný návrat Franty Franty do Čech se stále nekoná…