Čím temnější, tím lepší obsahuje celkem dvanáct příběhů, přičemž sedm z nich už různě vyšlo v časopisech, formou samostatně publikované e-knihy či na internetových stránkách autora. Původně mohlo být takových povídek osm, ale dle vlastních slov Stephen King úplně zapomněl, že v roce 2016 napsal pro časopis Playboy The Music Room. Což je jednak hezká historka (minimálně v návaznosti na to, že v autorově kariéře se vyskytují knihy, na jejichž psaní si kvůli drogám a alkoholu sám nepamatuje) a jednak další příklad toho, jak snadno se z jeho děl stávají limitované edice a speciální sběratelské záležitosti. Pokud se totiž The Music Room později skutečně zařadí do některého dalšího vydání Čím temnější, tím lepší, budou mít sběratelé žně.

To je samozřejmě vedlejší. Důležité je, jak kvalitní sbírkou Čím temnější, tím lepší je. A odpověď zní, že nad očekávání. Na syrové a geniální sbírky Noční směna a Mlha z počátků jeho kariéry sice nemá, ale plynule navazuje na Bazar zlých snů. A to navzdory tomu, že obsahuje hned několik povídek, které jsou buď zcela zapomenutelné, nebo vlastně neobsahují žádný příběh. I ty v sobě ovšem často mají něco, co stojí za zmínku. Ideálním příkladem je Laurie o stárnoucím muži, který dostane po smrti manželky od své sestry fenku. Jejich postupné sbližování je dojemné a ukazuje, že King má k psům hodně blízko – a teď neděláme lacinou narážku na slavný román Cujo o bernardýnovi proměněnému vzteklinou ve vražedné monstrum, ale odkazujeme například na nedávný román Pohádka nebo hned několik povídek ze zmíněného Bazaru. Zápletka je ovšem na úrovni novinové zprávy z černé kroniky. A úvahy o mužích, kteří přežili manželku, měl King už jinde a mnohem, mnohem lépe (například v Nespavosti).

Vyloženě o ničem je pak Rudé znamení. Tedy, ona ta povídka o něčem je – o paranoidní představě, že hašteřivé manželky jsou ve skutečnosti mimozemšťané chystající invazi. Jenže tenhle krásně bizarní nápad, který by mohl jindy připomenout třeba skvělou povídku Nekuřáci, a. s., je bohužel odvyprávěný genericky a pointa, kterou čekáme od samého začátku, překvapí jen tím, jak na sílu a náhle je ke konci přiroubována. Odborník na turbulence zase pravděpodobně zaujme jen ty, kdo neradi létají, a existenci Pátého kroku ospravedlňuje pouze jedna povedená replika o slabostech jistého alkoholika. Odpovídající je pak typickým příkladem toho, jak rád King vypráví o obyčejných lidech a jejich životech v širším časovém horizontu. Pokud máte bilanční náladu, bude vás to bavit. Pokud ne, dost se to vleče.

Mohlo by se zdát, že pokud u sbírky dvanácti příběhů vyjádříme pochybnosti o polovině z nich, nemůže být kniha tak dobrá. Jenže zbylá šestice je opravdu vynikající. Překvapivě dobře fungují krátké záležitosti: Pošuk Willie o naprosto zvrácené sdílené fascinaci smrtí a utrpením mezi dědou a vnukem, odlehčený Finn o mladíkovi, kterého pronásleduje celý život smůla (od zranění způsobeného petardou po únos pošuky, kteří si jej spletou s mezinárodním teroristou), nebo Slide Inn Road o rodinném výletě, který se zvrhne a na němž se budete opakovaně vracet k tomu, jak má King v malíku dynamiku rodiny uzavřené v plechové krabičce na kolečkách ztracené kdesi mimo hlavní cesty. Jedním z nejlepších hororů, které King napsal za posledních dvacet let, je pak Snící. Příběh o vědci, který se snaží dostat pod práh snů, připomíná některé Lovecraftovy texty, ale třeba i filmy typu Hráči se smrtí. A jakkoliv je King starý baron Prášil, tady nemám nejmenší důvod nevěřit jeho prohlášení, že jej příběh děsil natolik, že se o něm bál v noci přemýšlet. Funguje tu vše od zasazení od sedmdesátých let minulého století přes způsob „vědeckého“ zkoumání snů po znepokojivý závěrečný obraz.

Nakonec se ovšem dostáváme ke třem nejsilnějším textům – a zároveň i nejdelším. Dva talentovaní parchanti jsou historkou o tom, co se stalo dvěma dlouholetým kamarádům na jedné lovecké výpravě, přičemž King zde dává zapomenout na rozvleklý a nekonzistentní román Pavučina snů, který má podobné výchozí nastavení. Zároveň je tahle úvaha nad talentem (a jak moc si ho ceníme) příjemná i tím, jak je vypravěč znejistěn nikoliv tím, co se stalo jeho otci, jednomu z oněch z titulních talentovaných parchantů, ale i tím, jak v něm roste žárlivost a vztek, že není vyvoleným.

Chřestýši jsou další z poct Floridě, která se v Kingových textech objevuje v posledních dvaceti letech čím dál častěji. Zároveň je to volné pokračování již zmíněného románu Cujo a jeden z těch lepších příkladů, s jakou péčí a empatií se King věnuje těm, kdo ztratili své blízké. Nejlepším textem sbírky je ovšem v podstatě novela Noční můra Dannyho Coughlina. Její hrdina má sen, v němž na zapadlé benzince objeví mrtvolu. A když se ono místo rozhodne vypátrat, mrtvolu tam skutečně najde. Nález anonymně nahlásí a… vyšetřovatelé na něj stejně přijdou, protože Danny je sice sympaťák, ale rozhodně ne génius. Problém je v tom, že na zjevení ve snech inspektor Kansaského úřadu pro vyšetřování Franklin Jalbert nevěří. Ne, ten věří v logiku. A když logika říká, že Danny není žádný věštec, ale vrah, tak je holt třeba udělat všechno pro to, aby to dostal ten vrahounskej neřád pořádně sežrat.

Před několika lety napsal King román Outsider, jehož první polovina byla právě o nevinném muži, na něhož ukazují všechny důkazy v případu brutální vraždy. Bylo to skvělé, temné a nekompromisní… dokud King z bezvýchodné situace nevybruslil lacinou historkou hodící se do některé z pozdějších sérií Akt X. V Noční můře Dannyho Coughlina ovšem vytrvá na správné cestě až do konce. A jako bonus přidává postavu Jalberta, který se na své cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly baví i obsesí na čísla a počítání doslova čehokoliv.

Čím temnější, tím lepší tak opět potvrzuje, že Kinga už dávno nebaví nadpřirozená monstra, ale mnohem víc se zajímá o temnotu v nás samotných a o příšery, které se rodí spíše než ze strachu ze smutku a neschopnosti otevřít se druhým lidem. Kingovy postavy jsou chybující, někdy vyloženě nepříjemné, ale vždy poctivě představené a až nepříjemně často v nich poznáváme někoho z našeho okolí. Nebo dokonce sami sebe.