Jedním z mála volně dostupných audiovizuálních záznamů amerického básníka, kreslíře, textaře, scenáristy a hudebníka Shela Silversteina (1930–1999) je jeho vystoupení v show Johnyho Cashe z roku 1970. Těžko najít kontrastnější dvojici, než je absurdně uhlazený Cash s medovým hlasem a divoce vyhlížející (ale bytostně laskavý) Silverstein, v jehož zpěvu dostává průchod nekontrolovaná energie. V básních pro děti Silversteinův podobně nespoutaný genius zavádí čtenářovu fantazii na cesty, kam bychom se my ostatní nejspíš nevydali. V loňském roce vydalo nakladatelství Albatros český překlad jeho poslední knihy dětských veršů Falling Up pod názvem Když si šlápneš na tkaničku a nutno dodat, že překladatelská trojice (Lukáš Novák, Stanislav Rubáš a Zuzana Štastná) autorově nápaditosti a hravosti skvěle sekunduje. Však také po deseti letech od vítězství první sbírky Silversteinových básní Jen jestli si nevymejšlíš v překladové kategorii Magnesia litery získali překladatelé za svůj loňský počin ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro děti.

Co by kdyby?

Silversteinovy hravé básnické obrazy nezřídka vyrůstají domýšlením typických propriet a situací dětského světa – básník píše třeba o cereáliích nebo o tom, jak těžké je se obléknout. Zpravidla odpovídají na otázku „Co by kdyby?“, takže například báseň Došly nám barvy začíná slovy: „Nevadí. Tak budeme malovat jídlem.“ Někdy Silverstein píše z perspektivy dítěte, jindy dospělého, případně v rámci téže básně přechází od jednoho k druhému. Má totiž pochopení jak pro rodiče, který ve Fantazii pěje ódy na letní tábor, tak pro dětského mluvčího, jenž tutéž báseň uzavírá slovy „Tati, a nemoh bych tam NEJET?“ (viz také např. Kočka, kluk a máma).

Část básní ze sbírky Když si šlápneš na tkaničku je čirým ohňostrojem hravosti, který pobaví, znepokojí a někdy zvládne obojí najednou – třeba když máma dává k svačině do školy hada nebo když drak narozeninové svíčky nesfoukává, nýbrž zapaluje. Zajímavější jsou však básně, jejichž fantaskní rozlet vede k obecnějšímu zamyšlení. V básni Poslušný žák tak mluvčí poslušně čeká na hanbě, třebaže začaly letní prázdniny, a dokonce i když už zrušili školu, protože mu nikdo neřekl, že může přestat: „Já dělám jenom to, co se mi řekne. / A chování mám opravdu moc pěkné.“ Báseň Někde v tobě zase směřuje dětskou pozornost k plynutí času:

Někde v tobě, chlapče,
dřímá starý pán,
čeká na svou šanci.
Někde v tobě, děvče,
stará paní sní,
o pomalém tanci.

Koneckonců už titulní báseň Když si šlápneš na tkaničku (Falling Up), v níž se mluvčí po zaškobrtnutí magicky vznese do vzduchu, dětskému čtenáři naznačuje, že když někdy spadneme, nejen že se zase zvedneme, ale můžeme díky tomu dokonce i vzlétnout.

Co nabízí čeština

V Silversteinově stylu převažuje civilní, hovorový tón a nositelem hravosti není jazyk, nýbrž představivost. Část básní však představují vyloženě jazykové hříčky, nad jejichž českými verzemi nelze než smeknout. V básni My Nose Garden Silverstein vytváří umělé rýmy zvukovým přizpůsobením několika slov, které tyto gramatické patvary přibližují dětské mluvě.

I have rowses and rowses of noses and noses
And why they all growses I really can’t guess.

Čeština něco takového dost dobře neumožňuje, a tak Zuzana Štastná místo toho přišla s „nosatcem“ a dalšími hříčkami, které naopak český jazyk nabízí („Ať dosí kapesdíky“, rýma/rýmovat, „Mé nosy uspokojí i největšího šťouru“). A třebaže je její verze básně subtilnější a vzhledem k oslabené zvukové stránce ne tak úderná, je to skutečně tour de force. Stanislav Rubáš v podobně postaveném Pinocchiovi zvukový experiment zachoval pomocí citoslovce „ty jó“, což je výborné řešení, protože se nemusí roubovat přímo na jednotlivá slova a hodí se ke klukovskému tématu básně.

Pinocchio, Pinocchio,
Ten dřevěnej mrňous, ty jó,
Lhářů král, jó, ten, když lhal,
Nos mu kousek vyrost, ty jó.

(totéž v AJ: Pinocchio, Pinocchio,
That little wooden blocke-io, 
His nose, it grew an inch or two
With every lie he spoke-io)

Co všechno lze zachytit kresbou

Se Silversteinovými básněmi se úzce doplňují jeho minimalistické perokresby, které je často dotvářejí zkonkrétněním nevyřčeného (Představy). Ačkoli jsou poměrně úsporné, autor zpravidla využívá celou dvoustranu a volným prostorem dokáže podtrhnout překvapivost určitého prvku. Jeho styl je jednoduchý až naivně expresivní (hraje si s rozměry částí těla apod.), ale čtenář má dojem, že neexistuje nic, co by nezvládl zachytit – příšeru požírající v jednom soustu hračky z celého pokojíčku, člověka, který má natetovaný oblek, člověčí zoo, toast s nohama, radost i strach.

Malí čeští čtenáři mají zkrátka štěstí, že jim nakladatelství Albatros a tři výborní překladatelé připravili další porci básniček od „Strýčka Shelbyho“, který přesně ví, čím si procházejí, a nenechá si od nich nic nabulíkovat, ale vždy u něj najdou ujištění, že dětství je bezvadná věc a nemají si ho nechat kazit dospěláky.