Osmanská říše tvořila po stovky let rozsáhlou mozaiku národností a vyznání, kde vedle sebe a spolu žili Řekové, Arméni, Arabové, židé, Turci, Kurdové i Levantinci. Millet, právní systém upravující fungování nemuslimů, zajišťoval odlišným náboženským skupinám jistou míru autonomie, a právě z tohoto světa společných ulic a provázaných zvyků vzešel kosmopolitní život vzpírající se moderním národnostním představám. Ve městech, jako byla Smyrna (dnešní İzmir), se mísilo vyzvánění kostelních zvonů s ázánem nesoucím se z minaretů, na tržištích zněla turečtina stejně jako řečtina a francouzština. Křehkou koexistenci uchovávanou ze zvyku a z tolerance ukončilo dvacáté století, sílící nacionalismus, války a často překvapivě pozapomenuté tragédie. Právě Smyrna, výkladní skříň osmanského soužití, je protagonistkou bohatě zalidněného, ambiciózního románu Defne Sumanové Svěřený čas, jenž vyšel vloni v překladu Petry Sedmíkové v nakladatelství Host.

Defne Sumanová se narodila v Istanbulu a vyrostla na nedalekém ostrově Büyükada, největším z Princových ostrovů, o rozloze pouhých pěti kilometrů čtverečních a s populací nepřesahující devět tisíc obyvatel. Vystudovala sociologii na Bosporské univerzitě a poté žila a učila v Laosu, Thajsku, Kambodži a ve Spojených státech. V současné době žije v Athénách, kde se věnuje literární kariéře. Její životní nomádské zkušenosti se zrcadlí v její tvorbě – s lehkostí překračuje kulturní hranice a víc než národnostní příslušnost ji zajímají témata spjatá s pamětí a ztrátou, tichá vytrvalost žen a menšin. Je autorkou osmi knih, Svěřený čas je jejím druhým románem, jenž vyšel v turečtině v roce 2016 a jako první se o pět let později dočkal překladu do angličtiny. Sumanová si postupně získává pevné místo vedle dalších v současné době široce čtených a oblíbených tureckých autorek, jako jsou Elif Šafaková nebo Ece Temelkuranová. Sumanová ale není jejich epigonem a tam, kde se Šafaková uchyluje k alegoriím a esejistickým odbočkám, drží se Sumanová na domácí půdě rodiny a jejího fungování na pozadí historických tragédií.

Orientální mozaika

Nejinak je tomu ve Svěřeném času. Ambiciózní, epicky rozmáchlé vyprávění o Smyrně se soustřeďuje primárně na roky 1905 až 1922, nicméně pokračuje i dál přes druhou světovou válku až na sklonek dvacátého století. Na začátku vyprávění připlouvá do přístavu mladý nadějeplný britskoindický špion Avináš Pillaí, v záhadném pokoji ve věži přichází na svět nechtěné dítě a město vede svůj spokojený život, aniž by tušilo, že mu odtikávají poslední roky klidu. Manželka řeckého hokynáře Katina pečlivě dohlíží na svou milovanou dceru Panagiotu, jediné z jejich dětí, které přežilo první světovou válku; bohatá dědička Edith Lamarcková vede život zahalený v oblaku opia, ke zděšení své matky se odmítá provdat a nijak neskrývá svůj milostný poměr s indickým špionem; v domě s věží, v němž nyní žije turecká rodina, se objevuje záhadná němá dívka, které začnou přezdívat Šeherezáda. Osudy plejády postav se proplétají, utahují a svazují. Sumanová zalidňuje Smyrnu obyčejnými lidmi, kteří vedou obyčejné životy bez ohledu na vyznání, národnostní příslušnost nebo jazyk a všichni usilují o stejnou věc: zabezpečit své rodiny a žít v klidu a míru. Dospívající sní o lásce a hrdinských činech, o zářivé budoucnosti, kterou jim život chystá, a v zásadě se tím nijak neliší od dnešních lidí. V palácích a luxusních restauracích se zatím schází evropská smetánka, potomci Britů a Francouzů, bohatí a mocní, kteří přispívají k mnohakulturní tváři města a žijí své paralelní životy v přepychu a znuděnosti. Právě běžný život chudých, bohatých a těch mezi nimi je nejsilnější stránkou románu a zároveň mu trochu podráží nohy.

Melodrama v každém kousku

Každá kapitola jako by fungovala jako samostatná povídka, nahodilé střídaní vypravěčů i času, ve kterém se děj odehrává, vyžaduje přinejmenším zpočátku, než se trochu zorientujete, zvýšenou pozornost. Cliffhangery na konci každé kapitoly sice pobízejí k dalšímu čtení, jejich nadužívání může ale začít poněkud lézt na nervy – stejně jako množství orientalizujících ornamentů. Čtenář přece jen unese jen určité množství višňových rtů, pableskujícího Egejského moře a vůně fíků sušících se na slunci. Stejně interakce postav místy sklouzávají k melodramatičnosti nekonečných telenovel. Mezi okouzlující bohatou lyrikou a samoúčelnou nabubřelosti vede tenká hranice.

Protože se jedná o historický román, víme, že tragédii neunikneme. Po skončení první světové války a turecké genocidě Arménů nebyl stovky let fungující systém soužití nadále udržitelný. V květnu 1919 se ve Smyrně vylodili Řekové podporovaní státy Dohody s cílem anektovat západní Anatolii. Následovaly tři roky tvrdých bojů s tureckým národním hnutím vedeným Mustafou Kemalem, jenž později přijal příjmení Atatürk a stal se prvním tureckým prezidentem. Ústup Řeků v září 1922 skončil pro Smyrnu katastrofálně: 9. září vstoupily do města turecké jednotky a během několika dnů zachvátil město obří požár.

Kdo za to může?

Velký požár Smyrny zůstává jednou z nejspornějších událostí moderních dějin. Řecké zdroje obviňují z jeho založení turecké jednotky; turecké zdroje hází vinu na stahující se Řeky a Armény. Ať už tragédii zavinil kdokoliv, počet obětí byl obrovský. Jejich odhad se pohybuje na škále od deseti po sto dvacet pět tisíc mrtvých, z dalších stovek tisíc lidí nadělal požár uprchlíky, kteří hledali útočiště v Řecku, v Levantě a v dalších zemích. Románový popis požáru a celé katastrofy je nesmírně expresivní a se čtenářem zůstane ještě dlouho po dočtení.

Svěřený čas je milostným dopisem Smyrně a zároveň elegií na její krásu a minulost navždy pohřbenou v popelu města. Je připomínkou stovek let soužití náboženských a národnostních menšin, doby, kdy Anatolie nebyla homogenním státem. Defne Sumanová se svým románem přidává k rostoucímu počtu tureckých děl, které vytahují na světlo potlačené historické události. Chce, abychom si Smyrnu pamatovali jako místo, kde se spolu dělili Turci, Řekové, Arméni, židé a Levantinci o ulice a příběhy, než je spolkl nacionalismus a plameny.