Němec Utz Rachowski (nar. 1954) je autorem povídkových knih, básnických sbírek a esejí. Za svou tvorbu obdržel řadu stipendií a ocenění. V někdejším východním Německu byl vyloučen ze školy kvůli založení čtenářského klubu. Pracoval jako dělník na nádraží a elektrikář. Krátce studoval medicínu v Lipsku, ale po dvou semestrech ho opět vyloučili, pak pracoval jako topič. Později byl na více než dva roky odsouzen za samizdatové šíření protistátní literatury. Jako politický vězeň byl po roce vyhoštěn do západního Německa, kde studoval dějiny umění a filosofii v Západním Berlíně a v Göttingenu. Dlouhodobě se zabývá občansko-právními otázkami rehabilitace obětí komunistických zločinů v někdejším východním Německu.

iLiteratura: Když jste se ocitl ve vězení za šíření samizdatu, jak se k vám spoluvězni chovali?
Utz Rachowski: Ze začátku jsem se cítil velice osaměle, protože jsem byl ve vězení Stasi na samotce. Pak ke mně přibyl spoluvězeň, se kterým jsem si dobře rozuměl. Jenže jakmile si toho věznitelé všimli, zase zmizel. Po deseti dnech se pak objevil někdo další.

iLiteratura: Nemohl to být donašeč?
Utz Rachowski: To nevím dodnes. Takhle to šlo skoro sedm měsíců, pak padl rozsudek a převezli mě do Cottbusu do výkonu trestu, a to už nás bylo na cele osmnáct. 

iLiteratura: Jak jste spolu vycházeli?
Utz Rachowski: Šéfem cely byl těžký zločinec, který seděl za šesté těžké ublížení na zdraví. K výkonu trestu patřily nucené práce, zástupce šéfa cely rozděloval, co bude kdo dělat. Ti dva měli velkou moc.

iLiteratura: Takže to byl sovětský systém jako v gulagu, kde politickým vězňům rozkazovali zločinci?
Utz Rachowski: Ano. Říkalo se tomu „systém samovýchovy“, samozřejmě z legrace. Z těch osmnácti lidí byli jenom dva těžcí kriminálníci, pět bylo lehčích zlodějíčků a deset politických, kteří se pokusili utéct na Západ. Dva to chtěli provést v amerických uniformách.

iLiteratura: Jak si je obstarali?
Utz Rachowski: Propašovali jim je ze Západního Berlína.

iLiteratura: Když jste řekl, že vás odsoudili za samizdaty, jak se k tomu ostatní vězni stavěli?
Utz Rachowski: Řekněme, že jsem byl v cele takovým zprostředkovatelem. Kromě těch násilníků a zlodějíčků tam bylo i dost lidí, kterým to dvakrát nemyslelo. Na druhou stranu byli mezi těmi, kteří chtěli nelegálně emigrovat, i dva inženýři. V cele samozřejmě panovalo napětí, všichni trpěli ponorkovou nemocí a neustále se o něčem dohadovali. Bylo tam málo místa. Několikrát jsem zabránil tomu, aby se poprali. S těmi inženýry jsem se každou sobotu učil francouzsky. Měli jsme třídílnou Vojnu a mír a v posledním díle byl v brožurách francouzský překlad, to byla naše učebnice.

iLiteratura: Kdy jste byl propuštěn?
Utz Rachowski: Po čtrnácti měsících, ale už jsem to trochu čekal. Nechali mě podepsat žádost o zbavení občanství. 

iLiteratura: Nakolik pomohla Amnesty International?
Utz Rachowski: Že jsem zavřený, to zjistili po třech měsících. Mé rodině se podařilo propašovat na Západ dopis, pronesla ho jedna důchodkyně zašitý v kabátě. Byl adresovaný na spisovatele Rainera Kunzeho a Jürgena Fuchse v západním Německu, ti zburcovali Amnesty International, norskou sekci. Z pracovního tábora mě deportovali zpátky do Chemnitz, tehdy Karl-Marx-Stadtu, opět jsem se ocitl ve vězení Stasi, takže jsem už počítal s tím, že mě „vyobcují“.

iLiteratura: Jaký to byl pocit, když jste se ocitl v Západním Berlíně? Bylo to vítězství, úleva, šok?
Utz Rachowski: Byl jsem šťastný. Připadalo mi to jako dovolená. Když jsem byl ve vězení, narodila se mi dcera. Má žena s dcerou se ke mně v Západním Berlíně připojily po čtyřech měsících, na základě dohody o spojování rodin. Dceru jsem uviděl poprvé, když jí bylo osm měsíců.

iLiteratura: Když jste se ocitl v tom druhém Německu, cítil jste se jako ve stejné zemi, nebo v jiné zemi se stejným jazykem?
Utz Rachowski: Ta dovolená netrvala dlouho. Začal jsem studovat na Svobodné univerzitě v Západním Berlíně filosofii a historii, a ve škole jsem viděl třicet metrů dlouhé stoly, na kterých byl vyskládaný samý Marx, Lenin a Mao Ce-tung. Se stejně starými studenty jsem se vůbec nemohl bavit. Všechno to byli levičáci. Šlo si s nimi povídat leda o kyselině mléčné v jogurtu, jestli je levotočivá nebo pravotočivá. Když jsem vyprávěl o osudu své rodiny a svých přátel, a to velmi zdrženlivě, považovali mě za štváče studené války. Mé první čtení se konalo na jednom gymnáziu tři čtvrtě roku poté, co mě zbavili občanství. Po dvaceti minutách, kdy jsem popisoval různé případy svých spoluvězňů, se ale ozval jeden člen studentské rady, že nenechá takhle kazit spolužáky – východní Německo je přece to lepší Německo. Právě včera jsem dočetl knihu Jindřicha Manna, který přišel do Západního Berlína po roce 1968 jako emigrant a zažil přesně totéž.

iLiteratura: Vaše první kniha vyšla dva roky po odchodu… Vznikla už v Západním Berlíně?
Utz Rachowski: Byly tam i staré texty z východního Německa, které má matka schovala a někdo mi je propašoval. V rámu jízdního kola.

iLiteratura: A to nakladatelství nemělo politické předsudky?
Utz Rachowski: Ono to vydalo londýnské nakladatelství, které mělo pobočku v Západním Berlíně, nakladatelství Evropské ideje. Vydávali také stejnojmenné noviny, řadu desetiletí. Hlavní téma byl exil, třetí říše a východní Evropa.

iLiteratura: Změnilo se postupně levicové naladění intelektuálů v západním Berlíně?
Utz Rachowski: Trochu zesláblo, v osmdesátých letech, ale pořád to tam bylo. S vrstevníky v Západním Berlíně jsem si moc nerozuměl, proto jsem se víc orientoval na Poláky a podílel se na vydávání jejich exilového časopisu, na jejich samizdatech, stala se z nich vlastně taková má rodina. Jezdil jsem do Polska, i za výjimečného stavu. Od roku 1982 vlakem – tranzitem – přes Mnichov a Československo.

iLiteratura: Nebylo to trochu riskantní?
Utz Rachowski: Nebyl jsem tak známý, abych měl problémy. Adresy lidí, které jsem chtěl navštívit, jsem se naučil nazpaměť. Asi mi pomohla má studia medicíny, při kterých také hodně cvičíte paměť. Doteď mám s Poláky dobré vztahy, přeložili čtyři mé knihy. Samozřejmě bych byl rád, kdyby něco vyšlo i česky. Třeba nějaká tenká knížka…

iLiteratura: Když padla berlínská zeď, připadal jste si jako vítěz?
Utz Rachowski: Bylo to úžasné, konečně jsem mohl navštívit svou rodinu na druhé straně, i když ještě šest týdnů po pádu zdi jsem stále do východního Německa cestovat nemohl. Pustili mě tam až den před 23. prosincem 1989. Měl jsem s sebou gramofonové desky Wolfa Biermanna a dalších politických disidentů. Při hraniční kontrole jsem řekl pohraničníkům, kteří mi to chtěli zabavit: „Váš čas vypršel.“ 

iLiteratura: Co oni na to?
Utz Rachowski: Zavolali svého šéfa, který rozhodl: „Můžete jít.“ A tak jsem šel. I s těmi deskami.

iLiteratura: Později jste se začal věnovat osudům lidí postižených socialistickým režimem…
Utz Rachowski: Od roku 2003 se jimi zabývám neustále. Předtím v Drážďanech nenašli nikoho, kdo by se do toho pustil. A já jsem byl takový hlupák, že jsem slíbil vyzkoušet si to, na dva, tři roky (úsměv). Začal jsem jezdit každý týden do dvou až tří saských měst, v místních novinách vyšla informace, že se na mě můžou někdejší vězni obrátit. Tehdy jich bylo ještě hodně. Řada jich už dostala odškodnění za neoprávněné věznění. Pak byli ti, kteří nemohli dělat svou práci… Nějaký inženýr na stavbě zařval: „Já se na to vyseru, není materiál, tak z čeho mám stavět?“ Vzápětí už o ničem nerozhodoval, maximálně jezdil s náklaďákem. Úřady mu nyní vyplácejí dělnický důchod a přou se s ním, že právě takový mu přísluší – nikdo mu přece nebere, že je inženýr, ačkoli fakticky byl právě jenom řidič. Jsou tací, které vyhodili před státnicemi z univerzity. Pak přicházejí ti, kterým sebrali domy, pozemky… Institucionálně mě zaštiťuje ministerstvo spravedlnosti v Sasku i zemský parlament.

iLiteratura: Ta práce musí být vyčerpávající, ne? Ti lidé mají své příběhy – ale také očekávání…
Utz Rachowski: Ráno o půl deváté vždycky hodně znervózním, jestli přijde deset, nebo sto deset lidí, i to se stalo. Úřaduji na radnici, kde mají zájemci „možnost konzultace“. A je pravda, že někdy jsem už v jedenáct hodin – dopoledne, ne večer – úplně emocionálně vyřízený.

iLiteratura: Jste spisovatel, použil jste něco z těch příběhů ve svém psaní?
Utz Rachowski: O to mi nešlo. Já jsem nechtěl být dokumentarista. Ale třeba o případu jedné sportovkyně, která se setkala s nuceným dopingem, jsem napsal báseň. Přeložila ji Pavlína Bartoňová.

iLiteratura: Zajímají tyto věci v Německu ještě někoho?
Utz Rachowski: Pět let po pádu zdi byl ten zájem opravdu velký, úřady se snažily kompenzovat újmy. Dnes je větší zájem v někdejším Západním Německu než ve východním. V celém Sasku mě jako bývalého politického vězně nikdo nepozve do školy, abych o těch příbězích mluvil. Zato v Hessensku navštívím ročně v průměru patnáct škol.

iLiteratura: Ptají se vás děti na literaturu, nebo na osudy vězně?
Utz Rachowski: Bohužel se ptají spíše na osobní věci. Radši bych mluvil o literatuře. Napsal jsem tři knihy pro dospělé o svém psovi, ta první kniha měla tři dotisky. Říkám si, třeba by se mohli ptát na ně, ale kdepak…