Benoît Duteurtre byl francouzský autor, na jehož jméno mohl český čtenář narazit v souvislosti s Milanem Kunderou – ten si Duteurtrových knih cenil, a proto napsal i doporučení k vydání Terminálu ráje (francouzsky pod názvem L’Ordinateur du Paradis, Gallimard, 2014). Oba spisovatele spojuje též ironický, cynický styl psaní a schopnost napsat komplexní vícevrstevný román.

K těm patří i Terminál ráje, který by se dal označit za román satirický. Díky krátkému rozsahu, ale především díky atraktivnímu zpracování jej lze snadno přečíst za jedno odpoledne. Čtenář se u něj příjemně pobaví, a vlastně téměř jen mimochodem mu dojde, do jakého množství témat se svou společenskou kritikou Duteurtre strefuje.

Terčem jeho nabroušeného pera jsou zde především moderní technologie a s nimi spojené riziko ztráty soukromí. Autor se pouští do spekulací: co kdyby byly různé soukromé informace nedopatřením zveřejněny? Co když má každý nějaké to temné tajemství, a co když lze různé informace využít účelově, vytrhnout z kontextu, například k diskreditaci politického oponenta? Duteurtre se tak dotýká toho, co se v době vydání knihy ještě nenazývalo cancel culture, do toho reflektuje hnutí #MeToo a prostřednictvím dvou mladých komiků Dariuse a Reda provokativně představuje mužské hnutí, které zpola parodicky reaguje na feminismus – ne nepodobně fenoménu, pro nějž se v posledních letech v českém prostředí ujal název manosféra.

Kunderovský žert

Společenskokritická rovina, konkrétně pojímaná spíše z konzervativní pozice, je v románu velice silná, nicméně kostrou, kolem které je obalena, zůstává děj. Vcelku jednoduchý, ale dobře vystavěný, odvyprávěný a vypointovaný. Ten také zpočátku klame tělem: první kapitola se odehrává v titulním terminálu ráje – jakési formě očistce – a zdá se, že si kniha bude trochu po kafkovsku utahovat ze zbytečné byrokracie při vyřizování žádosti o vstup do nebe. Tedy, ona si z toho vskutku utahuje, ale pouze ve třech krátkých kapitolách, které jsou vloženy na začátek, prostředek a závěr knihy. Jinak děj sleduje především Simona Laroche, vysoce postaveného státního úředníka (jehož Výbor pro občanské svobody nic moc nedělá a jen se snaží o zachování nároku na dotace – i zde lze spatřit konzervativní kritiku) s poněkud neuspokojivým rodinným životem – odcizenou ženou a nepřístupným pubertálním synem. Simon se tudíž, snad ve formě počínající závislosti, věnuje sledování online pornografie. Dokonce interaktivní a personalizované! Dnešního čtenáře jistě napadne fenomén OnlyFans, který však v době vydání knihy ještě neexistoval.

Jak lze čekat, je tato Simonova záliba jedním z faktorů, které přispějí k jeho pádu. Druhým je v podstatě kunderovský žert – misogynní výrok pronesený jako vtip před zahájením interview s reportérkou Daisy, domněle mimo záběr kamer. Co zprvu vypadá jako záměrná kampaň na zničení Simonovy kariéry a společenského statusu, se ukáže být něčím podivnějším – Daisy jej skutečně nachytat nechtěla, ukáže se však, že podobná selhání techniky jsou čím dál častější. Smazané e-maily se najednou objevují zpět ve schránce, soukromé korespondence se objevují v e-mailech či telefonech osob, jimž nebyly určeny (pochopitelně náhodou zrovna tak, aby napáchaly co největší škody), a v těchto situacích rychle vznikají problémy celospolečenského dosahu.

Simon nalezne v Daisy spřízněnou duši, především spolu sdílejí konzervativní smýšlení a jistou formu staromilství. Proto se začnou scházet v zapadlých hotelech a navštěvovat klasické staré obchůdky, jejich vztah se ostatně vyvíjí v tradičním duchu, pěkně pozvolna, žádná intimita na první schůzce.

Dříve bylo všechno lepší

Autorova nostalgie po (idealizované) době před nástupem moderních technologií je z knihy patrná. Záleží na vkusu čtenáře, zda bude při čtení souhlasně přikyvovat, nebo se mu spíše vybaví známý internetový mem se starcem křičícím na oblak. Jisté však je, že v Terminálu ráje jde o velice zábavnou imaginaci dovedně vpletenou do děje. Navíc i popisovaná hrozba ztráty soukromí spojená s online prostorem a rozmachem sociálních sítí je zcela reálná. Ne nadarmo je v knize připomenuto známé úsloví, že cokoliv se jednou objeví na internetu, nikdy nezmizí úplně. Duteurtre si také dělá legraci z názvu cloudových úložišť (cloud, tedy v češtině oblak), ze kterých čerpá informace i svatý Petr při hodnocení hříšníků stojících o přístup do ráje. A pakliže je ráj plný moderních technologií, jak asi vypadá peklo…

Každopádně ne všechna kritika padá na úrodnou půdu. Především strefování se do feminismu – ač je mnohdy vtipné – nelze příliš přijímat jako legitimní kritiku. V textu se objevuje klasické zlehčování ve stylu „když jsou muži takoví prasáci, tak je radši pošleme za mříže všechny, a bude klid“, rozhlasová redakce zve k debatám černošky a gaye, přece aby naplnili kvóty, zatímco v zákulisí nad šílenými požadavky těch bláznivých feministek kroutí hlavami, a feminismus paroduje i již zmíněné duo komiků Darius a Red, přestože vlastně jinak v románu žádnou významnou úlohu nemají. Jde tak spíše o laciný humor, který nejde pod povrch problematiky. Podobně ani kritika globalizace není příliš objevná, i když je rozhodně pádnější – s tím, že lokální kavárny a obchody jsou nahrazovány řetězci jako například Starbucks a H&M nejspíš nelze nesouhlasit, stejně jako s tím, že v kterémkoli městě a zemi se člověk nachází, vidí kolem sebe stále ty samé značky. Nicméně trochu té nostalgie po časech minulých má v sobě asi každý z nás, a nejen proto lze knihu doporučit.