Sbírka Paní les, debut básníka Jakuba Racka, je nenásilně koncipována jako pomyslný kalendář. Od svátečních dnů až po obyčejné chvíle se čtenář pohybuje dynamickým prostředím, které je přirozeně cyklické. Tento rámec vnáší do textu určitou kontinuitu, přesto Racek nechává jednotlivé básně plynout volně, často až kolážovitě.

Toto „přebíhání“ dodává textům energii a pestrost, na druhé straně však neposkytuje prostor pro hlubší kontemplaci zaměřenou na jednotlivé detaily, kterou by si mnohdy zasloužily. Příkladem může být báseň Nasušené bylinky, kde se střídají jemné a křehké obrazy, jejichž intenzita se však v rychlém rytmu sbírky trochu rozplývá: „Dáváš sbohem třezalkovou ratolestí, / na manžetě bronzovou brož. // Svatýho Jána nebylo, včely zůstávaly / ve velkém chomáči v úlu tiše. // Býku, fíku, kde je vaše oslátko? / Jeruzalémský princ z francouzského módního domu // V lavicích je červotoč, / velká námaha, soustředění. // Vynesl jsi pytel kukuřice na půdu / a ucítil při tom tíhu světa.“ (s. 56)

Racek se však nebojí konfrontovat všednost s posvátností, drsnost celku s hedvábností detailů a hravostí jazyka. Podobně jako Pavel Kolmačka ve sbírce Život lidí, zvířat, rostlin, včel jen občas sklouzává k nostalgii a častěji pracuje s lehkou nadsázkou a nadhledem na vesnický život, který dává jeho veršům jistou vyzrálost, byť se jedná o debutujícího básníka. Místy ironický tón, v němž je i kus laskavého smíření, provází čtenáře celou sbírkou a je součástí většiny nejsilnějších obrazů. „Vábil jsi bílého jelena / a přišel jezevec. / Les byla zavzdušněná, / měla něco upito, / pár holých strnišť. / Krákavá kůra bručela. / V hlavě jsi měl ostružiní, špek a šperk. / Rubínové srdíčko velkého smutku.“ (s. 36)

Podobných kontrastů je sbírka plná a ironie v ní nikdy není sžíravá, ale spíš odlehčující. Přesně taková, jaká je často přítomná v hospodských rozhovorech nebo rodinných debatách, kdy se o vážných tématech mluví s nadhledem.

Dialog a blízkost

Ve sbírce najdeme časté použití druhé osoby, jež vytváří dojem, že čtenář je přímým účastníkem situace. Rozhovor s textem je někdy neformální, jako by šlo o řeč u piva (Hájovna, Milej zlatej), jindy naopak intimní, téměř zpovědní (Pan otec, Příchod). „V kuchyni předků, / v předvečerní tmě krájíš jablko. / Stolní lampa svítí na ústa, / glosuješ o životě. / Řekni, jak bylo ve škole? / Už čtvrtá trofej spárkaté zvěře / přibyla na štítu hájovny.“ (Milej zlatej, s. 59)

Právě schopnost oslovit čtenáře přímo a vtáhnout ho do dialogu patří k největším přednostem sbírky, což do jisté míry nahrazuje či vyvažuje určitou stručnost v obrazové rovině. Jazyk je nenucený a prostý patosu, díky čemuž básně navozují pocit, že sedíme naproti lyrickému subjektu, slyšíme jeho hlas a reagujeme na jeho myšlenky.

Naopak v intimnějších básních není čtenář přítomen jako kamarád či důvěrník, ale spíše jako tichý svědek vnitřního rozhovoru, který se odehrává přímo před jeho očima. Často nenápadný posun od otevřeného dialogu k osobnímu rozjímání dodává sbírce hloubku a vrstevnatost a ukazuje, jak pružně lze na drobném prostoru básně pracovat s perspektivou a náladou. Právě v těchto momentech text nejvíce ožívá a zahajuje osobní dialog, který může být pokaždé jiný podle toho, kdo jej čte a co si z něj odnáší.

Každodenní liturgie

Jedním z nejvýraznějších motivů sbírky je pak jistá posvátnost každodennosti. V Rackově světě není sakrální odděleno od profánního, naopak – prolnutí je tak samozřejmé, až působí téměř obyčejně. Motivy lidové víry, jež dokreslují obraz vesnického života, zde však neslouží pouze jako dekorace. Příroda, drobné lidské radosti i pomíjivá každodennost jsou vnímány jako něco vzácného, co přesahuje samo sebe a dává světu onen posvátný rozměr. Jako by právě to, co se neustále proměňuje a mizí, bylo ve své křehkosti důležitější a posvátnější než nehybná strnulost kostelních zdí.

Zejména v těchto momentech je Rackova tvorba podobná tvorbě polské básnířky Małgorzaty Lebdy – především poetickému triptychu Sprawy ziemi. Každodenní liturgie, prožívaná skrze rituály jídla a vaření, působí, jako by každý pokrm byl malou eucharistií – přijímanou s každým soustem, ať už jde o pečlivě připravenou slavnostní večeři, nebo o krajíc chleba snědený někde na mezi. „Na zamrzlém moři sípají kosatky, / Abstraktní obrazy svého dechu posíláš harpunou. / Následuješ svého Pána do krajnosti / – na konec lana, k pohozené šišce. / Rozlišuješ, / zpíváš žalmy o nevěstě se šperky / a krájíš mango.“ (Milenka, s. 62)

Podobné „liturgie všedního dne“ prostupují celou sbírkou. Vaření, pití piva, práce v lese… Rackova poezie tak znovu ukazuje, že posvátné nemusí být vázáno na monumentalitu chrámů či okázalost obřadů. Naopak – pravá hloubka se v jeho poezii rodí právě v drobných, často bezděčných momentech: ve vůni jídla, v srpnovém šeru nad zrajícími poli, v obětině v podobě ulovené zvěře. Autor tak demokratizuje duchovní zkušenost a činí ji dostupnou každému, kdo je ochoten otevřít se prostým věcem a spatřit v nich více než jen každodenní rutinu.

Paní les jako pokračovatelka venkovské ekopoezie

Základním motivem, kolem kterého se však celá sbírka točí, je poněkud netradiční personifikace samotného lesa – paní les. Tato postava je proměnlivá, někdy vznešená a aristokratická, jindy životem unavená žena, která prostě přežívá ze dne na den. „… / Paní les je zase pod obraz. / Jednou ti ukážu všechny ty smrčky a pinie, / co jsem sázel. / Půjdeme na výlet / k zasmoleným kmínkům.“ (s. 33)

Paní les není romantickou alegorií přírody, ale živou bytostí s vlastní náladou a rytmem. Její přítomnost dodává sbírce symbolický přesah a spojuje jednotlivé texty do celku, který není jen popisem krajiny nebo reflexí vztahu člověka a přírody, ale který dává přírodě možnost vlastní exprese.

Rackova poezie navazuje na tradici „venkovské“ ekopoezie v duchu Pavla Kolmačky, vnáší do ní ale mladistvou hravost a odstup. Ukazuje, že poezie zakořeněná v konkrétním prostředí a fyzické zkušenosti může být v dnešním globálním světě stále současná a relevantní, že nemusí lpět na nostalgii, ale může přinášet svěží a autentický hlas.

Síla Paní les spočívá v jejím hravém jazyce a schopnosti propojovat intimní a univerzální. Místy sice trochu ztrácí soudržnost – neustálé přeskakování mezi motivy brání hlubšímu soustředění na jednotlivé básně –, přesto právě tato roztříštěnost může být v mnohém přínosná. Sbírka tak působí jako živý organismus, který se proměňuje s každým dalším čtením.

Ačkoli se jedná o debut, text je přesvědčivý svou autenticitou a schopností vnímat všední věci jako zdroj poezie. Na otázku, zda je ještě dnes možné psát poezii, která bude autenticky kombinovat realitu života na vsi s liturgickými motivy, když vesnice prošla za posledních sto let tak výraznou proměnou, odpovídá Racek jasně. Něco takového nejenom lze, ale navíc to jde s lehkostí a nadsázkou, aniž by příroda, které je člověk bez ohledu na svůj původ nebo místo bydliště podřízen, musela ustoupit do pozadí. Paní les tak znovu dokazuje, že poezie vyrůstající z konkrétního místa může mít univerzální dosah – stačí umět naslouchat.