Alžířan s francouzským občanstvím Kamel Daoud, loňský držitel Prix Goncourt za román Houris, se stal v rodné zemi nežádoucím právě pro toto své poslední dílo, v němž zpracovává období občanské války v 90. letech 20. století v Alžírsku a dává hlas dosud umlčovaným přeživším brutálních masakrů. Alžírsko odmítlo spisovatele vpustit na Salon international du livre d’Alger, největší africký knižní veletrh, a bez něj nakonec nepřijelo ani významné francouzské nakladatelství Gallimard, kde román vyšel. Na Kamela Daouda byly o několik týdnů později vydány dva mezinárodní zatykače, jejichž obsah by zasloužil samostatný článek: o cestě do vlasti si nejspíš může nechat jen zdát.

Boualem Sansal přijal francouzské občanství teprve nedávno, a když se 16. listopadu 2024 vracel do Alžírska, hned na letišti ho zatkli a po několika měsících, v březnu roku 2025 odsoudili k pěti letům vězení nepodmíněně za údajné „útoky na územní celistvost a svrchovanost“.

Bezprostředním důvodem Sansalova zatčení byly jeho výroky o územních nárocích Maroka na Západní Saharu, které zazněly v podcastu krajně pravicového francouzského média Frontières. Šlo však jen o záminku, je totiž jisté, že se autor stal obětním beránkem vyostřených vztahů mezi Francií a Alžírskem. A nejspíše také proto strávil ve vězení navzdory svému pokročilému věku a velmi vážnému zdravotnímu stavu celých 361 dní. Přes četné žádosti o milost ze strany rodiny i nejvyšší francouzské politické reprezentace byl z alžírského vězení propuštěn na svobodu až 12. listopadu 2025, a to na základě přímluvy německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera. Nejprve byl převezen do Německa, kde podstoupil lékařská vyšetření, a až o několik dní později ho v Elysejském paláci mohl přijmout francouzský prezident Emmanuel Macron. Spisovatel poskytl francouzským médiím několik rozhovorů, ale o pobytu ve vězení a o otázkách spojených s danou situací se vyjadřoval spíše opatrně. Přiznal, že kvůli diplomatickému napětí mezi Paříží a Alžírem si dává velký pozor na to, co říká. „Nemluvím s vámi přirozeně, protože když jsem přirozený, mluvím příliš, slova se ze mě jen valí. Teď ale kontroluji každé své slovo,“ uvedl. V alžírském vězení totiž zůstává francouzský sportovní novinář Christophe Gleizes, odsouzený v červnu tohoto roku v podobně vykonstruovaném procesu k sedmi letům odnětí svobody za údajnou podporu terorismu. I jemu alžírský prezident odepřel milost, ale Francie dál usiluje o jeho propuštění. A jak se ukázalo v případě samotného Sansala, méně je někdy více a jemnější diplomatický přístup se vyplatil spíše než tvrdý nátlak, jímž se vyznačovaly počátky diplomatických vyjednávání v jeho kauze.

Sansalovo zatčení okamžitě vyvolalo v literárním světě rozruch a neuvěřitelnou solidaritu – lidé se na jeho obranu sdružovali, šedesát čtyři francouzských a frankofonních intelektuálů zaslalo otevřený dopis alžírskému prezidentu Tabbúnimu, mobilizovali se spisovatelé jako Salman Rushdie, Annie Ernaux či Wole Soyinka. Možná proto, že věznění spisovatelů v nás vyvolává silně nepříjemné vzpomínky na ne tak dávnou dobu, zasáhlo solidární nadšení i Českou republiku – hned v lednu 2025 inicioval profesor Jacques Rupnik diskusi o Sansalově díle v Knihovně V. Havla, v květnu byla na pražském veletrhu Svět knihy Boualemu Sansalovi udělena Cena Jiřího Theinera za boj za svobodu slova. Porota své rozhodnutí zdůvodnila Sansalovým „nebojácným zkoumáním kontroverzních a kritických problémů prostřednictvím literatury“ a tím, že spisovatel „ve svých dílech důsledně hájí hodnoty svobody projevu, intelektuální integrity a kritiky všech forem autoritářství. Odvážně se věnuje tématům, jako je politická korupce, náboženský extremismus a společenské represe, často s velkým osobním rizikem.“

O tom se ostatně mohou přesvědčit i čeští čtenáři a čtenářky – do češtiny byly z bohaté Sansalovy tvorby zatím přeloženy dva romány, Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových (přel. Kateřina Vinšová, Pistorius & Olšanská, 2012) a dystopický román s orwellovskou aluzí 2084. Konec světa (přel. Richard Podaný, Argo, 2016).

Sansal sám i jeho díla však vyvolávají i kontroverze. Například v souvislosti s Němcovou vesnicí mu mnozí vyčítali příliš jednoduše položené rovnítko mezi islamismus a nacismus. V mediálních výrocích se mu několikrát podařilo vylít s vaničkou islamismu i dítě, tedy islám v jakékoli jeho podobě. Nesmlouvavý autor, o němž se na stránkách Ceny J. Theinera píše, že „jeho odvaha zabývat se tabuizovanými tématy v kombinaci s jeho odhodláním osvětlovat boj za svobodu a lidskou důstojnost ztělesňuje podstatu svobody projevu a její zásadní roli při podpoře demokratických hodnot“, je tak ve Francii často spojován s extrémní pravicí, která jeho radikální názory o islámu nezřídka používá ke komunikaci svých vlastních klíčových témat – zamezení migrace, nařizování násilných deportací migrantů, udržení jakési národní čistoty.

Na mottu mezinárodního spolku Svoboda pro Boualema Sansala vzniklého záhy po autorově zatčení „Spisovatelovo místo není ve vězení“ se však shodují všichni – literární obec zastávající konzervativní i liberální postoje, politici ze všech částí spektra, zajímající se veřejnost. Hájit svobodu slova, a to i v případě, že nás pronesené slovo vždy nehladí po srsti, se v současném geopolitickém rozložení sil na planetě stává čím dál důležitějším úkolem. Spisovatelů, novinářů, ale i každého z nás. Jakkoli to může znít pateticky.