Pro mnoho dětí bez rozdílu věku je nejpopulárnějším a nejkrásnějším zvířetem kůň, jak ostatně shrnuje i refrén známé písně pro děti. Mezi své oblíbence řadí tyto „slovutné lichokopytníky“ i ilustrátorka a grafická designérka Tereza Marianová (nar. 1993). Absolventka plzeňské Sutnarky výtvarně doprovodila řadu titulů (O Smolíčkovi, PASPARTA, 2016; Kreativní zápisník, Nakladatelství U veverky, 2017; Zkáza Jezerní kotliny, Albatros, 2021), v posledních pěti letech se zaměřuje především na autorské publikace. Ty sbírají uznání – pravidelně se například objevují v katalogu Nejlepší knihy dětem, čerstvě takto uspěli letošní Spojenci, příběh o osvobození autorčina rodného města Plzně. Pozitivního přijetí se dostalo i rostlinné trilogii z dílny nakladatelství Meander Květolelo, Keřolelo, Stromolelo (2021–2023). Ve stejné edici pro nejmenší vyšlo i poetické leporelo Jak se koník ztratil (2020) a při pohledu na autorčino portfolio si můžeme všimnout, že nejde o jediný titul motivicky předznamenávající aktuální Koniny – už v roce 2020 ve Velkém příběhu Velké pardubické představila atmosféru a historii nejslavnějšího českého dostihu.

Básnické portréty různých zvířat si Marianová vyzkoušela v Uličnících, Koniny mají ale díky zaměření na jediný zvířecí druh takřka encyklopedický charakter. Jakkoliv může představa spojení encyklopedie a poezie působit nezvykle, autorka si tak vytváří široké pole pro svou kreativitu, a to po stránce výtvarné i jazykové. Sice si v úvodu povzdechne, jak „je možné, že jsme si pro pojmenování elegantního zvířete, které výrazně ovlivnilo lidskou kulturu, vybrali tak básnicky nemotorné slovo“, takže se člověku vybaví jediný rým, v básních ji to však nijak nelimituje. Tůň se sice nevyhnutelně objevuje, ale v jiných pádech už je pojmenování naštěstí básnicky přívětivější („Seděl jsem, dumaje, pod jabloní: / Která část kentaura patří koni?“) a při zahrnutí dalších druhů je to ještě zábavnější („Stará tažná kobyla / furt se děsně zubila. / Poradil jí hucul: / ‚Tak se jenom ucul…‘“).

Předsádku knihy autorka věnuje ukázkám, jak slovo kůň prostupuje lidskou řečí. Pastelkou načrtnuté kresbičky pracují s konkrétními jevy i ustálenými výrazy – v některých případech představují názornou ilustraci (šachová figurka koně, pasení koníčků), jinde ale Marianová slučuje obraznost s doslovností (u koňské síly kouká zpod kapoty auta reálný kůň) či propojuje různé významy (u trojského koně vidíme na obrazovce počítače dřevěného koně známého z řecké báje).

Básně a další texty uvnitř jsou pestré obsahově i formálně. Kromě kratších či delších poetických legrácek na konkrétní téma (historie, specifika plemen, rychlost koňského kroku) se tu najde limerick nebo třeba prozaický text na způsob báje. Rozhodně zaujme dvojstrana věnovaná turf slangu – proti básni na levé straně stojí stejný počet a uspořádání veršů nazvaných Simultánní překlad. Vedle „Papírově byl kůň crack, / samý svaly, žádnej špek“ tak můžeme číst „Kůň měl být výjimečných kvalit, tak se den zdál sluncem zalit“. Některé výrazy navíc doprovázejí skici po okrajích stránky.

Výtvarnou invenci Marianová vtipně prokazuje třeba v části věnované druhům koňského zabarvení – z jednotlivých odstínů vytvořila vzorník. Podobný, z jakého vám dá malíř pokojů vybrat barvu výmalby. Marianové koně se tak sice liší vzhledem, ale nesou jednotnou značku: KOŇTONE ©, ať už je to vraník, nebo bělouš. Trochu netypicky a místy až rušivě může působit nejednotný styl ilustrací – ty se odvozují od zpodobňovaného tématu nebo historického období. Například báseň Důlní je umístěna na dvojstránce s jednolitým černým pozadím, což je z tematického hlediska funkční, ale v kontextu dětské knihy trochu nelogické. To třeba báseň o Herkulovi je také ilustrována v závislosti na motivu – jako ozdobná řecká nádoba – ale komunikačním prostředkem se tu stává humor. Zatímco na levé straně bájný hrdina nasedá na koně („Zestár silák Herkules. / Na svou vetchou herku lez, aby se svez.“), na pravé starodávnou vázu zdobí Herkules v autě („Jenže dnešní herky, / ty jsou na baterky / a žere je rez.“).

Kniha ale nabízí i další historické zajímavosti – báseň čtenáře seznámí se skokanským rekordmanem, jiná je zavede do jeskyně Lascaux a básnický dialog poukáže na paradox tradice s dámským sedlem („Stejně je to obráceně, pánské sedlo sedí ženě!“). Pro ty, kdo chtějí vědět víc, je na závěr připojena dvojstrana, která nabízí výklad jednotlivých témat a další souvislosti. Nejenom díky tomu má nejnovější dílo Terezy Marianové potenciál zaujmout poměrně širokou skupinu čtenářů. Hravé veršovánky budou bezesporu účinkovat na čtenáře od nejútlejšího věku, poutavě zprostředkovávané informace mají zase šanci zaujmout i ty o něco starší. Dvě tři básně si lze u milovnic a milovníků koní představit i jako přijatelnou, jakkoliv celkem odvážnou volbu materiálu do recitační soutěže. Autorka koneckonců už titulem varuje, že nemáme očekávat nic menšího než koniny.