Po novelách Třetí světlo (v originále Foster) a Takové maličkosti  (Small Things Like These) a povídkových souborech Modrá pole (Walk the Blue Fields) a Na konci dne (So Late in the Day) se českého překladu s notným zpožděním dočkala i prvotina irské spisovatelky Claire Keeganové – mrazivá kolekce povídek Antarktida (Antarctica), která v angličtině poprvé vyšla už v roce 1999 a autorka za ni obdržela prestižní Rooneyovu cenu pro mladé irské autory. Čtenáři tedy dostávají jedinečnou příležitost vrátit se s Keeganovou na samý začátek a ochutnat autorčin rukopis v ještě nevybroušené podobě.

I když Modrá pole a Třetí světlo v češtině vyšly krátce po svém vydání v letech 2007 a 2010, Keeganové se větší pozornosti dostalo zejména díky filmovým zpracováním jejích novel. Irskojazyčný snímek An Cailín Ciúin (Tichá dívka), inspirovaný Třetím světlem, se jako první irský film dostal až do souboje o Oscary. Novelu Takové maličkosti pro stejnojmenný film adaptoval slavný irský dramatik Enda Walsh a v hlavní roli zazářil hvězdný Cillian Murphy. Možná i díky tomu máme teď k dispozici překlad Antarktidy.

Převážná část povídek se odehrává na irském venkově, kde autorka vyrůstala, ale několik z nich zasadila i do Ameriky, kam se v mládí vydala na studia a několik let tam žila. Zatímco irské povídky až na výjimky dýchají chladem a podivným klidem zimních dní, z těch amerických žhne jižanské slunce. To ale neznamená, že z nich nemůže čtenáře mrazit. Do své první sbírky povídek autorka otiskla vlastní zkušenosti a mistrně zachytila drobné detaily, které prostředí i postavám dodávají na plastičnosti.

Překlad Hany Ulmanové exceluje zejména v expresivních amerických scénách, v tlumenějším kontextu jako by se občas neuměl dostatečně ztišit. Ačkoli jde o zdánlivou drobnost, jedna z méně dějových povídek, Kde je voda nejhlubší, překladem vysloveně utrpěla. Hlavní postavou je v ní bezejmenná dívka, o které se mluví vždy jen jako o au-pair. Překladatelka se rozhodla použít víceslovný popis „slečna k dětem“. I když pomineme fakt, že au-pair je v našem kontextu zcela zaužívané a srozumitelné označení a že dítě je v této povídce jen jedno, mnohokrát opakovaná „slečna k dětem“ v textu překáží a narušuje plynutí jinak něžné, křehké povídky.

Laviny malých i velkých okamžiků

„Nemám tucha, esli znáte Starej zákon, ale velkej kus z něho by dneska neprošel cenzurou. Znásilnění, vraždy, sodomie a tak. Je to tam úplně všecko,“ říká hlavní postava americké povídky Vopatrnosti nejni nikdy dost. Neortodoxně tak v pár slovech celkem trefně obsáhne tematický rejstřík knihy. Jednotlivé příběhy odkrývají temná zákoutí lidské duše i drobné momenty všedních dní, které jsou všechno jen ne všední. Chtělo by se říct: takové maličkosti. Jsou tu nevěrné manželky a manželé, nenaplněné lásky, osamění a lidské tragédie. Je tu vina, chtíč i hřích. Je tu odpuštění, ale taky pomsta, která je zcela nekřesťansky sladká.

Většina povídek je vyprávěná z odstupu er-formy, ale u některých Keeganová sahá po první osobě. A právě tady se ukazuje, že už ve své rané tvorbě projevuje autorka zvláštní nadání pro zprostředkování událostí z naivního pohledu dětského vypravěče, které později naplno využila ve Třetím světle. V Chvalozpěvu na Ginger Rogersovou jsme svědky tragických následků pubertálního okouzlení dospívající dívky. Zpívající pokladní nás dětskou optikou zavede do bezprostřední blízkosti masového vraha. Muži a ženy nabízejí v kulisách natěšeného čekání na Santu a jedné sváteční tancovačky pohled na nefunkční manželství rodičů a neférové rozdělení mužských a ženských rolí ve společnosti.

Keeganová vytěžuje krátký formát na maximum a strhující příběh zvládne odvyprávět na deseti stránkách, ale přesto sbírce dominují delší povídky. Titulní Antarktida, která už dříve vyšla v souboru Na konci dne, líčí dobrodružství znuděné manželky a matky dvou dětí, která tak dlouho přemýšlí, jaká by asi tak byla nevěra, až se to během jednoho předvánočního víkendu ve městě rozhodne vyzkoušet, „než bude moc stará“. Lehkovážná erotická epizoda graduje do nečekaného finále a na čtyřiadvaceti stranách se tu odehraje drama, které by klidně vydalo na román. Jistým protipólem k tomuto irskému příběhu je pak jižanská povídka Seber odvahu a jeď o muži a ženě, kteří se potkávají na inzerát v baru kdesi ve státě Mississippi a vyrážejí spolu na nečekaný road trip za novými začátky. Za zmínku stojí i Sestry, které zpracovávají časté téma v irské literatuře – téma nejstarší dcery, která obětuje vlastní život péči o nemohoucího rodiče. Stejně jako například v dramatu Kráska z Leenane Martina McDonagha, i tady nashromážděná frustrace a ukřivděnost vybublá na povrch a hlavní hrdinka se po smrti otce odstřihne od své minulosti skutečně neortodoxním způsobem.

Antarktida je plná chladu z nevyřešených a toxických mezilidských vztahů, kolem kterých se musí našlapovat opatrně, aby se neprobořil led. A to bez ohledu na to, jestli se příběh odehrává v zimním Irsku, nebo v rozpálených jižanských polích. Je plná bolesti a očekávání, naděje a zklamání. Je o lásce a touze i o útěcích. V pár nenápadných slovech se tu tiše a zlověstně odtrhávají laviny a dávají se do pohybu. Autorka je ale coby mistryně zkratky a umění nedořečeného často nečekaně zastaví uprostřed svahu a nechá je naplno sesunout až ve čtenářově představivosti, kde rachotí dlouho po dočtení.