V roce 2014 Rusko napadlo Ukrajinu, zabralo Krym a s tzv. separatisty okupuje velké části Donbasu na východě země. Spousta obcí se vylidnila, byla bombardována nebo zcela srovnána se zemí. Mezi ruskou a ukrajinskou frontou vznikla jakási šedá zóna „nikoho“; vesměs opuštěné či jen částečně obydlené vesnice, odkud se někteří obyvatelé odmítali vystěhovat – nebo byli tak staří, že už to nešlo. V Malé Starohradivce zůstal téměř padesátiletý penzista Sergej Sergejič žijící v Leninově ulici, v ulici Ševčenkově bydlí Paška. Oba muži k sobě mají ambivalentní vztah z minulosti, ale zdá se, že tři roky války je začínají sbližovat. Sergej zůstal kvůli svým včelám, o Paškovi se v podstatě nic nedozvíme. Sergeje žena s dcerkou už dávno opustily a on se jim nehodlá vnucovat. Realita života v opuštěné vsi na něj však začíná doléhat. Elektřina samozřejmě nefunguje, potraviny a otop občas vozí „baptisté“, jinak se musí chodit daleko a v okolí se neustále střílí. Je zima, na poli proti Sergejově chalupě už nějaký ten týden leží mrtvé tělo vojáka. On sám zjistí, že ve vsi má pozici odstřelovač, ale odmítá si připustit, z jaké je strany, přestože indicie jasně naznačují, že z té východní. Jednoho večera se Sergej seznámí s mladým ukrajinským vojákem Petrem, který je s jednotkou na druhé straně od obce a občas zajde. Přestože je Paška otevřeně na straně „našich“, tedy tzv. separatistů a Rusů, pro Sergeje je jediným člověkem, s nímž sdílí neutěšený život. Staré rozepře lze tedy i kamsi zasunout.

Roadtrip na Krym

Zima se sice pomalu chystá k odchodu, ale Sergej se rozhodne, že jeho včely i on sám si od věčného střílení potřebují odpočinout. Příliš nepřemýšlí nad tím, kam pojede, ale hlavně někam do ticha a klidu. Uvede do provozu starého žigulíka, na přívěs umístí úly a vydá se oklikou směrem na západ. Projíždí kontrolními stanovišti, až se utáboří u jakési vsi, kde na krátký čas prožije cosi jako „románek“ bez romantiky s prodavačkou Galjou. Nicméně tuto zdánlivou iluzi klidu naruší demobilizovaný ukrajinský voják, který zešílel a ošklivě mu poškodil auto. Je jasné, že jako ten „z Donbasu“ Sergej zůstat na místě nemůže. V zásobě má adresu jistého Achtema, krymského Tatara, s nímž se před mnoha lety potkal na včelařském sjezdu. Vyráží tedy směrem na Krym.

Po dalších peripetiích na hranicích naráží Sergej na realitu okupovaného poloostrova. Zjišťuje, že jeho dávný kolega zmizel, jeho žena Ajsylu s dětmi nemá šanci se dopátrat, co se s ním stalo. Přestože je Sergej „z Donbasu“, Ajsylina rodina mu coby Achtemovu příteli všemožně pomáhá. Včelař tak po nějaké době vyslyší Ajsylinu prosbu a vydá se do sídla FSB v Simferopoli, aby zkusil zjistit, co se s Achtemem stalo. Zanedlouho je Tatarovo tělo nalezeno a za neustálé kontroly tajných i pohřbeno. Sergejič už ale musí vyrazit z Krymu, povolení k pobytu trvalo 90 dnů a okupační správě se podivný návštěvník příliš nezamlouvá. Včelař opět nakládá úly na přívěs a odváží z Krymu i Achtemovu dceru Ajše, kterou nasměruje ke své stále ještě manželce do města Vinnycja. Kontaktuje souseda Pašku i Galju z obchodu a vydává se na východ.

Lenin, nebo Ševčenko?

Román u nás již známého ukrajinského, ruskojazyčného spisovatele Andreje Kurkova (nar. 1961) je jakousi poznávací road story nejen pro hrdinu samotného, ale i pro čtenáře. Nenásilnou, pozvolnou, někdy ovšem až příliš rozvleklou formou má čtenář možnost nahlédnout do reálií prvních let války, která nezačala, jak se často opakuje, v únoru 2022, ale už na jaře 2014. Sergej je typizovaný mužský obyvatel Donbasu, který se nikdy na nic neptal, o dění mimo svůj úzký rodinný kruh se nezajímal – a ejhle, je tu válka, které odmítá rozumět a věnovat se jí, čímž se liší od souseda Pašky. Jeho chování a rozhodování nenese stopy nějakého hlubšího zamyšlení nebo reflexe, jedná vesměs intuitivně: jednou takhle třeba vymění tabule s názvy ulic ve vsi, Paška pak náhle bydlí v Leninově a on v Ševčenkově, ke spokojenosti obou dvou.

Události se v příběhu odehrávají v jakémsi šedém oparu, snad kromě několika scén z Krymu, jako například obraz Achtemova pohřbu či Ajšina převozu na Ukrajinu. Sergej mnoho věcí tuší, ale odmítá si je přiznat, ani jednou u něj nedochází k nějaké reflexi, která by zajistila úlevu jak jemu, tak čtenáři. Jediné, co ho zajímá, jsou jeho včely. O Sergejových názorech (má-li nějaké) se nedozvíme nic, vykazuje jistou míru osobní integrity, ale jaksi těkavou. V příběhu nedostane šanci postavit se reálnému zlu. Občasné náhlé pocity radosti či snad i zasuté lásky k manželce a dceři, popřípadě lítosti či smutku nevyznívají příliš přesvědčivě.

Kurkov si záměrně vybírá hrdiny, kteří nejsou úplně „čitelní“ a ani jimi být nemají.

Šedý opar Donbasu v kontrastu s bujnou krásou „ztraceného“ Krymu, kde se hrdina tak trochu pochlapí, pěkně doplňují některé změny v jeho konání. Hlubší psychologii v Kurkovových románech hledat nelze. Zato si můžeme dovolit plout bez větší námahy příběhem, který poodhaluje život a reálie celkem nedaleko od nás, přestože se nám ty stovky až tisíce kilometrů, které hrdina překonává, mohou zdát velice vzdálené.

Překlad bez ukrajinské korekce

Krátce se zastavíme u otázky jazyka a překladu. Zvláště od roku 2022 se u nás objevuje velké množství překladů z různých jazyků týkajících se ukrajinských reálií, dějin a současnosti. Bohužel, mnohé texty (přeložené hlavně z angličtiny) obsahují chyby, čímž ztrácejí na objektivitě i serióznosti. Ukrajinských autorů píšících rusky od r. 2014 ubývá, protože pro Ukrajince je jazyk úzce spojený s identitou. Je tedy zcela pochopitelné, že mnozí ukrajinští spisovatelé ruštinu opustili a začali psát ukrajinsky (např. básnířka Ija Kiva nebo spisovatel Volodymyr Rafejenko, oba z Doněcku). Další skupina rusky píšících Ukrajinců se po r. 2022 rozhodla, že už nebude vydávat své knihy v ruském originále, ale pouze v ukrajinském autorizovaném překladu (např. Serhij Saigon, Illarion Pavljuk nebo Andrej Kurkov).

Kurkov ale k překladům do jiných jazyků poskytuje i ruský originál; zřejmě je přesvědčen, že se v zahraničí najde spíše překladatel z ruštiny než z ukrajinštiny (to může být pravda v zemích, kde se ukrajinistika nepěstovala, ne tak u nás). Při překladu z ruštiny se však často leccos poztrácí, dojde k významovým posunům. Mělo by tedy být standardní praxí, že překlady z ruštiny důkladně pročte ukrajinista.

Ani druhý český překlad z Kurkovova díla se s některými pro ukrajinistu naprosto jasnými věcmi nevypořádal. Jde například o toponyma – Kalinivka (s. 14) má být správně Kalynivka. Podobný lapsus najdeme na s. 37, kde hrdina vysvětluje ukrajinskému vojákovi, že je Sergej Sergejič, ale že „mám v občance napsaný Sergij Sergijovič“. Správně by však mělo být Serhij Serhijovyč, neboť občanka je pochopitelně v ukrajinštině. Podle progresivního H/h se mimochodem často pozná, že osoba sice mluví rusky, ale jde o Ukrajince, pokud vyslovuje [h] místo [g]. Navíc rusky mluvící obyvatelé Donbasu ukrajinsky rozumějí a jsou schopni ukrajinsky mluvit: vlastní jméno v oficiálním dokumentu by tudíž vyslovili ukrajinsky. Podobně je to i s názvem ukrajinské vodky, který v překladu najdeme jako Němirov (s. 53), ale správně je Nemiroff. Ukrajinistu do očí uhodí též špatný přepis z ukrajinštiny na s. 350, kdy Ajše nastupuje do vlaku a průvodčí komentuje loučení ukrajinskou větou: „Nu šo vi, jak nazavždi! Švidko, potjah ne čekatime!!“  – správně mělo být: „Nu ščo vy, jak nazavždy! Poťah ne čekatyme!!“ Následuje hlášení o spojení vlaku z obce Novoaleksijivka-Lviv, avšak měla by zde figurovat Novooleksijivka. V poruštělé verzi by toponymum znělo Novoaleksejevka. Podobný hybrid se objevuje na s. 158: místo Vuhlehirsk čteme Vuhlehorsk, poruštělý název by byl Uglegorsk. Takové patvary, které nejsou ani ukrajinsky, ani rusky, se kvůli neznalosti a neochotě většiny rusistů poučit se objevují obecně často – a texty kazí.

Pokud ovšem přehlédneme výše uvedené lapsy a občasné drobné omyly jako chybějící uvozovky v přímé řeči (s. 84), Arťom (s. 90) místo Achtem, ruční práce (s. 85) místo dílny (coby předmět ve škole) nebo v tiráži zapomenutý anglický přepis ruského titulu knihy Serye pchely místo Seryje pčoly (ukrajinsky zní název Siri bdžoly), pak nelze než konstatovat, že Kurkovův příběh si na našem trhu jistě své čtenáře najde a pro mnohé z nich to může být první seznámení s oblastí, o niž se vede válka a o které kolují neuvěřitelné nesmysly, propaganda a demagogie.

Autor za knihu získal roku 2022 francouzskou cenu Prix Médicis étranger a tentýž rok i americkou cenu Gregg Barrios Book in Translation Prize (součást National Book Critics Circle Award), která byla udělena v roce 2022 poprvé. Na podzim 2025 pak měli čeští diváci možnost vidět stejnojmenný film natočený r. 2024 podle knižní předlohy.