Před několika lety vydalo nakladatelství wo-men knihu Hranice lásky, v níž různí odborníci líčili lásku perspektivou svých disciplín. A někdy i svých životů: sociolog Martin Fafejta se svěřoval s tím, co pro něj znamenala role otce, tedy nejen jak vychovával své dcery, ale jak se péčí a starostlivostí, kterou jim po léta věnoval, také sám měnil. Etolog Daniel Frynta se zase zamýšlel na tím, jak se jeho rozsáhlé znalosti etologie promítají do jeho vlastního partnerského života. Po čtyřech letech vydává samotná majitelka a zakladatelka nakladatelství wo-men Barbora Baronová se svým partnerem, francouzským filmařem Hervé Jakubowiczem, vlastní, velmi osobní knihu na téma sexuality s názvem Soft. Společně se v ní vydávají na pouť, která je zavádí kromě mnoha evropských zemí také do Japonska či Thajska, ale hlavně na půdu dosud neznámých prožitků a psychosomatických stavů. Při spolupráci s umělci, vědci a terapeuty, kteří se sexualitě věnují, autoři postupně posouvají hranice toho, co v sexu dříve považovali za možné. Zvláště v začátcích projektu prý přitom byla Baronová přesvědčena, že některé věci „nikdy, nikdy v životě neudělá“, takže později sama sebe opakovaně překvapuje.

Ovšemže nejde o nic neetického, spíše zkouší praktiky z hlediska většiny neobvyklé a nekonvenční. Nejprve sex na poraženém či padlém kmeni uprostřed lesa, k čemuž jim teoretický výklad dává polský biolog a „svobodomyslný animista“ Łukasz Łuczaj. Ten zastává zásadu, že pro milování je les dobrý zvláště na jaře: „V dubnu, když ještě stromy nemají listí, ale v lese to už kvete a pronikají jím sluneční paprsky, cítím narůstající energii mízy, která proudí stromy.“

Dále experimentují s pásem cudnosti, jehož tradovaný středověký význam přehodnocují: jeho dobrovolné užívání interpretují jako připravenost zapomenout na sebe a své sexuální potřeby, a naopak se cele soustředit na uspokojení protějšku, ovšem jinak než svým uvězněným sexuálním orgánem.

Ptají se odborníků, třeba sexuologa Zlatko Pastora, jaká je podstata ženské ejakulace a squirtingu, a se specialisty se snaží navrhnout speciální nepropustnou podložku pro podobné příležitosti. Navlékají si různé sexuální masky a latexové obleky, přemýšlejí nad tím, proč je tak relativně malý výběr intimního prádla pro muže (a některé zkouší). Poukazují přitom na proměnlivou podobu toho, kdy nahota vzbuzuje stud či vzrušení, případně kdy se můžeme cítit ještě více odhaleni ve specifickém oděvu: „Nahota je proces. Stav mysli. Taky jsme někdy coby oblečení ještě víc nazí, v závislosti na kontextu. Cítím se tak, když se fotím doma v latexu, a Hervé zase když si zkouší erotické mužské spodní prádlo. Dráždí to fantazii.“

Masky a převleky jim také občas slouží k vytváření jakéhosi alternativního prostoru, kde jako by nebyli sami za sebe, ale pod maskami tam účinkovali jen jejich dvojníci. To jim pomáhá překonat vlastní zábrany. Ke konci příběhu s úlevou zjišťují, že už žádné nezůstaly: „Po tom všem, co jsme s Hervém v této knize prožili, žádnou avatarku ve svém životě už myslím potřebovat nebudu.“

Jedním z vrcholů jejich pouti je tantrická masáž (správně poznamenávají, že v českém veřejném prostoru nemá úplně dobrou pověst, protože je spojována s nekonsensuálními praktikami samozvaných guruů končících u soudů a s terapeutickou neodborností), navštěvují vzdělanou lektorku vědomé práce s tělem Zuzanu Bělohlávkovou. Ta se v knize přiznává, že ke studiu klasické masáže ji to nijak netáhlo. Když ale poprvé zažila masáž tantrickou, rozproudila se v ní energie tak, že jí vibrovalo celé tělo: „Pomyslela jsem si, že běžný sex už nepotřebuju a odteď chci prožívat jen tohle.“ Pod jejím vedením pak také oba hrdinové a současně vypravěči provádějí vzájemné masáže, což je třeba v podání Baronové coby masérky energetizující zážitek. I když ta jinak deklaruje, že stojí pevně na zemi a je racionální typ: „Celou dobu v Zuzanině ateliéru mám klidnou a radostnou mysl. V masáži Hervého těla pokračuji další dlouhé minuty… Jsem překvapená, kolik energie dává masáž i mně – nejsem vyčerpaná, právě naopak, jen se potím. V energických dotecích a pohybech bych mohla pokračovat až do umdlení.“

Ne, do umdlení ani vysílení nepokračovali, místo toho pak Baronová a Jakubowicz i na základě svých průběžných zápisků připravili tuto knihu. Dílo mimořádně a odvážně odhalující intimní hledání obou autorů, při němž ovšem docházelo i k nezdarům, zraněním a otevírání starých traumat. Nakonec jsou ale oba hrdinové, jak se zdá, otevřenější dosud netušeným aspektům sexuality i skrytým stránkám sebe sama. Jak to popsal Hesseho román Stepní vlk, jsou připraveni „začít hru znova, znova a ještě častokrát proputovat peklo svého nitra“.     

V textu rozvíjejí i obecnější témata, jako jsou heteronormativita, asexualita, nebo safe space, a ostře kritizují „perverzní konzervativní instituce“ za jejich restriktivní přístup k sexualitě, například za kontrolu masturbace. I proto o knize prohlašují, že je to „tak trochu zrcadlo. A také politický akt“.

Současně je to dílo lidí evidentně žijících v privilegované pozici, kdy nejsou časově zaneprázdněni závazky ke generaci předchozí nebo následující, což částečně reflektují.   

A také jde o knihu symptomatickou pro současnou dobu. Obecně totiž touha po zlepšení sebe sama, ať už v duchovní, intelektuální, umělecké či tělesné rovině, byla a je významnou součástí lidské existence. I lidé, kteří se dnes nesnaží o zvýšení pracovní výkonnosti, mohou místo toho i sami se sebou soutěžit jinak, třeba v praktikování jógy, v ekologické uvědomělosti a šetrnosti nebo v hojnosti a pestrosti nasbíraných cestovatelských zážitků. Nebo právě zážitků sexuálních, což může být v bohatých demokratických zemích u některých vrstev vzrůstající trend.

Ne každý asi musí kvůli sexuálnímu experimentování a navštěvování odborníků a umělců procestovat celou zeměkouli. Některé snahy autorů také z praktického hlediska asi mohou vyznívat jako poněkud samoúčelné nebo přemrštěné: pro zachycení vlhkosti po squirtingu asi leckomu postačí větší plát igelitu potažený dekou.

Přesto ale kniha může posloužit jako inspirace pro posouvání a překonávání hranic, pro otevírání pohádkových třináctých komnat. Tedy v těch případech, kdy nám předsudky a nezdravá prudérie brání konsenzuálně realizovat skryté touhy. Nebo i touhy, o kterých jsme vůbec nevěděli.