Příběh o cestě a hledání, rámovaný pátráním po mystické knize, ve svém literárním debutu zpracovala polská držitelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuk (nar. 1962). Autorčina románová prvotina vyšla po více než třiceti letech od původního publikování v českém překladu Petra Vidláka v loňském roce. V románu jsou vystopovatelné půdorysy spisovatelčiny pozdější tvorby; citelněji je ovšem znát, že se jedná o literární začátky.

Děj se odehrává ve Francii druhé poloviny sedmnáctého století. Hlavní hrdina, Markýz, se dostane do kruhu lidí Knihy, jehož členy spojuje myšlenka, že svět, v němž žijeme, je pouhou náhražkou skutečnosti a pravda nám zůstává skrytá. Zatímco se zabývá alchymií a astrologií, začne přemýšlet, zda nevyrazit hledat mystickou Knihu, v níž má být popsáno veškeré vědění lidstva.

„Tito muži cvičili své tělo a vůli a stoupali po stupních zasvěcení, až se nakonec dozvěděli o Knize. Pro každého z nich však znamenala něco jiného. Společné měli jen jedno – všichni věřili v její posvátnost a největší moudrost. Mohla být také řešením hádanky zachyceným v písmenech Božího jména nebo dokonale poetickým popisem skutečnosti.“ (s. 27)

Spolu s dalšími dvěma členy bratrstva se skutečně rozhodne Knihu hledat, ačkoli o její existenci mnozí členové silně pochybují a ani není jasné, zda mapa, kterou se jim podařilo získat, ke Knize doopravdy vede. I přesto se rozhodnou cestu podniknout. Paralelně s Markýzovou linkou se rozvíjí příběh Veroniky, pařížské kurtizány, která se se svým milencem pane d’Albim chystá odjet do Španělska, kde se chtějí tajně vzít. Aby byli méně nápadní, mají se sejít kousek za Paříží. Na domluveném místě ale na pana d’Albiho čeká i Markýz se svým spolucestovatelem de Berlem. D’Albi se neobjeví, Markýz se rozhodne vydat na cestu bez něj a s sebou vezme i Veroniku.

Jestli mě miluješ, tak mě přestaň milovat

Struktura románu v mnohém opisuje mýtus cesty hrdiny. Markýz, poněkud znuděný životem v Paříži, opouští známé prostředí a vydává se za dobrodružstvím, od něhož si slibuje, že jemu i celému lidstvu změní život. Ovšem spíš než pomyslný kruh, který mýtus cesty hrdiny definuje, jeho pouť připomíná mnohem víc úsečku. Všechny překážky, které ho cestou potkají, jsou popisovány jaksi mimoděk, jako kdyby to ani žádné překážky nebyly, což vytváří určitý antimýtus – jako by dobrodružství pro vyprávění nakonec vůbec nebylo podstatné, stejně jako návrat domů.

Celkem předvídaný zvrat nastane v momentě, kdy se Markýz zamiluje do Veroniky, což zároveň bytostně odmítá, protože věří, že jejich láska by mu zamezila v nalezení Knihy. Jejich dialogy připomínají levnou telenovelu, což románu dodává zvláštní komičnost, která však dílu neškodí – spíš podporuje celkovou zvláštnost, pro tvorbu Olgy Tokarczuk tak příznačnou.

„Markýz se na ni podíval a jeho pohled na okamžik zjihl. Pak se odvrátil a kousl se do rtu.

‚Gauchi, jdi ke zvířatům!‘ rozkázal přes rameno a chlapec zděšeně ucouvl.

Veronika vstala a přikryla se dekou. ‚Veroniko, musíme se vzpamatovat,‘ řekl a vzal ji za ramena. Překvapeně se na něj podívala. ‚Vzpamatovat, rozumíš? Nesmíme se teď milovat. Ne takhle. Rozptyluješ mě, pohlcuješ veškerou mou pozornost. Tvá přítomnost mě svádí a já myslím jen na to, jak se s tebou milovat.‘“ (s. 188)

Človíčci ve zkumavce a markýzův problém s tělem

Autorka dává celkem znatelně vyniknout misogynii, která byla součástí společnosti jak v sedmnáctém, tak dvacátém století. Co románu ovšem chybí, je její alespoň minimální reflexe, kterou bychom dnes možná očekávali. Jediná ženská hrdinka, Veronika, je na jednu stranu díky své práci portrétovaná jako relativně finančně nezávislá, přesto je ale dávána do přímé opozice k mužským postavám řízeným racionalitou. V porovnání s nimi je vykreslená jako emocionální, nelogická a jako ta, která stojí v cestě k nalezení Knihy. Zároveň se její jediné myšlenkové procesy týkají lásky nebo emocí.

„Markýz jí pověděl o pravém účelu cesty. Příběh knihy v ní měl, jak očekával, probudit touhu po dobrodružství a umožnit jí najít v sobě jinou, vyšší motivaci než triviální potřebu hrát další hru lásky. […] Pro Veroniku, uvězněnou ve vlastním těle, ve světě schůzek, milenců, krásných šatů, opravdové samoty a lehkomyslných slov, to byl slib, že překročí samu sebe.“ (s. 115)

Téma tělesnosti se provléká celým románem a nabírá nečekaný obrat, když výprava v Pyrenejích narazí na muže, který ve své laboratoři vyrábí vlastní lidi – homunkuly. To silně zasáhne markýze, který své tělo křesťansky odmítá, takže představa o výrobě lidí ve zkumavkách poznamená jeho celkový obraz o světě i o smyslu, který se snažil nalézt. Jenže v tomto bodě, jenž se zdá být jako klíčový v markýzově vývoji, se nic víc nestane. Ke konci děje se smysl začne vytrácet i z románu, jenž celý končí trochu v prázdnu. Velmi propracované jsou popisy cesty a přírody, která se kolem hrdinů magicky rozevírá a zároveň je oba pomalu pohlcuje.

Hodnotit debutový román, který v překladu vychází o více než čtvrt století později a poté, co autorka v mezidobí získala Nobelovu cenu za literaturu, se zdá být překvapivě komplexním úkolem. V kontextu doby, v níž spatřilo světlo světa původní vydání, byla rezonance určitě silnější než dnes, kdy je román zákonitě čten v kontextu autorčiny pozdější tvorby, a tak trochu zůstává v jejím stínu. Cesta lidí knihy tak působí spíše jako literární rozcvička a ochutnávka toho, co teprve přijde.