Robert Zola Christensen (nar. 1964), spisovatel, lingvista a vysokoškolský pedagog, se českým čtenářům představuje románem Balonky zakázány (česky 2026, dánsky 2017). Satirický příběh o dánském lektorovi na univerzitě ve švédském Lundu vychází z autorovy dlouholeté zkušenosti Dána žijícího ve Švédsku a s humorem rozehrává rozdíly mezi dvěma blízkými, a přece odlišnými skandinávskými zeměmi. V rozhovoru přijde řeč také na literární kánon, české pivo a otázku, zda má při hokeji smysl trvat na přesné výslovnosti švédských jmen.

iLiteratura: Jste lingvista, literární vědec, pedagog i autor beletrie. Jak spolu tyto role souvisejí? Pomáhá vám akademická zkušenost při psaní, nebo může být naopak překážkou?
Robert Zola Christensen: Myslím, že ve Skandinávii pořád existuje představa, že spisovatel má být prostě spisovatel. V jiných částech světa není nijak zvláštní, že je někdo zároveň intelektuál, autor beletrie a vysokoškolský pedagog. U nás to ale může působit podezřele: jako by člověk nemohl být literární vědec, jazykovědec a zároveň psát fikci. U mě to začalo jednoduše. Chtěl jsem psát, ale když jsem byl mladý, žádná skutečná spisovatelská škola v Dánsku neexistovala. Tak jsem začal studovat to, co se mi mohlo pro psaní hodit: dánštinu a literaturu. Moje akademická dráha tedy vlastně vznikla z touhy stát se spisovatelem. A pak je tu praktická stránka. Dánsko je malé jazykové prostředí a psaním se člověk většinou neuživí. Skoro všichni autoři, které znám, mají nějakou další práci: někdo uklízí, někdo sedí na hotelové recepci. Já jsem se dostal na univerzitu a zjistil jsem, že je to skvělé: plat je dobrý, člověk nemusí pracovat pořád a zůstane mu čas na psaní. Jazykovědné a literární vzdělání ale může být i problém. Když člověk při psaní příliš dobře vidí všechny prostředky a triky, začne mu to překážet. Když něco napíšu a řeknu si: tohle opravdu zní jako literatura, většinou je to špatné znamení. A zahodím to.

iLiteratura: Vaše tvorba je žánrově velmi pestrá. Začínal jste poezií, psal jste prózu, dětské knihy, krimi, true crime i texty blízké autofikci. Proč tak často měníte žánry?
Robert Zola Christensen: Myslím, že skoro všichni autoři začínají poezií. Já taky. Později jsem zjistil, že mi nejvíc vyhovuje próza, ale je pravda, že jsem mezi žánry dost přelétal. A to je dobře i špatně. Dobře proto, že člověk nezůstane zavřený v jedné škatulce a může si zkoušet, co ho zrovna láká. Špatně proto, že spisovatel by měl mít nějaký profil. U Jussiho Adler-Olsena víte, že píše krimi, u Helle Helle zase čekáte minimalismus. Já se pohyboval všude možně: napsal jsem román z doby osvícenství inspirovaný Diderotem, dětskou knihu, true crime. Nedělal jsem to strategicky, ale proto, že mě baví zkoušet něco nového. Vím, že autorské značce to zrovna nepomáhá. Ale je mi to po pravdě trochu jedno. Píšu, protože mě to baví. U true crime to bylo jiné. Do toho jsem šel hlavně kvůli penězům.

Upřímně, psaním se špatně vydělává a já měl za sebou knihy, které se sice docela dobře prodávaly, ale peníze mi nepřinesly skoro žádné. True crime byla nabídka, výzva a zpočátku i vzrušující práce. Jenže pak přišel etický problém. Píšete o skutečných lidech, často ještě žijících. Pracoval jsem třeba na příběhu vraha, který byl právě propuštěn z vězení. Díky rešerši jsem věděl, kde bydlí, a přestal to být jen literární materiál: byl to konkrétní člověk někde venku. Začal jsem se ho bát a měl jsem i noční můry. Tak jsem s tím skončil.

iLiteratura: Když se od true crime vrátíme zpět k fikci: existuje ještě žánr nebo téma, které jste nevyzkoušel a které vás láká?
Robert Zola Christensen: V poslední době mě čím dál víc zajímá historie. Asi to přichází s věkem. Kdybych psal historický román, šel bych úplně na začátek lidských dějin: k prvním lidem, kteří odešli z Afriky různými směry, dlouho žili odděleně, vyvinuli si různé nástroje, techniky a způsoby života – a pak se jednou znovu potkali. Stejný druh, ale jiný svět. Ta scéna mě fascinuje. Zatím ten nápad někde leží a čeká.

Když Dán čte švédské cedule

iLiteratura: V Česku vám vyšel román Balonky zakázány. Co stálo na jeho začátku? Opravdu to začalo cedulí, kterou jste zahlédl ve Švédsku?
Robert Zola Christensen: Ano, ten impuls byl skutečný. Stál jsem na nádraží v Malmö, vracel se z večírku v Kodani, byl jsem trochu opilý, a najednou jsem uviděl ceduli: „Balonky zakázány“. Říkal jsem si: kdo proboha zakazuje balonky? Balonky jsou přece oslava, barvy, radost. Samozřejmě chápu, že na nádraží mohou být problém, třeba kvůli elektrickému vedení, ale ta formulace mě fascinovala. V Dánsku si ze Švédska děláme legraci, že když něco není zakázané, je to nejspíš povinné. A když ve Švédsku žijete jako Dán, něco z toho prostě cítíte. Všude jsou instrukce: tyto dveře musí zůstat zavřené, nezapomeňte udělat tohle, tamto se nesmí… Zvenčí se Dánsko a Švédsko mohou zdát skoro stejné, ale zevnitř jsou rozdíly výrazné. Švédsko mám rád, žiju tam dlouho. Ale někdy je na mě příliš korektní, opatrné a uspořádané. Dánové jsou přímější, ironičtější, méně vystrašení – a někdy také hrubší.

Balonky zakázány vznikly právě z těchto drobných podráždění. Je to karikatura, samozřejmě. Ale ne úplně vymyšlená. Zároveň román není jen o Švédsku. Je to také příběh muže ve středním věku, v partnerské krizi. V několika mých knihách se vrací otázka mužské role: moderní muž má být citlivý, rovnostářský, chápavý – a to je samozřejmě dobře. Jenže staré představy o mužnosti nezmizí jen proto, že chceme nové. Pořád v člověku někde vězí a čas od času vystrčí růžky.

iLiteratura: Román byl přeložen i do švédštiny. Jak ho přijali švédští čtenáři? Rozuměli jeho humoru?
Robert Zola Christensen: Ve Švédsku byl román do značné míry ignorován, i když se paradoxně docela dobře prodával. Jednou mě pozvali do televize, kde se to celé pojalo jako tradiční pošťuchování mezi Dány a Švédy. Někteří Švédové byli trochu dotčení, což pro mě bylo samozřejmě ještě zábavnější. Ale takový humor musí fungovat oběma směry. Když někdo chce říct něco o Dánech, ať do toho klidně jde. My to vydržíme.

iLiteratura: Hlavní postavou románu je dánský lektor na univerzitě v Lundu. Čtenář tedy snadno začne uvažovat o autofikci. Jak vnímáte hranici mezi fikcí a vlastním životem?
Robert Zola Christensen: U tohoto románu je to trochu komplikované. Hrdina je dánský univerzitní lektor, působí v Lundu, tedy v prostředí, které dobře znám, a některé okolnosti samozřejmě mohou připomínat můj život. Celkově je to ale literární konstrukce. Později se mě rodina i blízcí přátelé ptali: kolik z toho je pravda? Deset procent, nebo devadesát? A v té chvíli si člověk uvědomí, že blízkost mezi fikcí a realitou může být problematická. Kniha vyšla v roce 2017 a nejsem si jistý, jestli bych ji dnes napsal úplně stejně. Tehdy jsem byl asi bezstarostnější – jak vůči autenticitě vlastního pracoviště, tak vůči tomu, co si hlavní postava dovoluje. Dnes bych o některých věcech přemýšlel opatrněji. Děj se odehrává na Lundské univerzitě, na mém pracovišti, v prostředí, které znali i moji kolegové. A mimochodem, při vydání jsme měli na univerzitě křest knihy a vedení nám řeklo, že při akci nesmíme pít alkohol ani knihu prodávat. To vlastně dokonale potvrzovalo téma románu. Samozřejmě jsme si stejně dali pivo a akvavit – a pár výtisků knih jsme prodali i tak.

Kánon není jen seznam dobrých knih

iLiteratura: V románu se objevují také odkazy k dánské literární tradici. Vy sám jste se kánonem zabýval i odborně. Jak o něm uvažujete?
Robert Zola Christensen: U kánonu je podle mě důležité rozlišovat dvě věci. Jedna je kánon de facto: tedy to, co skutečně mělo vliv, vycházelo, překládalo se, psalo se o tom v literárních dějinách. A pak je tu kánon normativní: představa, co by v něm být mělo podle dnešních hodnot. Literární dějiny byly dlouho z velké části mužské. To samozřejmě neznamená, že nemáme číst autorky, které byly opomíjeny. Právě naopak. Ale pokud minulost zpětně uhladíme, přijdeme o důležitou informaci: kdo měl tehdy hlas, prestiž a moc. Kánon není jen seznam dobrých knih. Je to také stopa mocenských poměrů. Proto mě zajímá spíš konflikt než uhlazený seznam jmen. Proč v něm někdo je a někdo chybí? Kdo rozhodoval o tom, co je důležité? O rovnosti se někdy dozvíme víc z nerovnosti samotné než z jejího zpětného přepsání.

iLiteratura: Chtěl byste se sám jednou stát součástí literárního kánonu?
Robert Zola Christensen: Myslím, že většina autorů doufá, že po nich něco zůstane. Člověk si možná říká: dobře, teď to nejde úplně podle plánu, ale třeba mě jednou někdo znovu objeví. To je taková spisovatelská útěcha. Kánon je ale nepředvídatelný. Někteří autoři byli ve své době slavní a dnes je nikdo nečte, jiní se naopak vrátí po letech. Takže ano, bylo by hezké, kdyby něco zůstalo. Ale spoléhat na posmrtné znovuobjevení je dost nejistý literární plán.

Dánství, Česko a švédská hokejová jména

iLiteratura: Žil jste v Dánsku, Švédsku, Francii, Koreji, USA a dalších zemích. Cítíte se jako Dán, nebo spíše jako kosmopolita?
Robert Zola Christensen: Jsem samozřejmě Dán. Ale vždycky jsem se cítil dobře v zahraničí. Přijedu na nové místo – nemusí to být New York, Paříž nebo Berlín, klidně malé město někde v Bulharsku – a říkám si: tady bych mohl žít. Mám rád ten pocit, že člověk nemusí patřit jen na jedno místo. Zároveň ale právě v setkání s jinými zeměmi poznávám, jak moc jsem dánský. Na Dánsku mě spousta věcí štve, spoustu věcí mám rád. To je asi normální vztah k vlastní zemi. Ale že jsem Dán, o tom nepochybuji.

iLiteratura: V románu Balonky zakázány vycházíte ze střetu dánského a švédského prostředí. Vnímáte podobné kulturní tření i jinde, kde jste žil?
Robert Zola Christensen: Ano, a nejvíc mě teď v tomhle smyslu zaměstnává Korea. Žil jsem tam tři roky a byla to velmi silná zkušenost. Mám Koreu rád, stále k ní mám vztah, ale zároveň bylo náročné tam žít a pracovat. Teprve teď, asi rok a půl po návratu, mám pocit, že se k tomu materiálu dokážu vrátit. Začal jsem článkem, takovou reportáží o Koreji a Soulu, k níž jsem sám pořídil fotografie. Je to pro mě první krok, způsob, jak si materiál znovu přivlastnit. Možná z toho vznikne víc článků a později próza. V jistém smyslu by to mohlo být podobné jako Balonky zakázány, jen místo Švédska by v centru stála Korea – a jiná životní fáze.

iLiteratura: Do Prahy jste přijel na veletrh Svět knihy, ale nebyl jste tu poprvé. Máte pocit, že si česká a dánská mentalita mohou být v něčem blízké?
Robert Zola Christensen: V Praze jsem byl už několikrát, i na univerzitě, kde jsem měl přednášky, a také soukromě. Praha je samozřejmě nádherná, ale nejraději mám místa mimo hlavní turistické trasy. Když člověk odejde od orloje, Karlova mostu a davů, najde fantastické čtvrti. A ano, mám dojem, že česká a dánská mentalita si v něčem rozumějí. Česko znám samozřejmě jen částečně, ale cítil jsem tu uvolněnost, humor, určitý odstup od pravidel a autorit. Možná i proto Balonky zakázány dobře fungovaly i v dalších slovanských zemích. A samozřejmě mám rád české jídlo a pivo. Ta rustikálnost mi vyhovuje. Člověk přijde do hospody, dostane velký půllitr, za chvíli další – všechno jde rychle. A když někdo v devět ráno sedí na nádraží u piva, v Česku nad tím nikdo nepozvedne obočí. I Dánové pro to mají pochopení.

iLiteratura: Když říkáte, že Češi a Dánové si v něčem rozumějí – co je podle vás vlastně podstatou „dánství“?
Robert Zola Christensen: Na dánství mě baví právě to, že jeho nejlepší stránky jsou zároveň trochu nesnesitelné. Mám rád dánskou neformálnost, přímost, sebeironii, anti-autoritářství. Dánové si z věcí dělají legraci, nenechají se příliš ohromit mocí ani velkými gesty. Je v tom něco z Hanse Christiana Andersena, z ošklivého káčátka, z mentality malého národa. Naším symbolem není Eiffelova věž ani Big Ben, ale malá mořská víla sedící na kameni. To je sympatické, ale má to i odvrácenou stranu. Dánové mohou působit nezdvořile, neuctivě, někdy až hrubě. Cizinci často nevědí, jestli si z nich Dánové dělají legraci. A často si ji skutečně dělají. Ve srovnání se Švédskem je to vidět ještě ostřeji. Švédsko je větší, uspořádanější, průmyslovější, vážnější. Dánsko je menší, uvolněnější, trochu lajdácké. Když jsem byl v Praze na švédské ambasádě a vedle sebe stáli zástupci švédského a dánského velvyslanectví, bylo okamžitě jasné, kdo je kdo: Švédi perfektně upravení, Dánové trochu ležérnější – a možná o sklenku šampaňského napřed.

iLiteratura: V Česku se nedávno hodně diskutovalo o výslovnosti švédských jmen při hokejovém mistrovství. Komentátor se pokusil používat švédskou výslovnost, ale část diváků to odmítla, a proto se výslovnost jmen vrátila k počeštěným podobám. Jak se na tuto problematiku díváte jako lingvista?
Robert Zola Christensen: Jsem v tom velmi tolerantní. Uvedu jednoduchý příklad: Andersen. Dánsky se jméno Hanse Christiana Andersena vyslovuje jinak než třeba švédsky nebo anglicky. Když ale v Koreji použiju dánskou výslovnost, nikdo neví, o kom mluvím. V tu chvíli prostě musím zvolit podobu, která je pro dané publikum srozumitelná. Moje vlastní prostřední jméno Zola lidé také často vyslovují špatně. A mně je to vlastně jedno. Nikdy nikoho neopravím. Jazyk je především komunikace. Když se lidé dívají v televizi na hokej, chtějí sledovat hokej, ne být rušeni lingvistickou přednáškou. Sedí doma, pijí pivo, fandí. Pokud se komentátor příliš soustředí na hyperkorektní výslovnost, může to začít působit jako překážka. Podle mě je důležité, aby diváci věděli, o kom je řeč. I my Dánové, když se snažíme švédská jména vyslovit „správně“, často to dopadne skoro hůř, než kdybychom je prostě řekli po svém. Takže můj názor je jasný: zvlášť u hokeje bych to nepřeháněl. Nechte lidi dát si pivo, dívat se na zápas a užít si ho. Výslovnost je důležitá, ale nesmí překážet tomu hlavnímu: porozumění – a zábavě.