Výtvarnice, aktivistka a spisovatelka Bára Bažantová (nar. 1989) se dlouhodobě věnuje problematice chudoby a sociálního vyloučení a podílí se na projektech ve veřejném prostoru, do kterých zapojuje nejrůznější komunity. V brněnském Cejlu například přímo před úřadem práce spoluinstalovala „kolo štěstí“, jehož hlavní výhrou byla pracovní smlouva na postavení tzv. „hladové zdi“, která pak byla zase rozebrána. Autorčin měsíční rezidenční pobyt v komunitním centru v litvínovské městské části Janov a sociální práce s tamními dětmi zase vyústily v napsání knihy Hoří chemička, něco si přej (2022), odehrávající se v mezi vybydlenými paneláky. Prostředí periferie a bídy s nonkonformními hrdiny se věnuje také v novele Prokletý, kdo přichází (2023), v níž čerpá z vlastních zážitků ze squatu v Barceloně, a povídkové knize Dobrého pomálu (2024).

Kouzlo cirkusu a svobody

V roce 2025 vydala Bažantová svou první knihu určenou pro děti s magicky lákavým názvem Jinotaj (2025). Opět v ní čerpá z vlastních zkušeností, tentokrát z výtvarně-dramatického tábora uspořádaného pro janovské děti, které díky němu měly příležitost strávit část léta v přírodě mimo sídliště. Tyto tábory a výlety realizuje už pár let dobrovolnický spolek Pojď ven! / Av avri!, jehož je spoluzakladatelkou.

V příběhu Jinotaje se šestičlenná parta sídlištních romských děcek (Valika, Ninja, Placák, Azer, Šiška a Žaneta) o prázdninách mezi šedými paneláky nudí, a tak se rozhodnou prozkoumat vzdálenější okolí. Dostanou se až na velikou zelenou louku s cirkusovým stanem, zvanou Jinotaj. Realistický příběh se při vstupu do tajemného kraje náhle překulí do fantastického, neboť louku ovládá černokněžník Jack, jenž během posledního vystoupení zaklel správce louky a pět dalších kejklířů. Ti louku, jakkoliv krásnou a malebnou, nesmějí nikdy opustit. Svým příchodem se děti automaticky stávají černokněžníkovými vězni a brzy si uvědomí, že „klec zůstane klecí, i když je smaragdová“. Uniknout mohou pouze, pokud se jim podaří secvičit emotivní cirkusové vystoupení.

Krása „jila“/srdce

Na nelehký úkol mají pouze jeden týden, a proto se, jemně nervózní, vrhnou do společné práce s ostřílenými umělci. Od rána do večera tvrdě trénují, ale také dokážou relaxovat. Pro děti dnešního světa je klíčové, že autorka neopomíjí důležitost umění odpočívat. Děti se z nových činností radují, nasávají dovednosti jako houby a spolu se starými performery se těší na připravovanou show: „Cirkus byl jejich jazyk, způsob, jakým mluvili se světem, a proto teď, stejně jako jindy, do něj vkládali kromě svého umění taky celé své srdce.“

Kniha Jinotaj nepřímo vyzdvihuje klady tzv. cirkusové pedagogiky a divadelnictví, díky kterým se vedle fyzické zdatnosti rozvíjí osobnost jedince, (sebe)důvěra a týmový duch v nesoutěžním prostředí. „Dali si s celým tím tyjátrem spoustu práce, tolik, že skoro zapomněli na svoje uvěznění, na Jacka i na domov tam někde daleko na severu. Měli strach, ne že se nevysvobodí, ale že nepřijde nikdo, s kým by mohli sdílet radost z toho, co všechno se naučili.“ Malí hrdinové drží spolu a jsou dobrosrdeční, ale taky divocí a rázní – když se jim něco nelíbí, začnou se dohadovat, křičet, vztekat a mrskat kameny. Za povšimnutí stojí vykreslení postav jako skupiny, nikoliv jako jednotlivců, což podtrhuje soudružnost celé party a sílu cirkusového přátelství v kontrastu s osamělým záporákem Jackem, který je zahleděn jen sám do sebe.

Magií prodchnutá realita

Ilustrace Anny Kulíčkové navzdory cirkusovému tématu nepůsobí příliš vesele, jelikož se nesou ve velmi tmavých, sytých odstínech – zejména zelené, červené a hnědé. Dokreslují tak sice dojem neznáma vycházející z titulu knihy a dávají jí jedinečný ráz, ale mohly by být méně temné a čitelnější. Na několika dvoustránkových ilustracích jsou postavy dokonce vyobrazeny přímo v ohybu knihy, což při četbě nemálo irituje.

Jazykově se kniha pohybuje ve dvou rovinách: na jedné straně stojí přímočarý, snadno pochopitelný styl narace s výrazy v obecné češtině nebo romštině („Kaj te meres!“) a hojnými dialogy, na druhé se autorka pouští do filozofujících magicko-realistických pasáží, které mohou být pro mladší čtenáře hůře stravitelné. Hamižný kouzelník Jack se pohybuje na pomezí reálného světa a Limbu, jakéhosi meziprostoru mezi snem a sebeklamem, do kterého by ho hrdinové chtěli navždy vypudit. Jack nevidí krásu lidských srdcí a ostatní vnímá „jako barevné zrnění někde daleko za horizontem svojí uzounké skutečnosti“. Celkově vypravování plyne svižně a najdeme v něm letní dobrodružství v neotřelém prostředí i kouzelného záporáka, kterého je třeba společnými silami zneškodnit. Vypravěč se trefně vyjadřuje například k pojmu krásy a individuálnímu přístupu k ní: „Všechno a všichni vypadali skvěle. A skvěle, pozor, to neznamená nutně krásně, nebo je potom otázka, co to je krása a jestli může být třeba i trochu strašidelná, anebo naopak k pousmání.“

V Jinotaji se s hrdiny dostáváme do (pro mnohé z nás kulturně neznámého a opomíjeného) světa plného tajů, ale i akce a reakce s pohádkově šťastným koncem. Černokněžníkova kletba je zrušena a čtenáři se s partou kamarádů můžou vrátit domů do reality, bohatší o skvělé, hřejivé zážitky a nejedno životní ponaučení.