Bouřlivé změny v pubertě se dotýkají snad všeho a od okolí mnohdy vyžadují mimořádnou citlivost a vnímavost – a přesně tak uchopila své vyprávění i Věra Hudáčková Barochová. Již v roce 2016 obdržela Čestné uznání na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio za dramatickou rozhlasovou hru pro děti Bratr není asparágus. Příběh dvou dospívajících sourozenců, patnáctiletého Filipa a jeho o dva roky mladší sestry Lindy, přepracovaný jako próza s téměř stejně znějícím titulem, vyšel s devítiletým odstupem v nakladatelství Albatros. To knížku doporučuje už osmiletým dětem, avšak vzhledem k tématům, které otevírá, je vhodnější spíš pro náctileté čtenáře.

Filip je autista, trpí silnou formou Aspergerova syndromu. Rodiče musí péči o syna přizpůsobit svá zaměstnání a chod celé rodiny, Linda je pro vrstevníky jen „ségra toho divnýho kluka“ (s. 85). Ale je to právě ona, „skleněné dítě“, jež nám o sobě a své rodině vypráví.

Vypravěčská ich-forma, jež zaujímá v příbězích o dospívání privilegované postavení, je bezesporu i tady dobrou volbou. Čtenář se tak může s hlavní hrdinkou snadno ztotožnit: když je veselá, raduje se spolu s ní, když se trápí, sdílí s ní její smutek. Má pro ni pochopení dokonce i v momentě, když „zjankovatí“ a začne jednat až příliš umanutě. Linda je vnímavá, veselá i neobyčejně nápomocná; dokáže ale také ze vzteku prásknout dveřmi nebo plakat lítostí. Vypráví o životě s postižením – o tom, jaký je pro ty, kteří bývají často přehlíženi a od nichž se automaticky očekává plná kooperace a přizpůsobení: pro sourozence hendikepovaných. Absence úhlu pohledu jiných postav je tu zcela funkční, neboť pro daný příběh je podstatný právě Lindin příběh.

Kromě rodinných vztahů akcentuje vyprávění i linku s vrstevníky, jež jsou pro teenagery formativní. Linda je, stejně jako v interakci se svými nejbližšími, i tady skromná; stačila by jí jedna opravdová přítelkyně, se kterou by mohla sdílet všechny radosti i strasti. Až doposud nikoho takového nenašla, všechny děti odrazovala Filipova odlišnost. Seznámení s Andy, poněkud nonkonformní a osobitou dívkou, je tak milníkem Lindina života, a tedy i přirozeným počátkem celého vyprávění. Přátelství, které se mezi děvčaty postupem času upevňuje, ale musí projít zátěžovou zkouškou přijetí, protože Filip je a vždy bude nedílnou součástí Lindina života. Paradoxně má však s tímto krokem obtíže především samotná Linda, pro kterou je těžké uvěřit, že s ní někdo kamarádí i přes hrozbu stigmatizace ze strany vrstevníků.

To, že se autorce podařilo dětským čtenářům přiblížit dvě náročná témata – dospívání a život s postižením – má kromě způsobu vyprávění v první osobě oporu také v tom, že nejenom Linda, ale i ostatní postavy promlouvají hovorovou nebo nespisovnou češtinou. Vulgarismy pak volí k dokreslení charakterové slabosti té či oné postavy. Zde je na místě vyzdvihnout i práci ilustrátorky Terezy Janákové, která postavy zachycuje i v těch nejkritičtějších situacích. Citlivě pracuje s motivem jinakosti, ale právě díky jejím ilustracím si čtenář často připomene, že autismus nemusí být na první pohled vůbec patrný. Několika jednoduchými linkami přidá mamince na ustaraném výrazu, ale nesnaží se být vážná za každou cenu.

Brácha není asparágus je dojemný příběh ze současnosti, ve kterém se dlouho zdánlivě nic převratného neděje. Události líčené mnohdy s humorným nádechem, se chronologicky vrství jedna za druhou; pozorný čtenář ale vycítí gradující napětí, které se skrývá mezi řádky, i tíhu, která na Lindu doléhá stále více. Dívka je celý život zvyklá, že Filip je osou, kolem které se celá rodina otáčí. S dospíváním však přichází i uvědomění si kontextu a důsledků celé situace: „Já vím, že nemůže za to, jakej je. Ale moje vina to přece taky není. Tak proč zrovna já na to mám pořád doplácet?“ (s. 85). Tato bolestná konfrontace je obzvláště patrná ve vztahu Lindy a její maminky. Linda velmi citlivě vnímá, nakolik je maminka unavená, a snaží se jí být nápomocná. Zároveň touží po pozornosti a uznání, avšak nedostává se jí ani jednoho: „Jasně,“ reptala jsem si pro sebe. „Já můžu dávat pozor na všechno. Na auta, na Filipa i na to, abych mámě nepřidělávala starosti. Jako vždycky… Blbá, poslušná Linda, na který nezáleží.“ (s. 129). Maminka se ze všech sil snaží zajistit Filipovi tu nejlepší podporu a na Lindu jí nezbývá čas ani energie. Opakovaně ji tak vystavuje zklamání a ztrátě důvěry, když neplní, co slíbila. Ve chvíli, kdy se Linda cítí být na všechno úplně sama, nemilovaná a opuštěná, dojde k vygradování celého dosavadního děje – i Lindina života.

Tady ale příběh začíná působit nevěrohodně a poněkud uměle. Zlomový okamžik Lindina života a jeho důsledky jsou vylíčeny velmi nepřesvědčivě a sebereflexe dospělých, kteří v daném úseku Lindina života fatálně selhali, se zde odbude pouze na několika řádcích. Jako by se ta velká bolest, kumulující se v Lindině nitru po dlouhé měsíce, ba roky, dala odstranit ze dne na den, nebo dokonce z hodiny na hodinu. Samotný závěr pak v tomto kontextu působí jako těžkopádný, účelně dosažený happy end. Netýká se to však – a zde je namístě říci naštěstí – jiného stěžejního vztahu: toho sourozeneckého. Nakonec se totiž nenásilně ukazuje jako ten nejstabilnější a za daných okolností i nejvřelejší. A z tohoto poznání může Linda načerpat sílu jít dál.