Bernard Minier je jednou z nejvýraznějších tváří současného francouzského thrilleru. V českém překladu vyšlo již patnáct jeho knih, velkou část z nich tvoří série, v níž hraje hlavní roli detektiv Martin Servaz a prostředí francouzských Pyrenejí. V minulém roce pak v nakladatelství XYZ vyšly dvě knihy, které autorovy obvyklé čtenáře možná překvapí: sbírka povídek a autobiografie.

iLiteratura: Letošní Svět knihy je pro vás už třetí návštěvou Prahy, jak na vás toto město působí?
Bernard Minier: O Praze už bylo řečeno vše a všechny superlativy s ní spojované jsou zasloužené. Mám rád baroko, takže už jen proto jsem nesmírně šťastný, že tu jsem. Zajímá mě také malba, sochařství a architektura, a Praha je tak pro mě jako muzeum pod širým nebem. V minulosti jsem také hodně četl českou a pražskou literaturu, jak německy psanou, například Kafku, tak spisovatele jako Kundera, Klíma, Hrabal.

iLiteratura: V dřívějších rozhovorech jste právě tyto autory zmiňoval mezi svými oblíbenými. Co je podle vás na dílech především Kafky a Kundery, ale třeba také Klímy, a obecně na tvorbě spisovatelů ze střední Evropy specifické?
Bernard Minier: Kafka, Klíma a Kundera toho vlastně moc společného nemají, kromě toho, že jsou Češi. Mezi Kafkou a druhými dvěma není společný dokonce ani jazyk. Kromě nich jsem četl například romány bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova nebo knihy rumunského autora Mircei Cărtăresca, kteří jsou oba skvělí a ostatně každý rok se objevují mezi kandidáty na Nobelovu cenu. Do jejich děl a obecně do děl spisovatelů pocházejících z „Mitteleuropy“ se propisuje historické dědictví a velmi silný politický kontext. Pražské jaro, všechno, co se dělo v zemích Varšavské smlouvy, následně vybojovaná nezávislost. A je tu také historie spojená s Rakousko-Uherskem. Myslím, že ve střední Evropě existuje opravdu silná identita. Četl jsem román jednoho Američana – i když Američané obvykle nejsou v těchto věcech nejlépe informovaní – Williama T. Vollmanna, který se jmenuje Europe Central: ta směs historického dědictví a zároveň velké modernosti je v něm skvěle popsána.

Naopak ve Francii dnes vychází spousta autofikce. Jsou to knihy, ve kterých autoři mluví sami o sobě, o svých vnitřních traumatech, často o svých nejbližších. Obvykle proto, aby vlastní rodinu rozcupovali, odsoudili. Literatura rodinné autofikce, říká se jí „literatura reality“, se tak prosazuje stále výrazněji, a mně osobně připadá čím dál únavnější. Já jsem romanopisec. Mám rád autory, kteří tvoří fikci, kteří vymýšlejí světy, vytvářejí postavy. I oni samozřejmě vyprávějí o sociální, geopolitické nebo politické realitě. Například Steinbeck v Hroznech hněvu píše o životě zemědělců v kalifornském Napa Valley a podobně, ale všechno ostatní si vymyslí. A právě to mě jako romanopisce zajímá. Autofikce může být samozřejmě kvalitní a v rámci tohoto žánru existují velcí autoři, ale literaturu, kterou mám rád, nacházím u lidí, kteří něco vymýšlejí, nacházím ji u Gospodinova, u Cărtăresca. A to je něco, co nám ve Francii bohužel čím dál víc chybí.

iLiteratura: Jaký bývá váš první impuls k napsání románu?
Bernard Minier: Všichni vycházíme z toho, co jsme sami prožili. Patrick Modiano, jedinečný romanopisec a také nositel Nobelovy ceny říká, že vycházíme z konkrétna směrem k fikci. A samozřejmě i já vycházím z reality. Mívám hodně nápadů a ten impuls k psaní přichází ve chvíli, kdy se dva nápady setkají. Tehdy vznikne jakási jiskra. V tu chvíli vím, že něco vzniká: vyprávění, příběh.

V nedávno vydaném románu Hra mě například fascinovala komunita internetových uživatelů, „websleuths“, kteří se věnují fenoménu true crime a vedou vlastní pátrání. A zároveň jsem chtěl vrátit na scénu Juliana Hirtmanna, postavu, která se do mých románů opakovaně vrací. Tyto dvě věci se setkaly a řekl jsem si: „komunita vyšetřovatelů, která je Hirtmannovi na stopě“. V tu chvíli jsem měl příběh. Knihu Mráz zase odstartoval obraz mrtvého koně na vrcholku hory a člověk podobný Hannibalu Lecterovi zavřený v psychiatrické léčebně v horách, opět Julian Hirtmann.

iLiteratura: Ve vaší nejnovější knize Ruptures (Rozpady) se zabýváte nebezpečími spojenými s technologiemi, v knize M umělou inteligencí a ve zmíněné Hře se věnujete fenoménu true crime. Proč jste si vybral právě tato témata?
Bernard Minier: Ruptures se odehrává ve Španělsku během velkého výpadku elektřiny, který jsem sám zažil. Španělsko bylo tehdy ochromené, proto je jedním z témat knihy zranitelnost našich společností. Na začátku příběhu je nalezena mrtvola těhotné ženy, která pracovala pro velkou nadnárodní společnost sídlící v USA. Lucia Guerrero, další z mých známých postav, zjistí, že případ souvisí s nadnárodní firmou a miliardářem jménem Milton Gail. Není třeba hledat daleko, modelem pro Miltona Gaila je Elon Musk. Všichni říkali: „To je Elon Musk.“ A já jim odpovídal: „Ne, je to Milton Gail, protože kdyby to byl Elon Musk, zítra mi na dveře klepou jeho právníci.“ Je to román o gigantech amerických technologií a o tom strašném světě, který pro nás připravují.

Rád píši o současných tématech. Rád mluvím o společnosti a o směru, kterým se ubírá. O nebezpečích, která ji ohrožují. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v minulém století, myslím, že se na všechny současné módní i nemódní fenomény dívám s jistým odstupem. A v každém románu si nakonec vyberu určité téma. Ať už jsou to technologičtí giganti v Ruptures, nebo webové komunity ve Hře. V Nenávisti to byl zase rozdíl v zacházení s chudými ženami, které jsou v Galicii unášeny cestou do práce, a na druhé straně s miliardářkou rozřezanou na dvě části v madridském penthousu. Lucia Guerrero totiž vyšetřuje únosy chudých žen v Galicii, ale řeknou jí: „Ne, pojedeš do Madridu, protože miliardářka Martha Millan, která byla právě zavražděna, je priorita.“ A velmi rychle zjistí, že pro společnost je důležitější jedna miliardářka než pět zavražděných chudých žen v Galicii.

iLiteratura: Vaše romány si čtenáři oblíbili také díky propracovaným protagonistům. Martin Servaz se objevil už v devíti knihách, Lucia Guerrero ve čtyřech. Jak se utváří nezapomenutelná hlavní postava?
Bernard Minier: Myslím si, že právě protagonisté jsou v románu úplně to nejdůležitější. Protože i když jsme všechno ostatní zapomněli, postavy si pamatujeme. Já sice znám zápletku Mlčení jehňátek zpaměti, ale lidé si pamatují především Hannibala Lectera. Z Milénia jim zase v paměti utkvěla Lisbeth Salanderová a z románů Jo Nesbøho si pamatují Harryho Holea. Zápletky si nepamatujeme, navíc když jsou u Nesbøho tak složité.

Je těžké vytvořit postavu, která bude působit dostatečně komplexně a bohatě, ale zároveň živě. Takovou, u které si čtenář nebo čtenářka řekne: „Ano, této postavě věřím, není to jen silueta nebo berlička zápletky.“ Ve skutečnosti mě vytváření světa a postav zajímá víc než samotná zápletka nebo vyšetřování. Vyšetřování je součástí žánrových pravidel, ale pro mě není nejdůležitější. Často jsem přirovnával detektivní román ke krasobruslení. Existují povinné prvky – zvrat na konci, policejní vyšetřování a podobně – a pak existují volné prvky. To je to, co každý autor přidává sám od sebe. A mě samozřejmě baví mnohem víc volné prvky než ty povinné.

Myslím, že to byl Stephen King, koho se ptali, jakou roli hraje v jeho knihách zápletka, a on odpověděl: „Žádnou. Jsou tu postavy, rozhovory, dialogy. A zápletka je mi ve skutečnosti trochu jedno.“ A je pravda, že u Stephena Kinga se někdy příběh rozbíhá do všech možných směrů. Ale já ho mám jako autora velmi rád.

Pro mě je u postav důležité, když za vámi čtenář přijde a mluví o nich, jako by mluvil o svých známých. Když se setkávám s lidmi, ptají se mě hlavně, jestli bude v příští knize Servaz. Mluví o něm jako o skutečném člověku. Říkají: „Mám Servaze rád, Servaz tohle, Servaz tamto.“ Někdy ho znají lépe než já, protože Mráz četli minulý rok, zatímco já to napsal před patnácti lety a trochu jsem zapomněl, o čem tam píšu. Když se podaří vytvořit postavu, ke které jsou čtenáři tak připoutaní, znamená to, že se to povedlo. Že jste vytvořili něco skutečného. A říkám to i začínajícím autorům: věnujte mimořádnou péči svým postavám. Pokud vytvoříte silné a atypické postavy, bez klišé a stereotypů – proti těm totiž musíme bojovat – pak máte vyhráno.

iLiteratura: Jak se tedy autor může v době, kdy každý rok vychází velké množství thrillerů a detektivek, vyhnout klišé a odlišit se od zbytku produkce?
Bernard Minier: Opravdu existuje až jakási žánrová nadprodukce, protože detektivkám a thrillerům se velmi daří, takže nakladatelství vydávají skoro cokoliv, od velmi dobrých až po velmi špatné thrillery.

Myslím, že dobrý autor musí mít vlastní osobnost. Jak jsem říkal, žánr má svá pravidla, ale záleží také na tom, co nového do něj každý přinese. Pokud se snažíte kopírovat něco, co už existuje, radši to rovnou vzdejte. Pravděpodobně už to někdo udělal lépe než vy. A nejde o to říct si: „Udělám něco, co všechno převrátí vzhůru nohama a co ještě nikdy nebylo napsáno,“ protože napsáno už bylo víceméně všechno. Já vždycky říkám: vařte jídlo, které byste sami chtěli jíst. Protože kromě autorů jste především čtenáři. Takže do svého románu vložte všechny ingredience, které byste v něm jako čtenáři daného žánru chtěli najít.

iLiteratura: Kteří autoři vás ovlivnili právě v oblasti thrilleru a detektivní fikce?
Bernard Minier: Samozřejmě jsem asi jako každý četl Simenona, Conana Doyla, Chandlera, Edgara Allana Poea a další. Ale jeden z autorů, který mě opravdu přesvědčil a přiměl mě chtít psát v tomto žánru (přitom thriller původně nebyl můj oblíbený žánr), autor, který mi skutečně dal chuť se do toho pustit a ukázal mi, že prostřednictvím policejního vyšetřování lze říct spoustu věcí, byl Henning Mankell, úžasný švédský autor a jeho detektiv Wallander. U Wallandera je vyšetřování stejně důležité jako všechno, co se děje kolem něj. Detektivův nemocný otec, dospívající dcera, rozvod a nové vztahy. Vedle případu, který vyšetřuje, nás pohltí i jeho vlastní život.

Není to „jen“ Agatha Christie, u které se na scéně objeví Hercule Poirot, bum bum bum, najde viníka, všichni jdou domů a je konec. Byla to úžasná autorka, ale od té doby jsme se posunuli dál. U Wallandera jsem začal chápat, že s detektivním románem se dá dělat spousta věcí. Existuje obrovské množství skvělých spisovatelů detektivního románu. Vemte si Jeana-Patricka Manchetta, představitele francouzského néo-polaru, levicového, sociálního a angažovaného žánru. Nebo velké americké autory – Jamese Ellroye, Dona Winslowa, McBaina, Thomase Harrise. A dokonce i Faulknera: jeho Svatyně je skoro detektivní román. Simenon například vykresluje mikrosvět malé společnosti v malém městě. A nevím, jak to dělal, protože byl schopný psát tempem jeden román za dvanáct dní a napsal jich celkem více než sto. A nejhorší na tom je, že jsou dobré, žádná odbytá nebo průměrná díla.

iLiteratura: V České republice loni vyšly dvě vaše knihy – autobiograficky laděná Záhadná teritoria. Pohled do duše Bernarda Miniera a sbírka povídek Kočky. Oba tituly se odlišují od zbytku vaší tvorby. Jaké to bylo přejít od fikce k autobiografii?
Bernard Minier: Autobiografie vyšla v edici, do které už přispěli i Michel Bussi a Franck Thilliez. V této ediční řadě máte zároveň nabídnout jakousi masterclass psaní a zároveň mluvit o části svého života. Musel jsem se tedy trochu vrátit do svého dětství, psát jsem totiž začal už v deseti letech. Na návratu do dětství je vždy něco velmi zvláštního, takže jsem se při psaní té krátké knihy hodně bavil. Myslím, že kniha poslouží každému, kdo chce začít psát.

A pokud jde o Kočky, na ty jsem opravdu hrdý. Některé povídky jsou starší než můj debut Mráz, napsal jsem je před dvaceti nebo pětadvaceti lety, možná ještě dřív. Zbytek jsem vymyslel přímo pro tuto sbírku. Hlavní je jejich žánrová rozmanitost: fantastické povídky, science fiction, texty, které se konkrétním žánrům vymykají. Jedna povídka je napsaná stylem 19. století… Na knihu jsem pyšný, protože jsem v ní ukázal vše, co umím – nejen jako autor thrillerů, ale možná i jiný spisovatel, než jakého čtenáři znají z mých románů. Sbírka se také loni dostala až do posledního kola nominací Prix Goncourt za povídku, což je pro žánrového autora jako já poměrně neobvyklé.

iLiteratura: Jaké místo mají dnes povídky ve Francii? Mohou mít u čtenářů stejný úspěch jako romány?
Bernard Minier: Povídky se ve Francii dost podceňují, lidé je čtou velmi málo a spisovatelé je téměř nepíší. Nevím, kolik měla moje sbírka čtenářů, ale jistě desetkrát méně než moje romány. Je mi jasné, že sbírka vyšla především proto, že na obálce je moje jméno: kdybych byl neznámý autor, jistě by mi v nakladatelství bez ohledu na kvalitu povídek řekli: „Ne, povídky nevydáváme.“ Ve Francii povídky už dávno nemají publikum, na rozdíl od anglosaských zemí, kde tradice povídky existuje. Mrzí mě to, protože povídka je velmi obtížné umění a já je čtu rád.

iLiteratura: Už jsme mluvili o vaší autobiografii, ve které zmiňujete, že jste v mládí rád kreslil, především komiksy. Kdy přišlo rozhodnutí, že se budete věnovat právě psaní, a ne jiné umělecké profesi?
Bernard Minier: Když jsem si uvědomil – a přišlo to docela brzy – že na této planetě existují kreslíři mnohem lepší než já. Sám jsem velký fanoušek komiksů a měl jsem rád americké komiksy Franka Millera nebo Charlese Burnse a jeho knihu Černá díra, nebo Jimmyho Corrigana od Chrise Warea. A potom samozřejmě i francouzské kreslíře nebo dnes mimořádné španělské kreslíře. Nedávno vyšla série Hezký dům u jezera scénáristy Jamese Tyniona IV, kreslíře Álvara Martíneze Buena a koloristky Jordie Bellaierové. Pokud jste ji ještě nečetli, opravdu ji musíte poznat. To je skutečně skvělý komiks pro dospělé čtenáře.

Poměrně rychle jsem tedy pochopil, že bych mohl být scenárista, i když mě zajímala spíše kresba. Jenže to nestačí: scénář může být skvělý, ale pokud nemáte dobrého kreslíře, stejně to není ono. A tak jsem si řekl, že jsem asi lepší spisovatel než scenárista nebo kreslíř, i když kreslit přece jen trochu umím.

iLiteratura: Můžete nám povědět něco o projektech, které chystáte?
Bernard Minier: Ještě jsem se nerozhodl, o čem bude můj další román, nenašel jsem nápad, který by mě dostatečně nadchnul. Práce na románu totiž znamená měsíce a měsíce psaní, měsíce a měsíce v jakémsi pomyslném tunelu. Takže nesmíte udělat chybu na začátku, když do toho tunelu vstupujete s určitou myšlenkou, protože jakmile jste uvnitř, je těžké se vrátit.

Pracuji ale na jiných projektech. V roce 2015 jsem napsal román Zkurvenej příběh, který letos ve Francii znovu vyjde. A při té příležitosti píšu jakési pokračování, dvanáct let poté, se stejnými postavami. Byli to teenageři – Henry, Charlie, Naomi, Kayla. Příběh se bude jmenovat Retour à Glass Island (Návrat na Glass Island, pozn. red.). Bude to spíš novela, asi šedesát nebo sedmdesát stran, kde se postavy ohlížejí za tím, co tehdy prožily. Ten román jsem tehdy psal velmi rád a moc mě teď baví se k těm postavám vracet.

Pracuji také na dvou komiksových scénářích. První z nich je hororový komiks Camera Obscura, který píšu s autorem Nicem Tackianem. S nápadem jsem přišel já. Příběh, velmi středoevropský mimochodem, se odehrává ve filmovém prostředí a je o stárnoucím režisérovi hororových filmů z éry němého filmu, jmenuje se Mark Horst, má maďarské kořeny, a ve svých sto pěti letech chce natočit svůj poslední film. Producent shromáždí herce do hotelu v horách – ve stylu Kingova Osvícení. Postupně ale zjišťují, že se zde děje něco velmi podivného. Druhý komiksový projekt je úplně jiný. Je to geopolitický komiks odehrávající se v Guinejském zálivu, napsal jsem ho ve spolupráci s Olivierem Trucem, novinářem, který pravidelně jezdí na Ukrajinu, na frontě byl už čtrnáctkrát. Společně vyprávíme příběh fiktivního afrického státu a ropné plošiny. Vyprávíme o malém státu s prezidentem-diktátorem v čele vlády a o tom, jak Francie prostřednictvím svých firem všechno postupně ovládla a podílela se na bujení korupce.