Jules Verne ve svém Tajuplném ostrově líčí setkání trosečníků s divokou faunou: „Kolonisté zahlédli mezi stromy párek obrovských ptáků; byl to druh australských kasuárů, kteří jsou až půldruhého metru vysocí, mají hnědé peří a patří do čeledi běžců. Top za nimi vyrazil největší rychlostí, ale kasuáři mu snadno utekli.“ Debut italského spisovatele Leonarda San Pietra z roku 2025 kasuára znovu přivádí do literatury, tentokrát však do oploceného výběhu v severozápadní Itálii, kousek od narozeninového večírku v honosné vile. Zápletka krátké prózy se odvíjí od anonymního vzkazu s výhružkou, že pokud se nikdo z hostů neodváží kasuára dotknout, zemře jejich kamarád Ezio.

První scéna knihy, která večírku předchází, líčí absurdní ohrožení, z něhož se vyklube falešný poplach; tímto úvodem se nastavuje očekávání přítomného nebezpečí a ambivalentní atmosféra, v níž výhružka smrtí Ezia může, ale nemusí být pravá a studenti na večírku si musí hrozbu sami vyhodnotit a rozhodnout se, jak se zachovají. Kasuár nedaleko od bavících se mladých lidí není obyčejný tropický pták, ale získává mytické rysy: „Podivná bestie s mohutnými pařáty, dlouhým krkem, a hlavně oblým trupem, který se rozpíná a zase stahuje podle toho, jak se ta bestie zhluboka nadechuje. […] Dunění tornáda. Hrdelní buddhistické zpěvy. Vrzání mohutných lan kotvících korábů, napínaných pod náporem přílivu“ (s. 14). „Je podivná ta jeho hybridní podstata ptáka a suchozemského živočicha, lehkého i těžkého zároveň, neškodného holuba a smrtonosného medvěda“ (s. 124). Kasuár představuje temnou skvrnu lidské nejistoty, výčitek, traumat; stačí jen ťuknout tágem, aby se události daly do pohybu, odkryla se zasutá tajemství, příkoří, pocity nespravedlnosti i sociální nerovnost.

Kulisou Večírku s kasuárem je banalita studentské párty, na níž se povrchně plká a vedou se rádoby hlubokomyslné filozofické rozpravy. I takovéto scény je možné zobrazit strhujícím způsobem, v této próze však přílišná infantilizace proniká i do vypravěčského pásma; množství frází a slovních spojení, které nevyjadřují rozpoložení postav, ale popisují děj, působí pateticky a křečovitě jako z young adult literatury: „Isa M vyplázne jazyk“ (s. 24); „Luc vyprskne smíchy“ (s. 20); „Pocítí tak velkou úlevu, že jí na displej ukápne slza“ (s. 26); „French vystartuje jako raketa po schodech na terasu“ (s. 67); „Jak dlouho seš do ní zabouchnutej?“ (s. 75). Próza se zároveň vyznačuje zvláštní „heslovitostí“ – některé situace vypravěč popisuje vršením slov či výjevů: „Sevřít ruku, kterou ji Ezio podává, protestovat, sevřít a vylézt nahoru, pak najednou svěží vítr a slunce a deset metrů nebezpečí a život“ (s. 88). „Y se ještě jednou rozhlédne kolem: barevné cáry světla, hromada lidí, co kouří tančí baví se pijí kočka dýdžejský pult obrovský les veliká červená vila absurdní výhled na Turín a na Alpy stůl na beer pong“ (s. 36). Vytváří se tím dojem těkavé povrchní mysli, která okolnosti registruje bez důkladnějšího promyšlení jejich vzájemných relací.

Jednotlivé kapitoly Večírku s kasuárem jsou fokusovány střídavě na několik protagonistů. Mezi postavami se vyjevují nejrůznější existující nebo toužené vztahy, na večírku dochází k různým náhodám či nedorozuměním. Čtenář se zároveň ztrácí ve jménech, která se vynořují v rozhovorech a zmínkách – buduje se tím dojem chaosu společenské události, na níž jedna postava zná některé osoby jménem, jiné označuje jen podle oblečení či vzhledu. Není předem jasné, která setkání mají pro logiku příběhu podstatný význam, a která jsou v textu naopak pouze na efekt – například když Pab a Luc s pocitem naléhavosti detektivního pátrání přeruší dalším dvěma lidem soulož v nejnevhodnějším okamžiku, a přitom: „Co zjistili v podstatě nemění nic na tom, co věděli před tím“ (s. 72).

Koncentrace vyprávění na zhruba desítku postav, postupné odkrývání vztahů mezi nimi a jejich minulosti, satirické zobrazení pokrytectví a skrývaných nejistot, ale i název San Pietrova textu upomínají na film Večírek (The Party, 2017, režie Sally Potterová), který v komorním stylu také zachycuje oslavu, na níž postupně vyplouvají na povrch osobní dramata i ambice a která přes násilné scény míří k tragickému vyústění. Z Večírku přebírá současná italská novela i motiv nepřítomné osoby, kolem níž se celá zápletka točí a jejíž absence způsobuje nemožnost jednoduchého vyjasnění všech hypotéz a dohadů (ve filmu Marianne, v knize Ezio).

Mezilidské vztahy nejsou kvůli rychlému střídání kapitol soustředěných na různé osoby zobrazovány na nuancovanější úrovni, vše se řeší jednoznačně a rázně – náklonnost okamžitým sexem, urážka ranou pěstí. Také prokreslení postav je ve Večírku s kasuárem minimální, mnoho traumat či charakterových rysů je pouze načrtnuto, takže se nedá říct, že by chování a rozhodování protagonistů nějak zásadně určovaly či ovlivňovaly. Psychologizující kapitoly (závist kamarádky, panická ataka) mají pouze retardační funkci a oddalují vyvrcholení interakce s kasuárem. Vše je totiž dramatizováno danou lhůtou – kasuára je potřeba se dotknout do jedné hodiny ráno, tak jako tři mušketýři musí dovézt přívěsek náhrdelníku od vévody z Buckinghamu do začátku královského plesu v Louvru a Phileas Fogg má objet zeměkouli za osmdesát dní. Scénář tikajících hodin příběh graduje a dává mu jasné hranice, protože jinak by hledání autora anonymního vzkazu a dohady o pravdivosti či falešnosti výhrůžného dopisu mohly na večírku pokračovat donekonečna.

Do příběhu jsou navíc v podstatě zbytečně zapleteny drogy; jako by nejistotu lidského vnímání a nelogičnost chování postav bylo potřeba vysvětlovat intoxikací, ke všemu nevědomou (způsobenou drogou nasypanou do pití). Je to podobné, jako když si ve filmu Horší než smrt (Death at a Funeral, 2007, režie Frank Oz; remake 2010, režie Neil LaBute) postava slušného hocha omylem, v domnění, že jde o valium, vezme halucinogenní látku a pak dělá na pohřbu nepředloženosti, vedoucí k různým tragikomickým situacím. Stejně iracionálně se začnou na této oslavě chovat ti, co se omylem napili sangrie.

Kasuár figuruje ve vyprávění jako hrozba a nebezpečí a zároveň slouží jako magnet, který k sobě přitáhne protagonisty večírku, takže se u něj v závěru příběhu všichni nevyhnutelně sejdou – v tu chvíli je možné ventilovat nevraživosti, křivdy a dosud nevyřčené emoce: „Amir řve něco jako ‚seš zmrd, všechno je to tvoje práce, přišel sis to vychutnat?‘“ (s. 112) „Attilio křičí: ‚Doprdele, já to nebyl! Ty čuráku íránskej, ty sráči‘“ (s. 113). Jedná se o stejný vyprávěcí postup, jako když si Hercule Poirot v závěru detektivky sezve do jedné místnosti všechny podezřelé, kteří se začnou navzájem obviňovat („V ten okamžik začnou všichni mluvit jeden přes druhého. Každý se zuřivě hájí a hájí někoho jiného, někdo nadává, jiný strká do ostatních nebo ukazuje prstem,“ s. 113), postupně je konfrontuje se svými dedukcemi a v závěru přede všemi odhalí vraha.

Dalším zavedeným literárním postupem logického uzavření příběhu, který se ve Večírku s kasuárem objevuje, je proustovské zakončení knihy zmínkou o knize, kterou čtenář právě dočítá. Paba tváří v tvář monstróznímu ptákovi napadá, jak by uchopil svůj život: „A jeho román by měl samozřejmě vyprávět i o tomhle večírku, vyprávět o tomhle večírku a všem, co se na něm stalo, a vyvrcholit závěrem, v němž se z vědce provádějícího experiment stane pokusný králík“ (s. 127). Veškeré tyto strategie jsou v novele uplatňovány bezelstně, aniž by s nimi autor literárně pracoval či je rozvíjel coby odkazy na jiná umělecká díla.

V nezakrytém využívání těchto ozkoušených postupů je určitá vypravěčská naivita či prostota debutanta – když nevíš, jak příběh postrčit, šoupni tam drogy nebo rvačku; když je potřeba uzavřít zápletku, přiveď všechny zainteresované osoby na jedno místo a jednu z nich nech odkrýt dosud tajenou minulost, související s nepřítomným kamarádem. Leonardo San Pietro čtenáři ve výsledku pomocí těchto osvědčených „triků“ nabízí zábavné oddechové čtení, Večírek s kasuárem ovšem rozhodně není „mimořádný románový debut, který vyniká vysokou literární kvalitou a originální zápletkou“, jak se píše v nakladatelské anotaci.