Kniha je rozdělena do šestnácti „Faktů“, jež mají autora i čtenáře dovést k odpovědi na otázku, proč jeho bratr zemřel. Jenže čím víc faktů přibývá, tím méně se zdá být odpověď dosažitelná.

Struktura vyprávění připomíná investigativní rekonstrukci. Louis jako by skládal důkazy vedoucí k jediné odpovědi. Jenže místo jistoty přicházejí opakování, slepé uličky a prázdná místa. Bratr zůstává bezejmenný, zatímco jeho partnerky vlastní jména mají. Je definován především vztahem k autorovi, a přesto se postupně ukazuje, že tento vztah téměř neexistoval. Louis tak neskládá portrét člověka, ale obraz své vlastní nepřítomnosti v jeho životě a bratrovy nepřítomnosti v životě svém.

„Bratr na gauči, piva, hudba a jeho slova: už od dětství byl opuštěný, celá jeho historie byla příběhem jednoho dlouhého opuštění.“

Jazyk románu se pohybuje mezi dvěma póly. V současné dějové lince Louis opírá své úvahy o Sigmunda Freuda, Michela Foucaulta, Julii Kristevu nebo Joan Didion a prostřednictvím jejich textů hledá vysvětlení bratrova života. Když se ale přenese za bratrem do minulosti a rekonstruuje společné chvíle, jazyk se náhle promění. Mizí citace filozofů i psychologů a nahrazuje je syrové, jednoduché vyprávění. Kontrast obou rovin neukazuje jen rozdílnost jejich sociálních světů, ale i propast, která mezi bratry vznikla. Zatímco Louis hledá odpovědi v literatuře a teorii, jeho bratr zůstává rozpolcenou postavou poskládanou z cizích vzpomínek – mužem schopným násilí i péče, člověkem, jehož identitu se autor pokouší sestavit až po jeho smrti.

Alkoholismus se v románu objevuje jako součást širšího sociálního prostředí, ale zároveň jako hranice, za niž se Louis nedokáže dostat. K bratrovi se vrací prostřednictvím vzpomínek z dospívání – z doby, kdy spolu ještě sdíleli společný život a kdy alkohol postupně proměňoval starostlivého sourozence v násilného muže. Právě proto však zůstává obraz bratra nevyhnutelně neúplný. Louis nepíše o člověku, kterým se jeho bratr stal, ale o člověku, kterého si ještě pamatuje. V tom se Zhroucení výrazně liší od dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato (2026). Zatímco Lubojacki ve svém filmu vstupuje do rodinné historie jako její aktivní účastník, Louis zůstává především pozorovatelem. Bratra nepoznává skrze konfrontaci, ale prostřednictvím vzpomínek druhých, a právě proto zůstává jeho portrét fragmentární.

Proč hledat odpovědi u Joan Didion?

Stejně jako celý román stojí i Louisovy imaginární rozhovory s „duchem“ bratra na pomezí vzpomínky a fikce. Bratr v nich odpovídá na autorovy otázky a pronáší věty, které reálně nikdy nezazněly, jako například: „Kdo pozná rozdíl mezi tím, co zraňuje a co osvobozuje?“ Teprve o několik stran později Louis přiznává nenávist, kterou k bratrovi po léta cítil. O to paradoxněji působí jeho opakované návraty k Joan Didion a jejímu Roku magického myšlení, intimní knize o truchlení po člověku, s nímž sdílela každodennost. Louis totiž netruchlí nad ztrátou blízkého vztahu, ale nad člověkem, který mu vlastně nikdy nebyl nijak blízký.

Louis ve Zhroucení hledá způsob, jak se přiblížit člověku, s nímž ztratil společnou řeč dávno před jeho smrtí. Zároveň si ale uvědomuje problematičnost tohoto návratu: stejně jako v předchozích knihách znovu otevírá rodinnou historii, tentokrát však bez možnosti skutečného dialogu. Zobrazení bratra zůstává odkázáno na jeho interpretaci, na vzpomínky druhých a na literární rekonstrukci. Zhroucení tak nakonec neodhaluje pouze nemožnost zcela poznat druhého člověka, ale také nejistotu, zda máme právo jeho příběh vyprávět za něj. V tomto ohledu však román působí spíše jako variace motivů, které Louis ve své tvorbě rozvíjí dlouhodobě, než jako text otevírající skutečně nové otázky. A právě tato předvídatelnost nakonec oslabuje celkový účinek knihy.