Dobrý vypravěč a slabé zázemí
Fantasy román začínajícího českého autora sice není nijak zvlášť inovativní, zato je vyprávěn poutavě a inteligentně, s rozmyslem a se zajímavými postavami. A snad v případném pokračování autor také důkladněji promyslí principy svého fiktivního světa.
Písecký spisovatel Oliver Jasanský (nar. 1981) se po letošku možná stane novou hvězdou žánrového nakladatelství Mystery Press. Loni na podzim vyhrál s povídkou Stínový systém první ročník Ceny Oty Finka za nejlepší detektivní povídku, kterou vypisuje zmíněné nakladatelství, aby tak podpořilo (a také pro sebe hledalo) talenty a nová jména. A letos už vydal dva romány: nejprve v květnu procedurální detektivku z domovského Písku nazvanou Podpalubí, v níž vystupují vyšetřovatelé ze zmíněné vítězné povídky, a v srpnu mu vyšel také docela obsáhlý fantasy román Havran a královna. A mezitím ještě vyšel sborník detektivních povídek finalistů Ceny Oty Finka nazvaný jednoduše Stínový systém a jiné povídky, kde má kromě oné vítězné titulní ještě jednu, která se v soutěži umístila čtvrtá.
S Havranem a královnou nicméně autor vstupuje do žánru fantasy, který je oproti tomu kriminálnímu živější a také členitější. Od klasických a stále (byť v různých překvapivých variantách) psaných příběhů meče a magie přes současnou vlnu autorek, které s fantasy prvky pracují méně předvídatelně a někdy až okatě podvratně, až po novou verzi toho, čemu se kdysi říkalo krmná fantasy a dnes pro to v knihkupectvích po celém světě existují rozměrné regály: méně či (spíše) více schematický subžánr romantasy s dalšími odnožemi. Havran a královna patří spíše ke klasice: máme tu dvě válčící království a jejich panovníky, válečníky z obou stran konfliktu, kteří kromě loajality své straně řeší také osobní trable, nadpřirozené bytosti, mluvící či jinak inteligentní zvířata a především čarodějnice a magii, která tu je obvykle více nebezpečím než ochranou.
Davir Krís je synem generála rísijské armády a na vlastní oči sledoval smrt svého otce a jeho mužů v bitvě, kterou navzdory zákazu užívání magie rozhodla útočící targijská armáda právě využitím jakési blíže nespecifikované magické masové zbraně. Od té doby žije o samotě v divočině s početnou rodinou a mlčky snáší okupaci Rísije targijskými vojáky a šlechtici. Zůstává však věrný rísijskému králi, který také žije v utajení, nicméně neztrácí naději, že situaci své země zvrátí. Má mu v tom pomoci právě Krís, a to únosem manželky a dcery targijského krále, které mají rísijskému odporu posloužit jako podpora při vyjednávání. Únos se povede a Krís se skupinkou pěti mužů a dvěma unesenými ženami prchá nehostinnou předzimní (i zimní) krajinou i lesem duchů. A v patách má samozřejmě targijské pronásledovatele. Jenže situace se zamotá: král zjistí, že manželka mu byla nevěrná s jeho vlastním mladším bratrem a ten tak v roli pronásledovatele dostane za úkol ji zabít. A k pronásledování se na vlastní pěst přidává také královnina nevlastní sestra, mocná čarodějka Anila, která na sestru už dlouho žárlí a nyní cítí šanci na pomstu a možná i na zaujetí jejího místa po boku krále.
Jasanský tedy rozvíjí oblíbené fantasy schéma cesty, během níž hrdinové poznávají nejen podivuhodná místa plná nadpřirozených nebezpečí, ale především sami sebe a své možnosti i limity v mezních situacích. Příběh se po epickém prologu drží v poměrně komorních mezích, ústřední děj si vystačí s dvanácti postavami, mezi nimiž autor rozvíjí kontroverze i sbližování, přičemž Krís musí kromě pronásledovatelů řešit i rozpory mezi svými muži. Autor dynamicky střídá perspektivy Kríse, královny, Anily, targijského krále a mladičké princezny Tary, která se postupně stává předmětem snah většiny postav, později se přidá také Krísův nejstarší syn, který se z rodného domu vydává do neznáma, aby zachránil rodinu nakaženou záhadnou magickou chorobou. Přičemž Jasanský své postavy nijak nešetří a Krísova skupinka je různými zraněními decimována dávno předtím, než dojde k finálnímu střetu. Ten je mimochodem dobře zrežírovaný, byť se všechny postavy potkají v nepravděpodobně příhodném okamžiku – ale podobné vypravěčské svorky k fantasy tak nějak patří.
Patří k ní samozřejmě také magie a nadpřirozeno, jen u Jasanského citelně schází nějaká jasnější pravidla určující, kdo, kdy a proč může magií vládnout. Anila se zdá být neporazitelným predátorem, protože mečem se proti ní bojovat nedá a magické schopnosti nemá v Rísiji nikdo – než se jí postaví bytost, na niž její magie neúčinkuje; Jasanský to vysvětlí až potom a nepříliš uspokojivě. Porážka rísijské armády je tak fatální, protože její vůdci vůbec nepočítali s tím, že by nepřítel mohl magii použít – ale tomuhle mohli čtenáři uvěřit tak před padesáti lety, od Martinových nebo Eriksonových deziluzivních epopejí je všem jasné, že i ve fantasy žánru je válka špinavá a hnusná věc, v níž vítězí ten, kdo je nejen silnější a chytřejší, ale také zákeřnější. Ostatně v závěru se ukáže, že plán únosu, který vymyslel skrývající se rísijský král, byl rafinovanější, než se zdálo – a není to tedy žádný naivka. Nejasnosti se týkají také inteligentních zvířat: některá slouží jen k mechanickému předávání lidských zpráv a vlastní řeč nemají, další mluví a chovají se skoro jako lidé. A jiná jsou prostě jen tupými zvířaty, vhodnými k osedlání nebo k ulovení. Jasanský si občas pomůže zapojením epizodních postav, jindy náhlou náhodou. Zejména vypravěčská linka Krísova syna je takových nečekaných neblahých i šťastných setkání plná a mladý Dálier je autorem postrkován jako pěšák na šachovnici tak, aby se dostatečně vybaven mohl efektně zúčastnit finále.
Havran a královna je přesto kniha, která se čte dobře a s jistým potěšením, že klasická fantasy může stále fungovat, aniž by se příliš opakovala a aniž by byla naivní. Pomáhají tomu i střídavé perspektivy v nedlouhých kapitolách (sympatické je také to, že jsou všechny pojmenované), které se v závěru zkracují, čímž zrychlují tempo románu. Je zjevné, že začínající autor by si měl důkladněji promyslet stavbu svého fantasy světa, že by si měl ujasnit, jak je to s magií a nadpřirozenem, aby kritičtější čtenáři nemuseli občas povytahovat obočí. Ale také je zjevné, že Jasanský je dobrý vypravěč klasického střihu, který snadno zvládne více než pětisetstránkovou knihu. A nepochybně i její pokračování: autor ani nakladatel v knize sice nic neslibují, ale situace nejmladších hrdinů v závěru přímo vybízí k tomu, aby se jimi Jasanský zabýval dál.
iLiteratura vás potřebuje
O literatuře a o knihách máme přehled – chcete ho mít taky? Podpořte nás.
Radíme vám, co číst. Hodnotíme knižní novinky. Povídáme si s těmi, kdo je píší. Pomáháme dobrým knihám, aby se dostaly do rukou dobrých čtenářů a čtenářek.
Zabezpečeno darujme.cz
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.