Většina žánrových spisovatelů se více či méně drží osvědčených schémat, protože vědí, že valná část čtenářů s tím bude spokojena. A pak se objeví autoři, kteří tato schémata příliš nerespektují, moc se nesnaží čtenářům usnadnit čtení a i při psaní žánru, který bývá stále označován za oddechový, používají postupy a vyprávěcí modely autorů literatury vážné, nejčastěji modernistické. Patří k nim i americký spisovatel, literární kritik a editor Jeff VanderMeer (nar. 1968), díky četným překladům dobře známý už i v českém prostředí. Jeho nejslavnější knihou je Anihilace z roku 2014 (česky 2015), román oceněný Nebulou a zfilmovaný v hollywoodském studiu Paramount, první z příběhů usazených kamsi na jih Ameriky, do přímořských močálů Floridy, kde se zjevila záhadná anomálie či možná portál z jiné dimenze. Lidé jej nazvali Oblast X a organizace označovaná v českém překladu jako Centrála tam vysílá průzkumné expedice různého ražení, které ale opakovaně selhávají, často dost bizarním a znepokojivým způsobem. VanderMeer do okolí Oblasti X umístil dva další romány volné trilogie Jižní zóna, v roce 2015 krátce po sobě vyšly Autorita (č. 2017) a Adaptace (č. 2017). Nedávno se k sérii vrátil volně navazujícím románem Absoluce (2024) a na příští rok je v plánu další přírůstek do série s pracovním názvem Abdikace.

VanderMeerův přístup je přitom vždy podobný: důsledně vychází z (častokrát dosti omezené) perspektivy postav, které se nějakým způsobem dostávají do kontaktu s Oblastí X, aniž by přitom čtenářům nějak blíže objasnily, co je ta oblast zač a jak působí na krajinu, rostliny, zvířata i lidi. Čtenáři jsou stejně zmatení jako hrdinové příběhu, když ti vidí, jak jejich kolegové, kamarádi nebo spolubojovníci umírají roztodivnými, většinou racionálně těžko vysvětlitelnými způsoby. Zároveň není jisté, jestli je Oblast X vyloženě nepřátelská nebo nějak zlá: to, co se lidem, zvířatům, rostlinám či bývalým lidským stavbám děje, je divné, nesrozumitelné, místy vyloženě šokující, ale někdy také krásné a lákavé. A hrdinové tápou (a čtenáři s nimi), přičemž někteří v Oblasti X nacházejí novou budoucnost, autorem však blíže nespecifikovanou.

Dodejme, že to tápání je vtahující a napínavé, především zpestřené výjevy, u nichž nevíme, zda patří do komedie či do hororu: jako například náhlý výskyt přemnožených králíků vybavených malými kamerami. Ústředním hrdinou dvou třetin knihy je Starouš Jim, agent Centrály, který má v utajení ve dvou od sebe oddělených časových úsecích monitorovat, co se kolem děje; a to včetně činnosti všelijakých výzkumných týmů, od biologů s pokusnými aligátory až po psychotroniky různých specializací. Zejména ve druhé, nejrozsáhlejší části knihy sledujeme Jimův boj s (možná) vyslancem Oblasti X na lidském území, tajuplným Renegátem, u kterého opět není jasné, zda je to kladná, nebo spíše záporná postava. Ale Jim také bojuje s různými místními magory a také s vedením Centrály, která ho na místo vyslala, a jak se ukáže v závěru oddílu, její úmysly s ním nebyly zrovna hezké. Což je také důležitý prvek VanderMeerových románů: hrdinové se střetávají nejen s mimozemskými či nadpřirozenými silami, ale také s lidskými organizacemi (i jednotlivci), které mnohokrát tají své skutečné úmysly a snaží se svými zaměstnanci dost cynicky manipulovat. A protože vše sledujeme z pohledu Starouše Jima (byť není přímo vypravěčem), hrdiny s mnoha psychickými potížemi a démony minulosti, rozhodně nevidíme obraz celku, ale jen jeho výseč – a to navíc zamlženou. To samé platí také o poslední části, kde je vypravěčem trochu jednodušší voják Lowry, sebestředný vulgární macho borec a narkoman: i tady vidíme jen úzký výsek reality, navíc zprostředkovaný někým, kdo problému moc nerozumí a vlastně ani rozumět nechce, jde mu jen o to, aby měl sex, šlehl si, nikdo se do něj nenavážel – a samozřejmě aby přežil tuhle divnou misi. Respektive „myši“, jak Lowry píše, protože zde se dosti odvázal i autor a celá poslední část je vyprávěna velmi šťavnatým a vulgárním Lowryho slangem, s mnoha kuriózními novotvary a patvary a spoustou kurev v každé větě. A VanderMeer si svého atypického antihrdinu evidentně dost užívá, protože tu jiskří i humor, nejlépe v okamžicích, kdy už se na Lowryho valí účinky Oblasti X a on si zoufá, protože zničehonic nedokáže vyslovit své nejoblíbenější slovo, ba dokonce na něj neumí ani pomyslet.

Absoluce je neobvyklá sci-fi v tradici pozdního Philipa K. Dicka nebo Harlana Ellisona, plná překvapení a naopak bez rozuzlení a bez vysvětlení všech těch divných jevů. Pro mnohé může být její čtení frustrující a neuspokojivé, ale kdo pochopí autorův záměr (dodejme, že těm, kteří předchozí knihy série nečetli, to může chvíli trvat), ten musí ocenit, jak vynalézavě a poutavě k němu umí dojít.