Vindonské království bylo na vrcholu moci. Jenže pak se narodila dvojčata a jejich královský otec nedokázal přesně říct, které z nich je starší. Takže říši rozdělil. Ještě předtím se pochopitelně snažil budovat mosty a cesty, vtloukat potomkům do hlavy, že spolupráce je základ. No, skončilo to, jak to skončit muselo. Vener a Manavgat spolu válčí už dvacet let. V téhle válce prožil většinu svého života i Renton. Původně měl být stavitelem, teď se protlouká tu v té, tu v oné armádě. Ano, už párkrát změnil strany. Jenže i on se nakonec dostal na stezku, kterou je třeba dojít až do hořkého konce. I když to znamená opustit své přátele a milenku, doprovázet mladičkou princeznu (toho času zrovna) nepřátelského království divočinou a nakonec se nechat oblehnout v pouštní pevnosti mnohonásobnou přesilou…

Přeběhlík se hrdě hlásí především ke dvěma vzorům. Miroslavu Žambochovi a jeho příběhům o Koniášovi, který podobně jako Renton občas musel prchat před pronásledovateli a sáhnout si mnohem hlouběji než jen na dno svých sil. A k Davidu Gemmellovi s jeho (anti)hrdinským patosem. Výchozí bod – člověk zvyklý měnit strany – je navíc nádhernou výzvou k přehlídce cynických komentářů na téma zbytečnosti a krutosti války. Bohužel ne zcela využitou. Respektive, Renton nepřipomíná gemmellovské morálně šedé postavy typu Tuláka (kterého nám kdysi anotace stejnojmenného románu představila se slovy, že je jedinou nadějí Drenaje, je však otázkou, zda mu lze důvěřovat, protože je to „zrádce, který zabil krále“), ale spíše sympatičtější verzi Koniáše, který ve většině svých dobrodružství sice občas provede něco hnusného, ale jinak je to v podstatě Phil Marlowe hrdinské fantasy. Renton se tak až příliš často upíná na své spolubojovníky (a spolubojovnice), až příliš často prohlašuje, že některé rozkazy nelze vykonat, že někdy je jedinou cestou se vzepřít.

Takže vzato do důsledků vlastně nedává moc smysl, že dělá to, co dělá. Že se nesbalí a neodejde úplně mimo Vener i Manavgat – ostatně díky rodinnému podnikání z lepších časů by pro to měl i potřebné schopnosti a možná i kontakty. Jenže on se opakovaně vrací do armád obou znesvářených monarchů, i když se mu vše s tím spojené hnusí. Naštěstí nad jeho profilem a logikou životních rozhodnutí není třeba dlouho přemýšlet. Ondřej Šmejkal nás po jeho boku rychle protáhne základním výcvikem, kde se seznámíme s řadou více či méně zábavných figurek a Renton, kromě jiného běžecký přeborník, naváže vztah s Rinou, která s ním jako jediná dokáže držet krok. Pasáže, kde v rámci hecu společně běží několik desítek kilometrů pro vyhlášenou rybí pochoutku tak, aby vše stihli v rámci svého volna, je radost číst.

A stejně tak Šmejkal bravurně představí zmar bratrovražedného konfliktu, když dojde k prvnímu z mnoha zvratů a členové venerských Speciálních jednotek otráví nejen manavgatského krále, ale i několik desítek tisíc jeho poddaných. Renton je se svou jednotkou vyslán do nepřátelského hlavního města, aby tam odklízeli mrtvoly a buzerovali přeživší. Cestou si přitom „vychutnají“ strach vesničanů a pohledy na vojenské akce proti civilnímu obyvatelstvu. Takže mu nakonec dojde, že toho má dost, a rozhodne se opět z armády odejít. Bohužel pro něj narazí na konvoj s přeživší dědičkou Manavgatu a stane se její jedinou nadějí.

Ve střídání příběhových oblouků (výcvik, první nasazení, dezerce, záchrana princezny, obléhání) má Přeběhlík skvělou dynamiku. Člověk si ani neuvědomí, že nečte román s jasně daným dějovým obloukem, ale spíše sled povídek bez nějakého konkrétního směřování nad rámec obligátního „je třeba přežít aktuální nebezpečí“. Tuhle dynamiku až v samotném závěru trochu naruší několik opravdu šťastných náhod, díky kterým se příběh plus minus uzavře – jakkoliv některé linie umožňují případné pokračování. Román je silný i v dílčích akčních scénách, které sice nejsou příliš originální, ale občas obsahují mile realistický prvek, který už u podobného typu literatury nečekáme – příkladem budiž způsob, jakým princezna Ellen v závěru zachrání Rentonovi život. A příjemným zpestřením jsou i pasáže, ve kterých Šmejkal opustí obligátní první osobu a nechá v drobných výjevech kratičce zazářit vedlejší postavy. Především „doktor“ Mendel a jeho gentlemanské nabídnutí pití unavené dívce je výborným příkladem toho, jak se dají zužitkovat v textu a dialozích dříve roztroušené informace.

Což nás dostává k tomu, v čem je nakonec Přeběhlík nejsilnější a co přidává k prvkům, které známe nejen od zmíněné dvojice Žamboch – Gemmell. Je to interakce Rentona s jeho okolím. Hrdina knihy neustále využívá vše, co se během života naučil. Ať už jsou to stezky v horách, nebo rozinky, kterými je proslulý jeden manavgatský kraj. Ale také se přizpůsobuje těm, se kterými zrovna tráví čas. Do jeho špičkování s princeznou Ellen tak plynule přecházejí fráze, které měla šlechtična spojená s bezpečnějšími časy („Ach jo“ – „No jo“) a on sám, když má lidem o princezně vyprávět, upravuje svou odpověď podle publika. A tak je princezna hlavně krásná, když mluví s dětmi, vznešená, když s dospělými, a těžká (protože nakonec ji byl nucen dlouhé kilometry nést), když si situace říká o odlehčení. V těch nejlepších chvílích, jako je setkání s trojicí marodérů v odlehlé jeskyni, nebo když Rentona seznamují profesionální cynici v armádě se stavem věcí, se tak ke dvěma hlavním zdrojům inspirace přidává ještě Andrzej Sapkowski.

A i když ve výsledku není Šmejkalův román tak jazykově opojný jako právě zaklínačské příběhy, ani tak dějově plynulý jako nejlepší žambochovky a hrdina není morálně dvojznačný jako u Davida Gemmella, ve výsledku je dostatečně osobitý a zábavný, s řadou příjemných postupně se vracejících a rozvíjejících vtipů, aby se po jejich boku a především v jejich stínu neztratil.