Americký spisovatel Peter S. Beagle (nar. 1939) bude patrně už navěky zapsán v historii fantasy literatury jako autor epického románu Poslední jednorožec. V šedesátých letech (vyšel v roce 1968) patřila tato kniha k nejvýraznějším dílům fantasy žánru, který se tou dobou, hlavně díky americkému vydání Pána prstenů, začal vymaňovat ze škatulky pulpového čtení, hledal vážnější tóny a mířil k mimořádné popularitě i u náročnějšího publika, zejména u univerzitních studentů. Také další Beagleovy knihy patří k těm přemýšlivějším v rámci žánru.

I proto možná překvapí, že v předloni vydaném románu Obávám se, že máte draky si autor půjčuje pohádkové syžety a rekvizity. Ne že by některé předchozí Beaglovy romány neměly k pohádkám blízko, ale patrně (v češtině zdaleka nemáme Beaglovo dílo kompletní) málokterý takto výrazně. Zejména zpočátku váháme, zda nás autor náhodou nechce škádlit dokonce nějakou parodií na klasické pohádky. V průběhu děje se však ukáže, že pokud bychom knihu považovali za pohádkovou, pak je to pohádka docela drsná.

Úvod nicméně trochu připomíná děsivé studiové pohádky Československé televize, jejichž scenáristé se v osmdesátých a devadesátých letech pokoušeli tradiční pohádková schémata aktualizovat a modernizovat, často s touhou po komediálním účinku (a divák současné České televize jen žasne, že tato dílka jsou nadále opakovaně reprízována). Beaglův příběh začíná v malém království Bellemontagne, kde žije princezna Cerise, zralá na vdávání. Hrad je plný nápadníků, které princezna samozřejmě nechce, ale zároveň je kvůli svému otci nemůže všechny šmahem odehnat, a tak je odmítá pomalu a postupně, jejich počet tudíž příliš neubývá. Ve stejném královském městě žije také Robert, který po svém otci zdědil profesi deratizátora draků. Ano, to není chyba – draci v Bellemontagne jsou totiž drobní, až na malé ohnivé nebo jedovaté plivance některých druhů celkem neškodní. Jen se nekontrolovatelně množí v hradních zdech (a jiných lidských obydlích) a Robert je tu od toho, aby je – jako šváby nebo myši – zlikvidoval. To je práce v zásadě nekonečná, protože draci se množí dál. Robert ji nemá moc rád, i když ji vykonává svědomitě a spolehlivě (jen občas některého dráčka zachrání a několik takových se mu prohání domem, samozřejmě v utajení před lidmi), jeho snem je stát se komorníkem. Události rozvíří příjezd prince Reginalda z nedalekého, mnohem většího a rozpínavějšího království Corvinie. Možná by totiž právě on mohl být ideálním ženichem pro princeznu: je pohledný, galantní, přiměřeně chytrý a statečný. Jen na ženění nemá myšlenky, protože potřebuje vykonat nějaký hrdinský čin, aby uspokojil nároky svého otce, dobyvačného vládce. A tím hrdinským činem by mohlo být zabití draka, samozřejmě nějakého patřičně velkého, ne té havěti, která zamořuje Bellemontagne. A brzy se ukáže, že takoví draci se skutečně nedaleko nacházejí, jen jsou o dost nebezpečnější, než se všichni domnívají.

Draci, drakobijci, princové a princezny a také jeden zlý černokněžník, to jsou vše postavy z klasických pohádek – a Beagle se tohoto syžetu drží docela pevně. Jen tu zlé draky nechá zhruba v polovině knihy způsobit nečekaný masakr, kterým dá najevo, že tohle není ani pohádka, natož parodie. Na druhou stranu, pak už těm dobrým nikdo téměř nezkřiví vlásek, jakkoliv jsou jejich osudy napínavé a finále patřičně dramatické. A pohádkový dojem posiluje také happyendové uzavření dvou romantických linek. Dodejme, že velmi předvídatelných: pětici postav Beagle seřadí do jakési štafety, přičemž ta poslední je zamilovaná do předposlední, ta do předchozí a tak dál. Pak se ale některé postavy umoudří a namísto aby dál marně toužily po někom takzvaně mimo svou ligu, ohlédnou se také za sebe.

Veterán fantasy žánru i v pokročilém věku stále vyprávět umí, kapitoly ubíhají svižně a postavy jsou sympatické, snad až na prince Reginalda, u něhož jako by se autor neuměl rozhodnout, zda to má být zhýčkaný hejsek, nebo sympatický muž trpící otcovou náročností. Škoda, že nedotáhne některé náznaky – Robert se naučí komunikovat se svými domácími dráčky, ale pomůže mu to jen v jakési vnitřní rovině, malí draci se do děje nakonec skoro nezapojí. Také finální střet s čarodějem a s ohromným drakem je plný až příliš zkratkovitého a ne úplně racionálního jednání, zejména u zmíněného čaroděje, který byl předtím vždy o krok napřed; náhle působí skoro zmateně. Opět – v pohádkách to tak bývá, hrdina najde nějakou drobnou černokněžníkovu slabinu, kterou v poslední chvíli využije a zvítězí. Ale ve fantasy žánru už podobně jednoduchá řešení moc nefungují, respektive čtenáři jim přestávají věřit. Ve finále Beaglova románu se vše děje trochu překotně.

Ideálními čtenáři románu Obávám se, že máte draky budou tedy nejspíše děti, které už odrostly klasice, ale ještě nedorostly k drsnějším a zamotanějším příběhům současné fantasy. Beagle je v jednu chvíli možná trochu vyleká, ale pak je zase vrátí do pohádkové idyly.