Mohl to být kolosální úspěch, nakonec zbude spíš z ostudy kabát. Román, který se ve Francii začátkem září ocitl v prvním kole nominací na téměř všechny hlavní literární ceny (Goncourt, Renaudot, Femina, Médicis a Décembre), zřejmě nedostane žádnou. Zato se vášnivě debatuje o vstupech AI do literární tvorby. Zatímco polská spisovatelka a držitelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuk letos na jaře otevřeně a nadšeně mluvila o tom, jak při psaní využívá předplaceného chatbota, v aféře, která tento víkend ovládla (nejen) francouzská média a sociální sítě, jde o výpomoc nepřiznanou.

V pátek 25. 9. 2026 se „goncourtovská“ porota rozhoupala a z šestnácti titulů vyhlášených v prvním kole nominací jeden vyřadila. Důvodem spěšného rozhodnutí prý bylo, že se přiblížilo datum, kdy předvýběr románů začnou kromě „akademie“, udělující tuto cenu, posuzovat nejen francouzské, ale i mezinárodní studentské poroty (mezi nimi i česká) – a také jedna vězeňská. Každá později z osmi titulů, jež postoupí do druhého kola nominací, vybere svého laureáta. 

O tom, že se quebecký spisovatel haitského původu Thélyson Orélien (nar. 1988) mezi nominované dostal neprávem, jelikož jeho nejnovější dílo zřejmě vzniklo nepřijatelným způsobem, se v médiích diskutovalo už minimálně týden. Nebyl však odsuzován jednohlasně, zejména obvinění z využívání AI bylo i zlehčováno, otvíralo polemiku o tom, zda spisovatelé mohou, mají, či vůbec nesmějí používat k tvorbě všechny dostupné prostředky, nevyjímaje ty zcela aktuální. Ještě v pondělí 21. září obdržel Thélyson Orélien ocenění Fnac za nejlepší román (prix Fnac du meilleur roman) a ve středu sám předseda goncourtovské poroty Philippe Claudel v rozhovoru pro stanici France Info prohlašoval, že by nebylo správné někoho tak lehkomyslně odsoudit za těžko prokazatelné praktiky, a dodal, že on sám Orélianův román četl, kniha se mu moc líbila a žádné podezření v něm nevzbudila.

Na obranu Thélysona Oréliena v televizní debatě C ce soir velice rozhořčeně vystoupila i u nás známá autorka Virginie Despentes. Nejprve se svěřila s tím, jak ji všechen ten humbuk kolem AI obtěžuje, potom zpochybnila průkaznost programů na detekci obsahu generovaného AI a nakonec si posteskla, že nástroje AI jsou implementovány všude, aniž bychom si to vyloženě přáli. Stačí zapnout počítač a už pracujete s AI: je ve vyhledávači, je v textovém editoru. Despentes to prý řeší tak, že píše ručně do sešitu. A rovnou se zmínila i o dalším velkém problému, jímž je neoprávněné využívání uměleckých textů pro strojové učení. Když ve svém emotivním vystoupení shrnula většinu hrozeb, které se na nás s AI valí, lehce tak sice zrelativizovala „provinění“ Thélysona Oréliena, nicméně očistit jej nedokázala.

Podobně další z goncourtovských porotců, spisovatel a filozof Pascal Bruckner uvedl, že se mu dotčený román líbil, ačkoli z hlediska stylu není úplně bez chybičky. Mnohem hlouběji se Bruckner ale zamýšlí nad tím, jak velkou vlnu nedůvěry tato aféra do literárního provozu přináší. Nemluvě o tom, že AI dnes do určité míry zasahuje do každodennosti nás všech, tvůrce – a jeho osobně – nevyjímaje. Stéphanie Parmentier, autorka loni vydané knihy Quand l'IA tue la littérature (Když AI zabíjí literaturu) nastalou situaci označila jako literární paranoiu: podezřelé je všechno, čtenáři na sebe berou roli textových detektivů, autoři se vracejí k rukopisným dokumentům, obsesivně schraňují všechny doklady svého tvůrčího procesu, někteří z něj prý pro jistotu dokonce pořizují videozáznam. Jako by nestačilo, že tradiční čtenářství vyklízí pozice, což otřásá základy knižního trhu, teď ještě budeme u každé knihy požadovat záruky o skutečném autorství.

Obvinění Thélysona Oréliena je podložené analýzou s využitím programu Pangram, podle níž 94 procent románového textu generovala AI – pro srovnání ostatních sedm nominovaných románů ve stejné analýze prošlo jako díla nesporně vytvořená člověkem, a to ze sta procent. Informace o sporném autorství Orélianova románu C'était ça ou mourir se poprvé objevila na takřka neznámém anonymním účtu na platformě X s názvem Balance ton Claude (Odhal svého Clauda). Jeden z jeho pěti přispěvatelů, publicista Samuel Fitoussi, se ale později k tweetu přihlásil a poskytl i vysvětlení, že záměrem zveřejnění výsledku analýzy byla potřeba hájit základní principy tvůrčí činnosti. Fitoussi se podělil o svou obavu, že bychom brzy mohli dospět do stavu, kdy už nikdo nebude ani číst, ani psát, a umění tvořené člověkem se zcela ztratí v neřízené záplavě produktů AI. Zároveň rázně odmítl, že by autora osočoval z ideologických důvodů nebo snad z rasových pohnutek.

V návaznosti na toto nařčení z podvodu se objevila ještě další kritika, a to z opakovaného plagiátorství. Skupina Décrypteurs (Pátrači) prošla několik publicistických textů Thélysona Oréliena z roku 2012 a 2013 a odhalila v nich věty a odstavce, které už před ním napsali jiní. Přebíral je přitom z různých médií, někdy překládal z angličtiny nebo portugalštiny. Ukázalo se, že z velké části byl plagiátem i text Où va le monde (Kam svět spěje), za nějž autora v roce 2012 ocenila rozhlasová stanice Radio-Canada.

Román C'était ça ou mourir vyšel nejprve v kanadském nakladatelství Boréal, které se v současné sobě snaží za Thélysona Oréliena postavit a zdůrazňuje rasový podtext údajně křivého obvinění. Podobně argumentuje i francouzské nakladatelství Grasset zajišťující evropskou distribuci titulu. To je mimochodem postižené jinou, velmi závažnou aférou: v jejím důsledku na jaře toto velké nakladatelství na protest opustilo přes sto francouzských a podobný počet zahraničních spisovatelů.  

Orélien za román C'était ça ou mourir, jak bylo zmíněno, již nějaká první ocenění získal (cena Strasbourg Espoir CIC mu však mezitím byla zase odebrána) a zatím stále zůstává v nominacích dalších cen (Renaudot, Femina, Médicis a Décembre), čeká se, jak se jejich poroty k aféře postaví. Mnohá zahraniční nakladatelství také koupila práva, uvádí se, že román měl vyjít ve třiceti jazycích.

Jakkoli byl, doufejme, čin skupiny Balance ton Claude veden nejlepšími úmysly, v našem konzumním světě jsou jeho dozvuky trochu paradoxní. Román C'était ça ou mourir sice tedy čerstvě zmizel z nominací na Prix Goncourt, vypadá to ale, že jinak aféra románu příliš neuškodí: knihkupci hlásí velký zájem, jelikož čtenáři si prý na knížku chtějí udělat vlastní názor. A na druhé straně – kolik prodejně úspěšných románů sice nevzniká s pomocí AI, ale jsou stylisticky neinvenční, odbyté a psané podle jedné osvědčené šablony? Bohužel právě i uznávané francouzské literární ceny, které by měly být zárukou uměleckosti a tvůrčí výjimečnosti, někdy sklouzávají k hledání toho lepšího mezi průměrností. Důvodem je jejich snaha neuzavírat se ve skleněné věži náročnosti, nezůstat příliš selektivní a zavděčit se širokému publiku.