Série filmů podle románů Karla Maye, natočená v šedesátých letech v široké mezinárodní koprodukci s nezapomenutelnými Pierrem Bricem a Lexem Barkerem, má dodnes v srdci nejednoho fanouška své pevné místo a filmové lokace i v současnosti patří mezi přední chorvatská turistická lákadla. Nejednoho milovníka filmových i knižních „mayovek“ tak jistě potěšil více než tisícistránkový počin německého spisovatele Clemense Meyera (nar. 1977) s názvem Die Projektoren, jehož leitmotivem je právě natáčení těchto slavných filmů. České Projektory se sice smrskly na 800 stran, ale i tak se bude překlad Michaely Škultéty, vydaný nakladatelstvím Pavel Dobrovský – BETA, v knihovnách tuzemských čtenářů jistě dobře vyjímat. Vzhledem k tomu, že dosud byly v češtině k dispozici pouze studentské překlady autorových povídek (knižně vydané společně s výborem povídek Clemense J. Setze v roce 2023 ve sbírce Z mlhy života), představuje aktuální román co do rozsahu skutečně velký posun, avšak v kontextu celého Meyerova díla nejde o nic výjimečného – již v debutu Als wir träumten (Když jsme snili) se v roce 2005 rozmáchl přes pět set stran, tiráž románu Im Stein (V kameni), nominovaném na Německou knižní cenu, pak obsahovala údaj 560 stran. Na totéž ocenění aspirovaly i Projektory, proměnit nominaci se ale Meyerovi nakonec ani v jednom případě nepodařilo. Svou emocionálně vyhrocenou reakcí na rozhodnutí poroty, v níž slova jako „hanba“ nebo „nestydatost“ ještě patří k těm velmi umírněným, ovšem sám sobě ani Projektorům neposkytl zrovna nejlepší reklamu.

Hned od prvních řádků je zřejmé, že Karel May, jím vytvořené postavy a také herci, kteří je ve filmech ztvárnili, tvoří základní kostru románu, ostatně na názvy Mayových románů odkazují i názvy některých kapitol. Rozsáhlá kniha přitom nezůstává v chronologickém ani regionálním sevření vzniku slavných filmů – šest let natáčení na několika málo lokacích autor naopak zasazuje do mnohem širšího kontextu od počátku dvacátého století přes druhou světovou válku až po současnost a od Německa až po Střední východ a Spojené státy, přičemž někdy nachází souvislosti a paralely dosti nečekané, například mezi posledním natočeným filmem Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti a srpnovou invazí do Československa. Podobně se autor nenechává svazovat ani chronologickým plynutím děje, na stránkách se prolínají časové linie i osudy jednotlivých protagonistů, a to až do té míry, že není možné určit, kterou či které z nich lze vůbec označit za hlavní. A v neposlední řadě se autor nenechává limitovat ani hranicemi fikčního světa Karla Maye a skrze postavu herce Lexe Barkera, který se předtím, než propůjčil tvář Old Shatterhandovi, proslavil jako Tarzan, se dočkáme i několika odboček k neméně slavnému pánu džungle.

Fantazie se v Meyerově podání umně splétá s realitou, vedle jednoznačně filmových postav Vinnetoua a Old Shatterhanda, u nichž je zřejmé, že jejich představitelé na sebe jen dočasně navlékají jejich identitu, se setkáváme s postavami doktora Sternaua, válečného zločince užívajícího přezdívku Žut nebo s hadžim, marně hledajícím celá desetiletí svého sidiho. Některé postavy pak zjevně mají identit víc, podobně jako herci hráli v různých filmech různé postavy, jiné se naopak vyskytují jen ve zmínkách ostatních protagonistů a není zřejmé, zda se v románu vlastně vůbec objeví jako jednající postavy. Někdy se čtenáři podaří jednoznačně je identifikovat s postavami již známými z předchozích kapitol, jindy zůstává možnost jejich identifikace otevřená. Vyplatí se tedy všímat si u popisu postav i zdánlivých detailů – což autor od čtenáře očekává a někdy před něj klade falešné stopy v podobě motivů, které se sice napříč knihou opakují, ale ve výsledku zjistíme, že se o žádná vodítka nejedná.

V určitých pasážích na sebe naopak fantazie a realita tvrdě narazí. Obzvlášť smutně v tomto ohledu vyznívá kapitola o charitativní cestě Pierra Brice a jeho filmového otce Mavida Popoviće za skutečnými indiány ve Spojených státech. Způsob života původních obyvatel se od představ, jaké si oba herci během své práce vytvořili, zásadně liší, a i samotný charitativní účel nakonec vyjde naprázdno, když na místě oba zjistí, jakou částku po přepočtu na dolary jejich halasně propagovaná, za železnou oponou organizovaná sbírka vlastně vynesla. Jiným příkladem střetu fantazie a reality jsou opakované scény z blázince, při nichž ovšem často zůstává nejasné, zda údajní pacienti trpí skutečnými bludy, nebo naopak mají znalosti, o jakých se jejich lékařům ani nesní.

Navzdory vší hře s realitou, kterou autor čtenáři předkládá, a mnoha narážkám na legendární mayovky, které nás spolehlivě katapultují do vlastního bezstarostného dětství, nepředstavují Projektory oddechové čtivo. Zejména pasáže zachycující válečné scény a rozpad Jugoslávie v devadesátých letech navzdory mnoha bizarním a fantaskním prvkům připomínají, jak málo někdy stačí k tomu, aby se z dosavadních přátel, ba dokonce sourozenců, stali zapřisáhlí nepřátelé, schopní si vzájemně působit ta nejhorší zvěrstva. Kontrast mezi tím, jak spolu bývalí nepřátelé dokázali při natáčení mayovek spolupracovat, a naopak bývalí spolupracovníci se o třicet let později chopili jeden proti druhému zbraní, se při četbě vkrádá na mysl opakovaně.

Zbývá snad jen zodpovědět otázku, nakolik si knihu užije čtenář, kterého z nějakého důvodu fenomén mayovek zcela minul. Bude nejspíš tápat ještě o poznání více než čtenář Mayova díla znalý a některé pasáže na něj budou jistě působit zdlouhavěji, avšak ve výsledku mu Projektory budou zhruba stejně srozumitelné – za předpokladu, že u takto bohatého propletence časových i vypravěčských rovin lze vůbec objektivně hovořit o srozumitelnosti.

Projektory nepředstavují snadné, a už vůbec ne oddechové čtení. Vyžadují soustředěného čtenáře, ochotného přistoupit na hru stírající hranice mezi fantazií a realitou, minulostí, přítomností a budoucností i mezi fakty a fikcí. Odměnou mu bude neotřelý pohled na moderní středoevropské dějiny, v němž nechybí nostalgie, brutalita, prvek tajemství, naivita ani odvaha a oddaná láska k nejbližším. Howgh.