„Za covidu“, jak se říká, jsem vyrazila do nemocnice na Bulovku nechat si udělat PCR test z nosohltanu, ale zavřeli mi těsně před nosem (i nosohltanem). Za dveřmi se spolu se mnou ocitli dva cizinci – starší muž a mladá žena. Nabídli mi, abych s nimi jela autem do Galerie Harfa, kde ještě mají testovací centrum otevřené. Žena mluvila anglicky, muž česky. Byl syrského původu a v Praze vlastnil dva hotely. Cestou se mě trochu vyptával a mezi otázkami typu, jak dlouho žiju v Praze a čím se živím, zaznělo obligátní: „Máte děti?“ Sotva jsem pravdivě odpověděla, pustil ruce z volantu a málem rozčilením naboural: „Vyměňte manžela!“ přikazoval mi.

Neposlechla jsem ho. Do debaty o tom, že jde o svobodné rozhodnutí, jsem se nepouštěla. Nemělo by to cenu. V některých kulturách je ženám tato svoboda zapovězena – na rozdíl od svobody nechat si udělat PCR test.

I v naší zemičce je trošku riskantní přiznat bezdětnost. Některé ženy mi spílají, že bez dětí nevím nic o životě. Podotknu: o životě s dětmi. Ale nikdo mi nenaslouchá. Znicotnit mé dlouholeté výzkumy na nulu jen proto, že jsem nikdy nerodila? Není tohle šmahem trochu nejapné? Nemusíme mít přece všechno, co se nám líbí a co milujeme…

Neodrazují mě děti. Myslím, že dovedu ocenit jejich krásu, bezelstnost, dojemnou něhu a důvěru, půvabné otázky, bláznivé nápady a postřehy moudřejší než postřehy dospělých, kteří jsou o své moudrosti skálopevně přesvědčeni, a tak o ni povětšinou přijdou.  

Odrazuje mě mateřství a to, co jej obvykle doprovází. Tedy nejenom pitomá redukce ženy na roli matky, na to státem ukradené tělo, a s tím související stereotypní pohled na ženu a její mateřství, ale i soustava dalších děsů:

● děs (či spíše čirá hrůza), že na mém životě tak fatálně závisí život někoho jiného

● děs, že potomek kromě příznivých genů a pěkných vlastností získá i ty nepříznivé a nepěkné

● děs, že potomek bude procházet podobnými hrůzami existence jako já nebo moji předci, nadto i těmi, které se dají z vývoje geopolitických a klimatických změn snadno předpovídat

Zkrátka, mateřství vyžaduje jistý druh odvahy, a zejména talentu, který postrádám (například ten organizační a přirozeně vůdčí, jakousi potřebu výchovy i vůli k výchově) a zároveň nevyžadují ty, kterými oplývám (například talent zkomplikovat zdánlivě neproblematické činnosti a situace).

O mužích, potažmo o otcích, se mluví jako o hravých dětech. Proč se tak nemluví o ženách, potažmo matkách? Chytří a tvořiví chlapci jsou geniální. Chytré a tvořivé holčičky nanejvýš přičinlivé. Matky svou hravost mnohdy odevzdají ve prospěch péče a nekonečného obstarávání. Otcové si ji mohou ponechat. U nich je takříkajíc žádoucí a povinná – na rozdíl od péče.

Zkrátka, každý ať dělá, na co stačí. Já, drahá děvčátka, vím, že by mě mateřství zabilo. A když ne zabilo, tak aspoň přibilo k zemi. Protože by mě zbavilo hravosti a humoru. Stáhla by mě k zemi ta role. A všechny ty kecy okolo.

Aby bylo jasno: žen, které tu roli přijaly a láskyplně ji naplňují, si vážím, jako hrdinek, které si zaslouží hlubokou úctu, spravedlivé ohodnocení a ve společenském žebříčku posun ideálně na první příčku, odkud by shodily všechny ty sociopatické mocné narcisy, co pečují nanejvýš o vlastní blaho a účty.

Možná že o tom, zda mít, či nemít nakonec především rozhodnou první zkušenosti s nemluvnětem, které se zaryjí hluboko jako kola do měkkého bahna. Když jsem jako osmnáctiletá studentka jela se svým o deset let starším přítelem za jeho rodiči do vsi, kde vyrůstal, v průběhu návštěvy navrhl, abych se šla projít. Nikoliv ovšem s ním nebo sama, ale s jeho asi devítiletým synovcem a jeho malým, ještě ne ročním bratříčkem. Už nevím, proč že jsme vyrazili v takové zvláštní sestavě.

Bylo po dešti, snad konec léta nebo už září. Vydali jsme se k rybníku. Chlapec mi cosi povídal a poskakoval vedle kočárku, já jsem vezla dítě. Nebylo mi to příjemné. Co kdyby mě někdo považoval za matku? Ale souhlasila jsem. Proč? Jsem zkrátka typ člověka, který na žádosti druhých reaguje ochotou. Jeho hranice se po každé prosbě okamžitě setřou. Sem tam se mi povede je obnovit, tehdy jsem se o to ani nepokusila. A tak jedu po hliněné cestě, po dešti rozmoklé, chlapec vedle mě poskakuje, možná mlčí, možná mi něco vypráví, a najednou se to děcko v kočárku rozeřve na celý rybník. To jediné si pamatuju jasně. Tu obrovskou bezmoc. Skláním se nad peřinkou, dívám se na zarudlé dítě a hypnotizuju jej chladným pohledem: Ale já nevím, co chceš. Vůbec ti nerozumím. Trochu jsem kočárkem pohoupala, dítě řvát nepřestalo, pohoupala jsem víc, zuřivěji, zase nic. Nedali mi s sebou pro něj nic k pití, jídlu... Signál pochovej ho v náručí vůbec nenaskočil. Jen rudo před očima, že mi ho dali proti mé vůli, že mi ho dali a sami si baví. Že bych si ze všeho nejradši právě teď četla! Ale stála jsem s kočárem na rozbahněné cestě u špinavé kalné vody rybníka, zatáhlo se, začalo krápat, a já jsem cítila, jak kolečka nezadržitelně zajíždějí do bahna. Snad bych ten pekelný kočárek s pekelným řvounem nejradši do bahna zatlačila celý! Snad jsem doufala, že se rozbahněná zem rozestoupí a celé to cizorodé těleso pohltí a mlaskavě se nad ním uzavře. Tak. Máte, co jste chtěli. Neměli jste mi ho svěřovat.

Kočárek ale v bahně jen nepatrně uvízl. A protože jsem si hloupě vedle sebe vedla svědka, nemohla jsem se otočit a prostě se zdekovat. Rumplovala jsem tedy tím nemožným vozítkem, už nevím, jestli proto, že jsem ho upřímně chtěla vymanit z bahenní pasti, nebo jen proto, že bratr nemluvněte, které leželo uvnitř, stál vedle mě a bezelstně se mi snažil pomáhat. Rumplovala jsem ale moc. Kolečko se vylomilo z osy. Kolečko se polámalo… Nebo jen vyvléklo.

Tehdy mi konečně došlo, o co šlo. Byl to test. Obstojím? Neobstojím? O to víc jsem chtěla neobstát!

Byli jsme daleko za vsí, smrákalo se a neexistovaly mobily. Nebo existovaly – myslím, že jsem od rodičů měla takové těžké utržené sluchátko značky Alcatel – ale určitě jsem ho neměla s sebou. Místo, abych chlapce poslala pro pomoc, jsem se spolu s ním snažila věc napravit, kolečko nasadit. Hrozně to klouzalo, já jsem kočár nadzvedávala a on se – s koleny v blátě – pokoušel kolečko nasadit. Krápalo čím dál víc. Po velkém úsilí se mu to nakonec podařilo. Byla jsem ráda, že obstál. V testu bratrství. Zatímco jsme kočár vyprošťovali, dítě kupodivu ztichlo. Sotva jsme jej osvobodili a rozjelise s ním, opět se rozeřvalo.

Zbytek mám v mlze. Jisté je, že jsem s tím přítelem setrvala pouhý rok a plynule navázala novým vztahem. Nemohla jsem mu odpustit ten test. A pak ještě jeden. Kdy jsme na sázavských Stvořidlech najeli na ohromný balvan, párkrát se s lodí zatočili a pak žbluňkli do prudkých peřejí, které mi uzmuly pádlo. On se však nehnal za mnou, zmítanou v proudu, on se hnal za tím pádlem. A láteřil, že jsem ho nechytila.  

Neprošla jsem jeho testem a on neprošel mým.

Tak, děvčátka, už je vám to jasné?

Až pojedete se svou studentskou láskou vlakem na vodu nebo na úžasný trek po horách a narazíte na reklamní plochu s podivuhodným textem "Jsme tu proto, aby ti neujel vlak plodnosti", vůbec se tím nezabývejte. Jeďte nejdřív na ten trek. A pak na další a na další, a taky na vodu, a všímejte si, jestli vás vaše láska náhodou nenechá ve štychu, když někde uvíznete nebo vám uplave pádlo. A doma si všímejte, jestli se do kočárků nedíváte místo něhy s hrůzou a jestli z vás při pohledu na více matek pohromadě a poslechu dětského pláče náhodou neodtéká hravost a radost ze života jako krev. A jestli cítíte, že odtéká, nenechte se zlanařit, vesměs jinými matkami, které, vyčerpané nevyspáním a neustálým utíráním upatlaných ploch, naučenými frázemi vynášejí mateřství do nebes. Ani muži, kteří do vás chtějí vpravit svoje houževnaté geny, ani politiky, kteří, zajištěni do smrti, a kterým je osud českého etnika lhostejný, horují pro plození, protože jejich šéf vlastní nejvíce reprodukčních klinik v zemi.