Francouzský básník a esejista Stéphane Mallarmé řekl, že všechno na světě existuje proto, aby to skončilo v knize. Někdy k tomu dojde dřív, než se daná událost vůbec stane, a nemusíme ani mluvit o vědeckofantastické literatuře. Při čtení Morových nocí Orhana Pamuka, se jen těžko věří, že na příběhu fiktivního středomořského ostrova Minger stiženého morem, který se úřady pokoušejí dostat pod kontrolu pomocí radikálních karanténních opatření, začal pracovat tři roky před vypuknutím pandemie covidu-19. Historie má ale zkrátka sklon se opakovat, a ani lidé, jejich motivace, prožitky a reakce nejsou zdaleka tak unikátní, jak bychom si mnohdy rádi mysleli. A tak má každý „Minger“ své idealisty, své zločince, bezskrupulózní kariérní politiky, náboženské fanatiky i odhodlané revolucionáře a budovatele.

Morové noci vydalo v originále v roce 2021 nakladatelství Yapi Kredi Yayinlari a je to už dvanáctý autorův titul, který si mohou čtenáři přečíst v českém překladu. Pamuk, stále jediný turecký nositel Nobelovy ceny za literaturu, kterou obdržel v roce 2006, je u nás bez přehánění nejznámějším tureckým autorem. Morové noci jsou zatím jeho nejdelším románem, v němž chtěl podle svých slov prozkoumat, jak se za krizí proměňuje vláda a jak přitvrzuje ve svém autoritářství.

Dnes stejně jako před sto lety

„Toto je jak historický román, tak historie napsaná formou románu. Při líčení šesti nejpřekotnějších a nejdramatičtějších měsíců v životě ostrova Minger, perly východního Středomoří, jsem do příběhu přimíchala též dějiny této mému srdci tak drahé země,“ (s. 11) vysvětluje hned v první větě tajemná vypravěčka. Zpočátku o ní víme jen to, že má k dispozici korespondenci fiktivní osmanské princezny Pakize, dcery skutečného sultána Murada V., jenž byl v roce 1873 sesazen z trůnu po pouhých 93 dnech vlády.

Idylický ostrov Minger, jednu z provincií upadající Osmanské říše vyhlášené krásou a růžovým mramorem, obývají z poloviny muslimové a z poloviny ortodoxní křesťané, mezi nimiž panuje vratká rovnováha udržovaná náboženskou oddaností stoupenců jednotlivých vyznání, imperiální administrativou a lokální nesnášenlivostí a šarvátkami. Když na ostrově vypukne epidemie neznámé nemoci a lidé začnou hromadně umírat bez ohledu na náboženství a postavení, vyšlou úřady z dalekého Istanbulu generálního inspektora Úřadu pro ochranu veřejného zdraví, Bonkowskeho pašu, aby zjistil, o jakou nákazu jde, a dostal ji pod kontrolu. Proslulý chemik a lékárník má s krocením epidemií a zaváděním karantén zkušenosti, jenže ne každý osvědčený způsob je aplikovatelný, obzvláště pokud se kvůli němu musíte vzdát části svých svobod a pohodlí, byť v konečném důsledku pro dobro všech. Záchranná mise se záhy musí vypořádat s vraždou, odporem vůči karanténě, politickými intrikami a hnutím usilujícím o nezávislost ostrova. Co začalo jako zpráva o veřejném zdraví, mění se v dějiny revoluce.

Počet obětí epidemie roste, vláda zavádí čím dál striktnější omezení a bojuje s těmi, kdo je odmítají z toho či onoho důvodu dodržovat. Nejprve mírně, pak přitlačí. Počet obětí dál roste. Je vám to povědomé? Řada opatření bude znít jako připomínky let nedávných: dezinfikování všech a všeho, izolace, uzavírání obchodů, zákaz náboženských shromáždění, větrání, nošení roušek. Ani reakce Mingeřanů nejsou odlišné od toho, co jsme sami prožívali: část obyvatel má obavy z toho, jak se opatření podepíšou na jejich podnikání, někdo hromadí zásoby, jiní zvedají ceny, aby z nastalé situace vytěžili maximum, část lidí mor popírá a část žije jako dřív, někteří opatřeními vysloveně pohrdají. Najdou se tací, kteří věří v sílu ochranných amuletů, modliteb a rituálů. Objevují se fámy a konspirační teorie, karanténní lékař, jenž připlul, aby pomohl, je obviněn z toho, že mor na ostrov sám zavlekl.

Režimy se hroutí i pod menším tlakem a na Mingeru kromě boje o moc vypuká i spor o to, kdo a jak bude o tom, co se přihodilo, vyprávět. Protože dějiny nejsou nikdy jen výčtem toho, co se přihodilo – floskule, že je píšou vítězové, se zas tak nemýlí. Ten, kdo vyhraje v přítomnosti, rozhodne, jaká verze minulosti se stane základem pro budoucnost. Mor v Pamukově románu není jen biologickou katastrofou, funguje jako hybatel odhalující křehkost politických institucí a kromobyčejnou připravenost lidských bytostí změnit strach v ideologii.

Pamuk v rozhovorech popisuje, že za knihou stojí jeho celoživotní fascinace politickými následky epidemií. „Chtěl jsem zobrazit mor jako politickou záležitost,“ řekl při své loňské návštěvě Prahy. Morové noci jsou politický román. Kriticky se stavějí k politikům všech směrů a vyznání a nikomu nedávají nic zadarmo.

Architektonický skvost

Samotný ostrov vystavěl autor s nesmírnou péčí a láskou a jen těžko se věří, že ho kdesi mezi Kyprem a Krétou na hodně podrobné mapě opravdu nenajdete. Pamukovo původní architektonické vzdělání se nezapře, svůj fiktivní – a zároveň plně funkční – svět buduje cihličku po cihličce. Dozvíme se vše o jeho geografii, architektuře i kulturních specifikách. Ulice, hotely, mešity, kostely, administrativní budovy, náměstí i přístav spolu s vlastním jazykem vytvářejí svět, jehož dějiny se vinou daleko za stránky knihy.

Pamukův kvazi-viktoriánský historický epos okouzlí košatým jazykem a pečlivě budovaným světem. Mikrohistorii ale postupně čím dál víc zastiňuje makrohistorie, a první je nakonec obětována na oltáři druhé. Spolu s jednotlivci se vytrácí i detektivní zápletka a neustálé odbočky zpomalují tempo vyprávění. Jako by autor během oněch pěti let psaní zapomínal, co chtěl vlastně původně vyprávět a co už řekl. Opakují se popisy, výjevy, vrší se další a další podrobnosti o všem a o všech od výrobce pancéřování vládního vozu až po dlouhé popisy rukou soudce. Postavy se nevyvíjejí a snadno se začnou plést, protože všechny ženy jsou především milenky s kyprými vroucími těly a všichni muži s těmito ženami neustále uléhají a jejich kyprá vroucí těla si berou. Do toho nám probíhá nějaká ta revoluce, někdo je ušetřen, někdo oběšen a někdo zemře hrdinskou smrtí, protože tak už to za revolucí chodí.

V děkovné řeči při přebírání Nobelovy ceny odpověděl Pamuk na otázku, která je autorům často kladena: Proč píšete? „Píšu, protože mám bytostnou potřebu psát,“ a pokračoval dlouhým výčtem svých proč až k finálnímu vyznání: „Píšu, abych byl šťastný.“ A v Morových nocích si psaní dopřál opravdu velkými doušky. V českém vydání má román 671 stran – neuškodily by tu přísnější redaktorské řezy, které by text zbavily nádechu nekonečného televizního seriálu.

Tam, kde může mít autor problém udržet čtenářovu pozornost vyprávěním, mu podává pomocnou ruku jazyk. Pamukův dvorní překladatel Petr Kučera se postaral o to, že se i ty nejnudnější detaily těch nejdelších odboček čtou skvěle. Román se objevil na letošním long listu na cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad a je velká škoda, že nakonec ocenění nezískal, protože by si ho zasloužil.

Přestože Pamukův poslední román nedosahuje takových kvalit jako jeho dřívější díla, například Černá kniha nebo Jmenuji se červená, milovníci historických románů se slabostí pro podrobně vykreslený svět rozhodně nebudou zklamaní.