Patnáct povídek o nebezpečí na nečekaných místech
Minier, Bernard: Kočky a 14 dalších povídek

Patnáct povídek o nebezpečí na nečekaných místech

Čeští čtenáři znají Bernarda Miniera jako autora série detektivek s vyšetřovatelem Martinem Servazem. Ve své knize Kočky však ukazuje, že umí napětí budovat i na menším prostoru a že kromě thrilleru ovládá i řadu jiných žánrů.

S jedním z nejúspěšnějších francouzských detektivkářů se jeho čeští fanoušci mohli letos osobně setkat během Světa knihy, kde představil svou nejnovější tvorbu. Svou práci a život poodhaluje v autobiograficky laděné knize Záhadná teritoria, která vyšla minulý rok. Ve stejném roce pak nakladatelství XYZ vydalo i sbírku Kočky a 14 dalších povídek, která se ve Francii v roce 2023 těšila vřelému kritickému přijetí a dostala se i do užších nominací na Goncourtovu cenu za povídkovou knihu.

Kočky představují průřez Minierovou celoživotní tvorbou. Některé z textů jsou dokonce starší než jeho románová prvotina Mráz, jiné se již dříve objevily například v časopisech a další sepsal přímo pro tuto knihu. Už tato skutečnost napoví, že sbírka obsahuje opravdu různorodou tvorbu.

Kočky, upíři i pěstouni

V povídkách se setkáváme s nemalým množstvím postav, lokací a témat, a všechny také spadají hned do několika žánrů, z nichž nejčastější je thriller – někdy s detektivní zápletkou, jindy s hororovou atmosférou. Výrazně je zde však zastoupena také sci-fi. K mnohosti žánrů se autor vyjadřuje hned v úvodu knihy: „Některé jsou o lásce (…), jiné, v nichž se snoubí mrazení v zádech s intimitou, strach s grotesknem a bizarnost s obludností, nás zavedou na scestí děsu a hrůzy, (…). Některé se téměř nevzdalují od potemnělého světa mých černých románů, a naopak jiné se vydávají do krajů, kam Tě, laskavý čtenáři a vlídná čtenářko, většinou nemívám ve zvyku zavést.“ (s. 8)

A i když se texty jistě dají rozčlenit do jakýchsi tematických celků (válka, životní prostředí, dark tourism…), rozhodně v žádnou chvíli nepůsobí repetitivně. Pravidelně se totiž mění také forma a způsob vyprávění, setkáváme se s er-formou i ich-formou, dvě povídky jsou psané epistolární formou, další pak například jako deníkový záznam doplněný o (fiktivní) citační aparát. Přesto i přes veškerou různorodost většina povídek vykazuje jedno společné téma: nebezpečí. Ať už se postavy v nebezpečí samy ocitají, nebo jím naopak jsou (což se může kdykoli změnit), vždy se nad nimi vznáší nějaká hrozba. A může jít vlastně téměř o cokoli, od vyzrazených tajemství přes vražedné pěstouny až po nacisty, kočky, upíry, nebo dokonce celá města.

Požitek se často ukrývá také v lehce „béčkovém“ stylu, který spočívá například v náhlých výbuších exploativně podaného násilí: „Pád byl natolik prudký, že jsme slyšeli, jak Quentinovi zapraskaly obratle, zatímco on řval bolestí“ (s. 59), „Změnil se v beztvarý žok masa, kostí a krve.“ (s. 63) Zápletky a situace jsou vyhnány do extrému a autor si s očekáváními čtenáře pohrává způsobem, jaký právě kratší texty skvěle umožňují. Za prvky, které by na první pohled snad mohly být vnímány jen jako snaha šokovat, se vždy skrývá promyšlený záměr – ať už se jedná o subverzivní hru s žánrem či nečekaný zvrat, čtenáři si mohou být jistí, že většina příběhů nedopadne tak, jak se na první pohled zdá. S tím souvisí také jedna z hlavních výsad této knihy: umně vymyšlené konce, které přinášejí uspokojivá a překvapivá zakončení, která navíc často nutí k zamyšlení a přehodnocení právě přečteného. Výjimkou je snad jen bizarní zvrat, při němž se ukáže – a zde musím vyzradit konec jedné z povídek – že všechny hlavní postavy byly ve skutečnosti stromy: „Za vznášejícího se večera se naše listy bratrsky tetelí a okolní lesík prostupuje tajemství.“ (s. 273)

Od Daphne du Maurier ke Stephenu Kingovi

Jistě se nedá říct, že by náměty samotné byly zcela originální, na každé povídce se však dá najít něco, co čtenáře překvapí. Minier se však ke svým inspiracím často hlásí, a to nejen v předmluvě, ale také v textu samotném, kniha je tak plná jmen spisovatelů, filozofů, hudebníků a dalších umělců. Nejvýrazněji zde vystupuje inspirace několikrát zmíněnými „králem hororu“ Stephenem Kingem a pomyslným zakladatelem žánru E. A. Poem, vybaví se ale jistě i starší jména – například Kočky lze brát jako nepřímou variaci na Ptáky Daphne du Maurier či Krysy ve zdech H. P. Lovecrafta. Všechny texty jsou navíc krátkou poznámkou na konci doplněny o autorem vybranou píseň, která podtrhává atmosféru dané povídky.

Preference každého se budou jistě lišit, přesto jsou zde dva texty, které si zaslouží zvláštní zmínku. Prvním z nich je vlastně velmi prosté vyprávění bez jakýchkoli nadpřirozených prvků nazvané Až na jeden detail…, které pojednává o hodnotiteli literární soutěže, do níž přijdou dvě povídky, které jsou až na jedno slovo totožné. Ačkoli patří k nejkratším v celé knize, je její zápletka i přes svou jednoduchost natolik fascinující, že se čtenářem zůstane i dlouho po jejím dočtení. Druhou vybranou povídkou je Výměna neboli hrůzy války. V té se setkáváme s pilotem válečného letounu, který se zamiluje do svého největšího protivníka, jenž ale možná není tak docela člověk. Na rozdíl od první jmenované povídky je tento příběh mnohem delší i grotesknější a jeho zápletka spletitější.

Za nejzábavnější pak můžeme považovat povídky, které se nějak týkají procesu psaní. I když nemají tak strhující děj jako jiné texty, jsou velmi dobře vystavěné a lehký nádech (sebe)ironie jim dodává potřebný nadhled: „Ten bídák zjevně myslel na všechno. Jako ve svých zasraných románech…“ (s. 215)

Hlavním nedostatkem některých povídek je jejich délka. Občas totiž trvá příliš dlouho, než se příběh dá do pohybu, aby pak náhle skončil závěrem sice zajímavým, přesto však nevyvažujícím pomalejší rozjezd. Toto je nejvíce postřehnutelné u titulního textu. Nejméně vydařené jsou bohužel ty texty, které mají mít nějaké hlubší sdělení, většinou celospolečenského rozsahu. Ať už se jedná o ekologicko-agitační Globální organickou hrozbu nebo trochu obyčejnou covidovou úvahu nad tím, jak lidé ovlivňují přírodu (A po lidech přijde…). Obě povídky se ve svém (navíc až příliš zjevném) poselství utápějí a ve výsledku působí prvoplánově. Navíc jsou zařazeny do druhé poloviny knihy a na začátku velmi solidně nastavené tempo zpomalují, čímž oslabují celkový zážitek z četby. Zmíněná sdělení naopak nejlépe fungují ve chvíli, kdy jsou zaobalena do žánrového hávu a společenský problém slouží jen jako odrazový můstek k dobrému příběhu, skvělým příkladem je například kombinace války a prastarého zla v Zubech pouště.

Monoautorských povídkových sbírek vychází v žánru krimi a thrilleru poměrně málo, a tak jsou Kočky příjemným překvapením, které lze i přes jisté výhrady doporučit, a to nejen Minierovým fanouškům. Nejlepší z povídek, které si v ničem nezadají s autorovými prvními romány, jsou totiž velmi dobře vystavěné i napsané a umně pracují s žánry, kterými se zabývají. Ani ty nejslabší však nejsou tak špatné, aby čtenář knihu odložil. Kočky představují napínavou četbu, kterou dobře shrnují autorova slova: „(…) nic z toho, co jsem tu napsal, Tě nedokáže připravit na to, co přijde.“ (s. 8)

Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jana Zatloukalová. XYZ, Praha, 2025, 376 s.

Zařazení článku:

krimi

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%