HU

Hana Ulmanová

Počátkem roku 1974 vypadal projekt Světového obchodního centra jako velikánská chyba: stál mnohem víc, než se plánovalo, po kancelářských prostorách nebyla žádná poptávka a obě věže se obecně vnímaly jako ošklivé nevlastní dítě slovutných newyorských mrakodrapů. Sedmého srpna se však během ranní špičky přihodilo cosi úžasného...

Až mi napíšou nekrolog. Zítra. Nebo pozítří. Bude v něm stát: LEO GURSKY TU PO SOBĚ ZANECHAL BYT PLNÝ SRAČEK. Divím se, že ještě nejsem pohřben zaživa. Není to tu velké. Musím bojovat, aby mi zůstala cestička mezi postelí a záchodem, záchodem a kuchyňským stolem, kuchyňským stolem a dveřmi na chodbu. Pokud se chci ke dveřím dostat ze záchodu, nemám šanci, musím oklikou kolem stolu v kuchyni...

Když jsem se narodila, máma mě pojmenovala po všech dívkách z knihy s názvem Dějiny lásky, kterou jí dal táta. Bratra pojmenovala Emanuel Chaim po židovském historikovi Emanuelu Ringelblumovi, který ve varšavském ghettu zakopal plechovky od mléka plné svědectví, a po židovském cellistovi Emanuelu Feuermanovi, který patřil mezi největší hudební zázraky 20. století...

Román Domov na konci světa začíná jako typický příběh dospívání, iniciace do světa zkušenosti – dvou naprosto rozdílných hochů, kteří jsou spojeni nejen poutem takřka bratrským, ale i milostným.

Filmový dokumentarista a spisovatel Michael Moore je dnes ve Spojených státech reálnou politickou silou. A to i díky knize Hloupí bílí muži, která nedávno vyšla také česky.

Na začátku osmdesátých let se americký spisovatel Kurt Vonnegut jr. (1922) rozhodl vydat vzpomínkovou knihu. Nazval ji Květná neděle a dal jí podtitul Autobiografická koláž, čímž čtenáře upozorňuje, že nepůjde o typické, souvisle vyprávěné memoáry.

Chceme-li zhodnotit význam a přínos Potokovy tvorby, nelze zamlčet, že někteří kritikové Chaimu Potokovi vyčítají přílišnou jednoduchost stylu, nepřirozené dialogy, nedostatek ironie a humoru a nepřítomnost sofistikovaných her s jazykem...

Potok ve svých prózách známých také v českých překladech čerpá z vlastního dědictví ortodoxního judaismu a snaží se řešit otázku, jak by se měl věřící člověk pohybovat v moderní kultuře, což je podle něj ústřední problém jakéhokoli systému víry ve světské společnosti.

Nelson Algren proslul zejména jako prozaik, jenž dovedl bez příkras popsat spodinu městského života: opilce, pasáky, prostitutky, narkomany a zkorumpované politiky včetně tzv. řádných občanů, bez jejichž přičinění a peněz by samozřejmě vykřičené bary ani bordely nemohly existovat.

Tento literární debut autorky, která žije a pracuje jako sochařka a grafička ve Francii, není příliš známý ani v jejích rodných Spojených státech, třebaže v mnohém navazuje na tamější indiánskou renesanci 60. let a tvorbu N. Scotta Momadaye, Leslie Marmon Silkové či Louise Erdrichové.