Johana Horálková

Johana Horálková

Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na FF UK. Vedení anglofonní sekce převzala v roce 2013. Příležitostně přispívá i do jiných periodik (Host, Literární noviny, Respekt, Plav, ČRo). Přeložila romány Hawksmoor od Petera Ackroyda a Střih od Nathana Hilla. Na iLiteratura.cz dříve publikovala pod jménem Labanczová.

Irská spisovatelka Claire Kilroy, která přijela na letošní veletrh Svět knihy představit svůj nový román Pozor! Pohov!, s námi hovořila o návratu ke psaní po desetileté pauze a přiblížila, jaké to je, když se spisovatelka stane matkou. Den před naším rozhovorem se autorka na veletrhu zúčastnila debaty s českou spisovatelkou Klárou Vlasákovou a novinářkou Barborou Voříškovou na téma Mýtus šťastného mateřství v literatuře.

Ocitáme se v hlavě čerstvé matky. A že je to pěkná smršť. V niterně upřímném monologu adresovaném jejímu dítěti zápasí hlavní hrdinka s manželovým nedostatkem empatie, dětskými nemocemi nebo zkrátka s každodenním provozem domácnosti. Vyčerpání a vztek z vnucené změny identity střídá radost z propojení s dítětem a jeho objevování okolního světa.

Dojemná a fantaskní novela o rodičovství a prolínání technologie a přírody. Kdo je Flora? Čouhají z ní kabely, ale roste a učí se odmlouvat. Jako neřešitelný rébus stojí v centru moderní variace na příběh o Otesánkovi, která zaujme originální básnickou imaginací.

Sympaticky nevýchovná dětská kniha o tom, že se občas vyplatí si uklidit, hlavně ale komiksové zamyšlení o hledání menších i větších věcí. Šťastný konec totiž často neznamená, že najdeme, co jsme ztratili, ale spíš to, co jsme vůbec nehledali.

Román ve stylu Henryho Jamese z alternativního univerza, potemnělá gay romance, futuristická antiutopie ve světě zmítaném rozbouřeným klimatem a globálními pandemiemi, příběh postkoloniálního vykořisťování. Že je toho v posledním prozaickém díle Hanyi Yanagihary až příliš a moc to nejde dohromady? Ano i ne.

Když se rodiče neustále opíjejí a hádají, nemůžete dostat z hlavy mrtvou babičku s amputovanou nohou a někdy vám dokonce jde o život, samozřejmě vás to poznamená. Mary Karrová však k látce svého dětství přistoupila v momentu, kdy už traumata víceméně zpracovala. Na jejích pamětech je to poznat.

Babička s dědečkem, rodiče a tři děti putují různými dimenzemi světa a hledají to správné bydlení. Vyzkouší si, jak se žije v kině, nebo také ve snu. Poetická i rozpustilá odysea švýcarského autora Petera Stamma potěší čtenáře každého věku.

Někdo by to jistě označil za genderový stereotyp, ale tátové se s tím většinou moc nepářou. Nepřeceňují fyzickou ani psychickou nepohodu dětí, natožpak počet vrstev oblečení, v kterých mají jít ven. Děti se s nimi stávají po všech stránkách otužilejšími a rychle se učí novým věcem.

Do užších nominací letošní Bookerovy ceny se probojovali dva Irové, dva Američané, Kanaďanka a Britka. Podle sázkařů měl vyhrát někdo ze tří spisovatelů s křestním jménem Paul. Komu prestižní ocenění nakonec připadlo?

Po odzbrojující autobiografické knížce Jak jsem chodila do školy oprášilo nakladatelství Kher další dětskou knihu Tery Fabiánové. V pohádce Tulák líčí titulní psí hrdina své životní peripetie. Prochází různými společenskými vrstvami a napříč všemi se setkává s dobrem i zlem.

Co se skrývá v nitru starého pána, který si to podmračeně rázuje po ulicích v růžových kalhotách? Děti se díky němu mohou poučit nejen o ekologii, ale také o mezilidských vztazích a poodhalit skutečnost, že nikdo z nás není vyloženě dobrý, nebo vyloženě zlý.

Matka Billa Furlonga měla štěstí, jaké v Irsku druhé poloviny 20. století těhotnou neprovdanou dívku jen tak nepotkalo. Neocitla se na okraji společnosti. Když dospělý Bill v klášteře, kam dodává topivo, narazí na jinou neprovdanou matku, stane před zásadním rozhodnutím. Takové maličkosti vyprávějí o moci a hodnotě jednotlivého člověka, zatímco v pozadí se tyčí přízrak „Magdaleniných prádelen“.

V „precovidové“ novele, která se formou blíží absurdnímu dramatu, rozehrává Don DeLillo komunikační apokalypsu. Ukazuje, jak se v dnešní době štítíme ticha, nevíme si s ním rady a neustále cítíme potřebu ho vyplňovat stále další, marnou komunikací.

Kdyby se Demokracie dočkala filmového zpracování, první scénou z traileru by mohly být siluety členů mileneckého trojúhelníku na pozadí atomového hřibu. Navzdory tomu se nejedná o nijak bombastický román. Autorka využívá filmových technik, ale výsledné dílo je podobně úsporné a pronikavé jako její ostatní romány.

Jednou z dětských knih, které v letošním roce obdržely nominaci na cenu Magnesia Litera, je i Kráva Říčanová o životě a úzkém vztahu mlékařky s krávou. Nevhodná je pro rodiče, kteří nechtějí, aby se jejich děti naučily výraz „hovnopytel“. Mimo to jde však o knihu s nenásilně vetkaným ekologickým poselstvím, jež je prodchnutá pokorou a moudrostí pramenící z nespočtu dnů těžké práce – a nechybí v ní ani humor.

Pro Obra je jeden den jako pro nás celý rok. Naše uspěchaná existence mu připadá legrační. Zve nás, abychom zpomalili a vnímali přítomnou chvíli. Obr však také zůstává obrem, pohybuje se vysoko nad námi, žije podle vlastních pravidel a neváhá ničit věci, kterých si lidé cení. Může být tedy ku prospěchu začíst se do jeho příběhu právě v dnešních dnech.

Píše se rok 1945 a v londýnském klubu May of Teck desítky mladých žen sní o lepším životě. Počítají si kalorie, jedna druhé půjčují mýdlo a šaty a poohlížejí se po vhodném manželovi. Kolem nich se z poválečné mizérie zvedají poničené budovy a dívky netuší, že je v době čerstvého míru čeká ještě jedna těžká zkouška.

Několikanásobná matka si sice denně vyplachuje z vlasů miminčí zvratky a čte hlavně Tuze hladovou housenku, ale zároveň se v ní začíná rodit „ženský text“. O lásce k muži, k dětem, ke staré básni a básnířce. O skrytých nástrahách lásky. O ženské práci a ženském údělu. Text, který se radostně dává k dispozici dalším textům, ať už jsou na papíře, nebo z masa a kostí.

Román o sedmdesátnici, která na maloměstě učívala matematiku, nepůsobí na první pohled nejchytlavěji. Svojí jízlivostí, pronikavými úsudky a v neposlední řadě i nezlomnou životní silou zmíněnou v podtitulu si však Olive Kitteridgeová čtenáře okamžitě získá.

V armádě čichá plyn ze sprejů, sbírá kousky rozstřílených kamarádů, vykopává dveře iráckých vesničanů, sní nad katalogem z Ikey a nechává si od kámošů posílat drogy. Po návratu do nich spadne naplno, protože i když byl život v Iráku nesnesitelný, není možné ho jen tak nechat za sebou. Poloautobiografický román Nico Walkera barvitě zachycuje absurditu a zvrácenost moderního válčení.

Nositelem Nobelovy ceny za literaturu se stal rodák ze Zanzibaru Abdulrazak Gurnah. Vzhledem k tomu, že posledním vítězem z řad afrických spisovatelů černé pleti byl v roce 1986 Nigérijec Wole Soyinka, není volba letošního laureáta příliš překvapivá.

Zhuštěné verze klasických literárních děl určené dětem nejsou nijak výjimečným jevem. V případě Alenky pro nejmenší však autor původní dílo vlastnoručně přepsal tak, aby ho zpřístupnil dětem od nuly do pěti let. Výsledek je poněkud rozpačitý.