Mexický spisovatel Carlos Fuentes, po smrti Octavia Paze král mezi mexickými spisovateli, se během těch desetiletí, která uplynula od vydání jeho nejlepších a po právu nejslavnějších knih (Nejprůzračnější kraj, Smrt Artemia Cruze), stačil proměnit v mýtus, žijící legendu a vlastně i kulturní instituci. V poslední době tak spíše než perem a spisovatelskou invencí o sobě dával vědět kulturními a politickými polemika (např. kauza Eliana Gonzalese). Nakladatelství Garamond teď ve své atraktivně koncipované edici Transatlantika přineslo román Starý Gringo, který Fuentes napsal v polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy jeho tvůrčí pramen ještě zcela nevyschl.

Starý Gringo je kniha, která mnohé uchvátí na první pohled, a to mimo jiné i díky výborně zvolené látce. Fuentes se nechal inspirovat záhadným koncem skvělého amerického spisovatele Ambrose Bierce. Tento reportér kalifornských novin, autor proslulého Ďáblova slovníku a hlavně řady vynikajících povídek zejména z doby americké občanské války, se padesát let po válce Severu proti Jihu vypravil do bojů, které jí byly v mnohém podobné – do mexické revoluce. Bierce, jemuž tehdy bylo 71 let, se vypravil do Chihuahuy, aby zde na vlastní oči sledoval průběh mexické revoluce. Jako postava ze své povídky však v Mexiku záhadně zmizel a do Spojených států se nevrátil. Rukopis textu, který údajně zanechal v jednom texaském hotelu, aby na něm po svém návratu pokračoval, také záhadně zmizel. V jednom z dopisů z roku 1913 se zmiňuje o touze navštívit Jižní Ameriku, která jej „lákala celý život“. Snad poslední fakt, který je o Biercově životě znám, je to, že namísto původních plánů odjel z texaského Lareda do El Pasa a mexickou hranici překročil tam, neboť se chtěl připojit k Villově armádě.

Z tohoto základu vychází i Fuentes. Nezmiňuje se jen o rozpracované knize, neboť jeho Bierce přijel do Mexika zemřít. Mexiko je v autorově líčení až stereotypně mytické, země obtěžkaná smrtí, dávnými atavismy a brutalitou – něco jako ve filmu Desperado, leč bez špetky humoru. Nicméně Fuentes je encyklopedicky sečtělý a ohňostroj, kterým zahltí čtenáře hned v první polovině knihy, je i přes svou barvotiskovost oslňující.

Asi nejzajímavějším rysem knihy je – vedle rytmu vyprávění, který zní v Medkově překladu skutečně fantasticky – to, jak se Fuentesovi podařilo do imaginárního líčení konce Biercova života zakomponovat scény a motivy z Američanových povídek. Ve Fuentesově knize přijíždí Bierce do Mexika zemřít, ovšem takovým způsobem, že splyne s postavami své fantazie, stane se napůl reálnou a napůl viditelnou postavou pohybující se na rozmezí dvou světů. Podobně jako v tolika jiných románech a filmech, je i u Fuentese Mexiko zemí smrti, krajinou, do které člověk sestupuje, aby potkal sám sebe a nahlédl svůj život z jiné perspektivy.

To všechno působí zajímavě, ale je to bohužel trochu jen na efekt. Hlavní problém knihy tkví v tom, že podobně jako většina Latinoameričanů i Fuentes trpí tím, že není „Američan“. Obsese Spojenými státy a jistý resentiment z knihy doslova čiší a není to moc příjemné. Druhý problém, pro kvalitu textu ještě závažnější, je to, že Carlos Fuentes, jakkoli je sečtělý, prostě není tak dobrý spisovatel jako Bierce, a i když se mu daří do románu zajímavě vkládat pasáže z Američanových povídek, neustále riskuje jistou parodičnost.

Sečteno a podtrženo – tato kniha zpočátku zaujme, strhne, ovšem pak vyvolá pochyby a mnoho otázek, na které ani při opětovném čtení nemůže dát odpověď. Oslní, ale nepřesvědčí.