Cirkus Les Mémoires je v pořadí už třetí knihou mladé prozaičky Petry Hůlové (* 1979). Po Matným sklu se vrací k exotickým kulisám – část děje se odehrává v New Yorku, část v Praze a část v Asii, tak, jak se rozbíhají osudy jednotlivých postav, jejich rodin (je nutno dodat, že to platí hlavně o rodině imigranta Ramida, u Terezy, která žije v New Yorku mnohem kratší dobu, je rodina zmiňována výrazně méně) a známých.

Kdyby Cirkus Les Mémoires vyšel jako první, asi by vzbudil – přinejmenším u části čtenářů – nadšení. Petra Hůlová má osobitý styl, velmi dobře ví, jak zacházet se slovem, její obecná čeština, důsledná ve všech partech, je dokonalou nápodobou mluveného jazyka, včetně rychlého střídání spisovných a nespisovných prvků v řeči, ať už se jedná o slova nebo jejich stavbu, či vsouvání cizojazyčných výrazů ("Taxikář mu z kufru vyhodil batoh a prohodil take care, což nemělo co dělat s péčí ani starostma, ale Ramid byl stejně rád." s. 24), i když na ně není kladen takový důraz, jako v prvotině Paměť mojí babičce (tam na sebe samozřejmě poutaly daleko větší pozornost, jelikož se jednalo o – nevysvětlované, jen kontextem osvětlované – mongolské výrazy, zatímco angličtina se může stát nanejvýš prostředkem připomínání jazykové situace, skutečnou exotičnost navodit nedokáže).

Příběh plyne přirozeně (možná by bylo lepší říct „příběhy plynou“), často na asociativním principu, kdy se od jedné myšlenky, události nebo vzpomínky volně, třeba jen navázáním na jediné slovo, jediný obraz, přechází k další: "Dívala se, jak nastupujou a vystupujou, jako by listovala fotkama National Geographic a sama tam byla taky. V kolonce modrookejch, co nepřežijou dvaadvacátý století." (s. 32). Potíž je v tom, že kvůli onomu výrazně asociativnímu principu působí text nevyrovnaně. Nejde pochopitelně o to, aby každá z postav měla vyhrazenu svou kolonku a jednotlivé části byly narýsovány s geometrickou přesností, jenže na druhou stranu – vše je libovolně zaměnitelné. Zdá-li se, že vlastně nezáleží na tom, kdy se kamínky v mozaice „prostřídají“, kdy se načne další skládaná řada, kdy se vyprávět začne a kdy přestane, a dokonce jestli se začne nebo přestane, pak se po určité době stává vyprávěním „o ničem“, což nastoluje otázku, proč se vlastně mluví, a to přesto, že taková výstavba je do určité míry logická – vždyť se jedná o „cirkus vzpomínek“, a přesto, že ono „nic“ je jedním ze základních momentů, ukazujících se při každé možné příležitosti. (I když je svět plný příběhů, jejich společným rysem je jakási únava, prázdno v lidech – ostatně téma bolesti i otupělosti se skrývá ve všech knihách, jež zatím Petra Hůlová napsala –, které vytvářejí pozoruhodný kontrast s onou výše zmíněnou pestrobarevností.)

Podobně problematické je i hodnocení použitého jazyka. V Paměti působila obecná čeština, stejná u všech pěti vypravěčů (respektive vypravěček), jako její organická součást – i když se ozývaly hlasy, kritizující nediferencovanost jednotlivých pásem, vyplýval takový způsob z podstaty díla: nepsalo se pro budoucí (potenciální) čtenáře, šlo o skutečné vyprávění „tady a teď“, v mongolské stepi, a koneckonců vypravěčky pocházely z jedné rodiny, takže jazyková nerozlišenost mohla být i idiolektem, důsledkem společného zázemí. Tady je však vypravěč er-formový, tudíž pokud je už čtenář seznámen s předchozími knihami, nemůže si nevšimnout, že stejný jazyk se objevuje všude a začíná mu chybět naléhavost, nutnost, jako by předem určená škatulka byla naplněna trochu jiným obsahem, čímž se znovu dostáváme k libovolné zaměnitelnosti prvků.

Přesto však Cirkus Les Mémoires za přečtení určitě stojí. I kdyby jen kvůli těm barevným střípkům, ze kterých se jeho svět skládá.