V úterý 16. září 1817 došlo i v českých zemích k tomu, v co doufal Herder a čím byla již od roku 1760 obohacena skotská literatura zásluhou Jamese Macphersona a jeho Ossiana. Český Ossian Václav Hanka „nalezl“ v kostele ve Dvoře Králové zlomky rukopisu s písněmi, jež Josef Dobrovský o rok později v Geschichte der böhmischen Sprache und ältern Literatur datoval do let 1290 až 1310. V listopadu 1818 obdržel zemský purkrabí hrabě Kolovrat psaní od „pravého vlastence“, který mu zaslal zlomek, pocházející údajně z přelomu 9. a 10. století, jenž dle obsahu získal název Libušin soud. Zatímco RK si získal i díky ocenění autoritou Dobrovského mezinárodní slávu, o Goethově přebásnění již byla řeč, Libušin soud, od 50. let nazývaný Rukopis zelenohorský, Dobrovský jednoznačně odmítl jako falzum vytvořené Václavem Hankou, Josefem Jungmannem a Josefem Lindou. Vzdor Dobrovského kritice získala vrch mladší generace literátů a jejich interpretace Rukopisu jako pravé památky. Vztahu většinové společnosti k RKZ přesně odpovídalo tvrzení Antonína a Josefa Jungmannových: „odporuj, kdo chce, nejstarší zlomek to jest nám známé české vzdělanosti.“ Po smrti Dobrovského pochybnosti o pravosti RZ utichly.

Celý text ukázky v pdf