Severské literatury jsou kromě detektivek proslulé také knihami pro děti. Pokud pomineme Astrid Lindgrenovou a jiné klasiky, čeští dětští čtenáři se v posledních letech měli možnost setkat s řadou knih pro všechny věkové kategorie. Z nejvýraznějších tvůrců jmenujme Fridu Nilssonovou (Gorila a já, Piráti z Ledového moře), Erlenda Loea (série o Kurtovi), Bjørna Runa Lieho (Lyžníci z Plískanic), Joa Nesbøho (série o doktoru Proktorovi), Åsu Larssonovou a Ingele Korsellovou (série PAX) či A. Audhild Solbergovou (Válka proti superkrávám).

Po bok výše uvedených knih můžeme směle zařadit i Zloděje luridia (Luridiumstyven) od norského filmaře a vcelku nově i spisovatele Bobbieho Peerse (nar. 1974). Tomu se, jak se zdá, daří vše, na co sáhne. V roce 2006 získal za svůj krátký film Sniffer (Čichač) jako první Nor vůbec Zlatou palmu na festivalu v Cannes a po několika dalších krátkometrážních počinech natočil v roce 2015 celovečerní mysteriózní drama Dirk Ohm – Illusjonisten som forsvant (Mizející kouzelník Dirk Ohm). Peersův pozitivní vztah k tajemnu, fantastice a technice vyústil v první knihu z chystané série o Williamu Wentonovi, dvanáctiletém klukovi, který je opravdu dobrý v luštění šifer. Peers podle svých slov rukopis poslal do pěti největších norských nakladatelství a do týdne se mu ze všech ozvali, že mají zájem Zloděje luridia vydat. Který spisovatel tohle o svém debutu může říct? Nejrychleji zareagovalo nakladatelství Aschehoug, na českém trhu zase Kniha Zlín.

Peers jako by předvídal mezinárodní úspěch svého díla, a tak do provinčně laděného Norska zasadil jen začátek knihy. Právě do Norska se totiž před osmi lety pod novou identitou uchýlila rodina Wentonových poté, co Williamův dědeček, přední světový kryptolog, záhadně zmizel. Rodiče o jeho minulosti ovšem mlčí, a sám William tak dlouho netuší, jaký talent v něm dřímá. Až když do Norska doputuje Nemožnost, nejtěžší šifra na světě, vyplavou Williamovy schopnosti na povrch. Po takřka náhodném rozluštění Nemožnosti jsou rodiče nuceni odhalit svému synovi pravdu a pošlou ho do londýnského Centra posthumánního výzkumu, kde doufají, že bude v bezpečí. A tak začíná cesta plná dobrodružství…

Dobrodružství si William i jeho nová kamarádka Iscia užijí opravdu vrchovatě. Vyprávění má rychlé tempo, srší napětím a akcí. I přes rychlý posun děje vpřed nezaostává ani popis prostředí, zejména Centra posthumánního výzkumu a londýnského metra, a přátelského vztahu mezi dvěma hlavními hrdiny. Autentičnosti autor dosahuje zejména díky nápaditým detailům: mechanickému broučkovi, který se tu a tam nečekaně vynoří, chápavým mluvícím dveřím, umělým masožravým rostlinám s vypínačem, nejrůznějším typům robotů – k obzvlášť povedeným patří robot s rozpolcenou osobností a dohadobot –, svérázným schůdkům v archivu a samozřejmě tajuplnému luridiu. Tyto prvky do příběhu vnášejí humor, jindy navozují lehce strašidelnou atmosféru. Líčení postav a prostředí by jistě mohlo být i propracovanější – k tomu ale bude mít autor prostor v pokračování.

Hlavní předností Zloděje luridia je jeho nenásilné propojení techniky a fantastického světa a vystavění příběhu natolik svěže a napínavě, že bude nepochybně bavit svou cílovou skupinu – děti od 8 do 13 let. Oproti norskému originálu je české vydání doplněné o ilustrace, které ale vzhledem k černobílému provedení zůstaly na půl cesty. Kniha také asi úplně neuspokojí milovníky šifer – jelikož William šifru vždy rozřeší v jakémsi transu, děti se nedočkají žádného konkrétního zadání, do kterého by se spolu s ním mohly ponořit a zároveň tak trénovaly své mozkové závity. A to je u tak nápadité knihy trochu škoda. Přesto si troufám říct, že se pro danou věkovou skupinu jedná o sázku na jistotu.