Za uplynulý rok se v českých knihkupectvích objevil už třetí překlad z nizozemštiny, který se zabývá poslední životní fází, v Nizozemsku a Belgii obvykle trávenou v domově pro seniory: začíná to „asistovaným bydlením“, další stupeň na cestě k závislosti na pomoci druhých tvoří pokoj s příslušenstvím v domově s pečovatelskou službou a končívá to nejpozději na lůžkovém oddělení s celodenní péčí. Obvyklé průvodní jevy jsou demence (Alzheimerova choroba) a možnosti eutanazie. Zatímco Adriaan van Dis románem Já se vrátím navázal na svou autobiograficky laděnou tvorbu, přičemž tentokrát se vyrovnává s umíráním matky, a Opozdilec Dimitriho Verhulsta řeší odvahu vystoupit – třeba v pokročilém věku – ze zajetých kolejí, je nejnovější Tajný deník Hendrika Groena, 83 ¼ roku literárně vzato nejméně ambiciózní, nicméně komerčně neúspěšnější. Jde o knižní vydání krátkých sloupků, které neznámý autor v roce 2013 denně umisťoval na literární web torpedomagazine.nl, tehdy ještě pod názvem Oud zeer. Eind slecht al slecht. Het geheime dagboek van Hendrik Groen (Stará bolest. Konec špatný, všechno špatné. Tajný deník Hendrika Groena). Popisuje každodenní strasti a slasti v jednom severoamsterodamském domově seniorů, ale glosuje také různé aktuality, jimiž nizozemská společnost v roce 2013 žila: ať už debatu o situaci seniorů v domovech (zejména o plánovaných rozsáhlých škrtech a snižování stavu personálu) a s tím související vzestup seniorské politické strany 50Plus, nebo třeba úmrtí různých nizozemských osobností, mnohdy bývalých hvězd, jejichž jména obvykle něco říkají už jen pamětníkům. Charakter krátkých denních záznamů zachovává i knižní vydání.

Kudy z nudy

Všední život je jednotvárný a jsou dny, kdy se prostě nic zvláštního neděje. Vypravěč ovšem není žádný esejista, který by se v tom případě rozepsal na určité téma nebo vylíčil svůj bohatý vnitřní svět – je to slušný člověk s umírněnými názory, neotřelých postřehů se od něj nedočkáme. Ale střízlivý hlas je v současném ukřičeném světě možná už vzácný. Je pozorný čtenář novin, knihy (povětšinou mezinárodní bestsellery) zmiňuje jen v souvislosti s přítelkyní Eefje, splín řeší pořádnou sklenkou koňaku a poslechem Mozarta nebo návštěvou kamaráda Everta, jehož hulvátství působí blahodárně. Hendrikovy „pokusy, jak nepromarnit život“ (jak zní nizozemský název knihy), nebo spíš jak neztratit důstojnost ani humor v nerovném souboji s byrokratickými poměry ve zdravotnictví (ředitelka domova je jakýsi slabší odvar sestry Ratchedové z Keseyho románu Vyhoďme ho z kola ven), ale hlavně se soupeřem nejnesmlouvavějším (postupným chátráním a blížící se smrtí), mu však získávají širokou čtenářskou přízeň – a to i v řadách těch, kteří podle vlastních slov ještě v životě žádnou knihu nedočetli do konce. Je to příběh o tom, jak člověk v prostředí, kde se ocitl z nezbytí a s nímž se odmítá tak zcela ztotožnit (známe to všichni ze školy, z letních táborů, hromadných zájezdů, ze zaměstnání atd.), hledá spřízněné duše. Obětavost, s níž Hendrik navzdory vlastním zdravotním i jiným potížím novým přátelům pomáhá, když se ocitnou v tísni, působí v dnešním individualisticky zaměřeném světě ve své prostotě útěšně a svěže. Hendrik zkrátka dělá čest svému jménu („brave Hendrik“ je synonymum našeho Mirka Dušína), je to klasická kladná postava, s níž se lze snadno ztotožnit. Jinak skupinku, která si říká „Staří-ale-ne-mrtví“, pojí základní přístup k životu, totiž že z nějaké té amputace či demence se nedělá žádná věda. Málo stačí k seniorské radosti: každý měsíc si někam společně vyrazí, přičemž cíl organizátor do poslední chvíle tají. Když si Hendrik pořídí elektrické trojstopé invalidní vozítko (v překladu „elektroskútr“), s klukovským nadšením si ho nechá vytunit a jako postrach přemnožených králíků brázdí severoamsterodamské cyklostezky rychlostí 25 km/h. Ve stereotypním režimu domova, jehož rytmus určují pravidelné, dobrovolně povinné společenské večery (bingo, karetní hra belote, kolektivní oslavy různých svátků) a k nejpalčivějším otázkám patří, co sladkého bude ke kafi dnes, je každé vytržení vítané. Jestliže Hendrik sleduje a v deníku komentuje politické dění nebo „v mezích zákona“ vzdoruje ředitelce domova, dělá to spíš ze sportu. Ve svém věku už je nad věcí a nepropadá iluzi, že se mu na sklonku života ještě podaří změnit svět. Hendrikův protipól i doplněk představuje kamarád Evert, typický amsterodamský zastydlý rošťák s dobře proříznutou pusou, přeborník na vtipy-kameňáky s neovladatelným nutkáním provádět neplechu vždy a všude.

Poslední mohykáni

Protagonisté příběhu patří k poslední generaci Nizozemců, která ještě pamatuje německou okupaci. Zažili „hladovou zimu“1944/45, kdy především ve městech v západní části země (tedy i v Amsterodamu) zemřelo následkem vážného nedostatku potravin a topiva na dvacet tisíc lidí. Starousedlíci ze severního Amsterodamu prožili v červenci 1943 i sérii spojeneckých náletů na průmyslové cíle, jimž však padlo za oběť pár set občanů v přilehlých obytných čtvrtích. Někteří muži se hned po válce jako mladí branci zúčastnili „policejních akcí“, tedy pokusu o potlačení indonéského hnutí za nezávislost. Jsou to lidé, jejichž produktivní věk spadal do poválečného období obnovy, což znamenalo hodně odříkání s nadějí na lepší budoucnost. Vdané ženy byly vesměs v domácnosti (do roku 1956 směly uzavřít pracovní smlouvu pouze se svolením manžela, ve státní službě platilo až do roku 1957 striktní pravidlo, že jakmile se žena vdá, musí zaměstnání opustit), na mužích ležela tíha živitelů rodiny. Společnost byla rozdělená podle náboženského vyznání (přičemž průměrný Nizozemec ze severní poloviny země – s protestantskou královskou rodinou v čele – v sobě měl pevně zakořeněnou nedůvěru až averzi vůči katolíkům), každodenní život se odvíjel podle pevného řádu. A tak bylo například pondělí den prádla, zatímco neděle se zejména v kruzích ortodoxních protestantů přísně světila (tzn. nesměl se hrát ani fotbal – dodnes existuje sobotní liga klubů, které z náboženských důvodů nehrají v neděli). Uvolnění a společenské změny v 60. a 70. letech se způsobu života této generace dotkly jen okrajově – byla to fakticky rebelie jejich dětí, zaměřená z části proti nim. Soužití s prarodiči sice nebylo ani v generaci jejich otců tak běžné jako u nás, ale péči o přestárlé rodiče považovaly ženy v domácnosti za samozřejmější a snazší než současné zaměstnané ženy a muži. Odsunutím prarodičů (a praprarodičů) do domovů se ruší jejich funkce v rámci rodiny a kontakty se omezují na ryze společenské návštěvy. V typické lidové čtvrti, jako je Amsterodam-sever, domovy obývají obyčejní lidé, kteří většinou (na rozdíl od současných šedesátníků) neměli příležitost našetřit si na nadstandardní péči ve stáří, takže vládní úsporná opatření se jich citelně dotýkají.

Znalost tohoto historického a společenského pozadí autor u čtenářů předpokládá, a tak v deníku nacházíme jen narážky bez bližšího vysvětlení. Pokud si aktéři vůbec vyprávějí své životní příběhy (možná žijí cílevědomě přítomností), Hendrik je nezaznamenává. Každodenní závazek přispět na web zřejmě ani z časových důvodů autorovi neumožňoval rozepsat se o něčem podrobněji, a tak se sice např. dočteme, že si pár hodin příjemně popovídal s Eefje, ale nic bližšího se o rozhovoru nedozvíme. O svých rodinných poměrech se zmíní rámcově, aby vysvětlil, proč za ním nikdo nejezdí na návštěvu. O dřívějším pracovním zařazení prozradí jen mimochodem, že svého času rok jezdil s vysokozdvižným vozíkem. Ovšem v jednom z mála rozhovorů s médii (vedených zásadně přes e-mail) o sobě „Hendrik Groen“ říká, že je bývalý kantor.

Jak se dělá bestseller

Za úspěchem románu stojí rozsáhlá a promyšlená kampaň, která se však nerozběhla hladce: čtenářskou cenu NS Publieksprijs získal až na druhý pokus (v roce 2016, přitom vyšel v roce 2014). Ve chvíli, kdy se cena v přímém televizním přenosu udělovala, sice už prosákla na veřejnost pravděpodobná identita autora (bývalý školník v severoamsterodamské hudební škole Peter de Smet, šedesátník obývající typický holandský řadový domek s průhledem z ulice až do zadní zahrádky, který však poměry v domovech seniorů zjevně dobře zná – k autorství se ovšem dosud nepřiznal), ale cenu za něj s nefalšovaným amsterodamským přízvukem i rozpustilostí přebíraly Stien a Dien z domova seniorů Twiskehuis, členky „nejstaršího čtenářského klubu v Nizozemsku“ (věkový průměr 86 let), založeného v Amsterodamu-sever z iniciativy nakladatele. Od těchto seniorů se popularita rozšířila i do dalších věkových kategorií (např. do „sendvičové generace“ středního věku, která prostřednictvím přestárlých rodičů s jistým zděšením zjišťuje, jak to v domovech chodí), od obyvatel Noordu, jak místní (k nimž patřím) severní část Amsterodamu běžně nazývají, do dalších oblastí. Klíčové slovo tu je „herkenbaarheid“, tedy pocit, že čteme o něčem, co důvěrně známe.

Na první pohled by se zdálo, že kniha je natolik jazykově i obsahově spjatá s nizozemskými reáliemi a aktualitami roku 2013, že se k překladu nehodí. Přičiněním zahraniční agentury se však prodala už do více než třiceti zemí a v některých z nich vzbudila také příznivý ohlas. I v překladu je tedy možné zachovat dostatek univerzálně srozumitelných prvků: jak jinak by například čtenáři anglické verze mohli vyjadřovat přání být jednou jako Hendrik nebo se s Hendrikem osobně seznámit? Překladatelce (renomovaná a zkušená Hester Velmans, mj. autorka dvou dětských knížek) se zřejmě podařilo přenést do angličtiny jazykový půvab a specifický amsterodamský humor originálu a současně najít způsob, jak naložit s přívalem narážek na nizozemskou skutečnost tak, aby byly pro zahraničního čtenáře srozumitelné a přitom aby se z textu nestala suchopárná encyklopedie. Překladatel na sebe musí vzít i roli editora a zvážit, co z těchto prvků je v cílovém jazyce opravdu relevantní a co se dá vypustit. Své zápolení s úvodní scénou, v níž korpulentní obyvatelka domova omylem zasedne mísu jablíček v županu, přičemž komický efekt v nizozemštině posiluje volba slov („appelflappen“, v českém překladu „jablečné koláčky“, nebo „bloemetjesjurk“, kvítkované šaty, v originále slovo s ironickým podtextem), popisuje Velmansová na webu knihkupectví Atheneum (v angličtině).

Překladatelská práva českého vydání získal podle webu 2 Seas Literary Agency nakladatel v aukci a zakoupil rovnou i pokračování – Zolang er leven is (Dokud se žije) z roku 2016. Vkládá tedy zřejmě do titulu značné naděje.

Kdo se nepopadne (rozuměj za břicho), popuká?

Poněkud dryáčnická výzva nakladatelství XYZ, aby si čtenáři drželi bránice, a tvrzení, že tato kniha je „bezkonkurenčně nejlepší evropský humoristický román posledních let“, je zavádějící. Tón knihy je i v originále spíš nahořkle úsměvný – vždyť život osmdesátníků či devadesátníků není k popukání a autor se tím nijak netají. Jazykový vtip originálu se navíc v překladu z větší části vytratil. Překladatelská debutantka Lucie Doležilová sice podle tiráže měla k ruce dokonce trojici redaktorek (z toho zkušená překladatelka z nizozemštiny Jana Pellarová by mohla zajistit i kolaci), ale výsledek působí rozpačitě. Snaha tu je – překladatelka si různé věci dohledávala, některá překladatelská řešení jsou zdařilá, ale chtělo by to jazykovou invenci takového Jaroslava Kořána a na tu si začátečník (i kdyby ji v sobě měl) zpravidla netroufá. Hendrikův ironický styl, prošpikovaný nejrůznějšími průpovídkami a jejich obměnami z vlastní dílny, kde každé druhé vyjádření je příznakové, se v češtině mění na úzkostlivě spisovný, místy až formální jazyk („výlet bude stavěn podle jejího gusta“). Překladatelka má zřejmě moravské kořeny („v rožku společnosti“, „z boku dlaně“, „mají nad sto let“, jadrní Severoamsterodamané se častují nadávkami jako „starý chvástale“ nebo „starý podlézači“), moravismy přenášejí děj z velkoměstského prostředí kamsi na venkov.

Jeden příklad zespisovnění za všechny: „Vroeger joeg ik dan ook de brand in een sigaar, maar dat kan helaas niet meer. Dan hoest ik mezelf dood“, tedy něco jako: „Dřív jsem na závěr ještě zažehnul doutníček, ale to už bohužel nejde. Vykuckal bych duši“ zní v překladu: „Ještě nedávno jsem si k tomu zapálil také cigaretu (sic!), ale to už teď bohužel nemohu. Udusil bych se kašlem.“ Občasné pokusy o hovorovější rejstřík vyznívají křečovitě („Raději více, než aby pochybělo“ – o zásobách pití na oslavu, „Pěkně si jít ducnout do rakve“ pro „Rustig de kist in doezelen“, tedy „prodřímat/proklimbat se v klidu do rakve“).

Předpokladem pro překlad takového textu je důkladná znalost frazeologie, a to jak výchozího, tak cílového jazyka. V tom má však překladatelka mezery: kontaminací výrazů „vyhodit si z kopýtka“ a „vyrazit si někam“ vzniká nesprávné „vyrazit si z kopýtka“; některé ustálené vazby překládá doslova, a tak čteme např. „pobřeží je bezpečné“ (de kust is veilig) místo „nic nehrozí/vzduch je čistý“; „máme všechen čas světa“ (alle tijd van de wereld) místo „máme času habaděj“; „kuře bez hlavy“ (kip zonder kop – „kip“ navíc znamená „slepice“) – tady jde o volbu nového papeže, kdy je katolická církev dočasně „bez hlavy“, takže by se v souladu se slovní hříčkou originálu dalo použít například „nemá hlavu ani patu“. Jindy překladatelka nizozemský idiom sice rozpozná, ale převede ho nesprávně: „doen alsof je neus bloedt“ vyjadřuje distancování od situace, tedy něco jako „já nic, já muzikant“, nikoliv „chytá se za nos“. Velmi běžné úsloví „al zeg ik het zelf“, jímž Hendrik pravidelně relativizuje své výrazy sebechvály (takže např. „ne že bych se chtěl nějak vytahovat“), překládá doslovně „i když to říkám já sám“, a navíc s drobnými obměnami, čímž se narušuje refrénovité opakování.

Ironický podtext překladatelce mnohdy uniká (nebo ho neumí dobře vyjádřit v češtině) – např. neutrální věta „Rýsuje se zajímavá představa: koalice konzervativců, socialistů a strany 50Plus se chystá bojovat za zchudlé seniory“ je v originále jednoznačně ironická poznámka vyjadřující Hendrikovo zděšení z takové vyhlídky: „Opwekkend vooruitzicht: een coalitie van PVV, SP en 50Plus gaat het straks opnemen voor de kapot bezuinigde oudjes“, tedy se zde nezbytnými vsuvkami: „Vskutku radostná vyhlídka: koalice populisty Wilderse, euroskeptiků a antikapitalistů z SP a profláknutých typů z 50Plus se ujme staroušků zdeptaných vládními škrty.“ Komický efekt však překladatelka zbytečně oslabuje i v detailech, jako když seniorka šibalsky nadhodí, že si asi pořídí nové bikiny, ale v překladu čteme „plavky“.

S kým chodí nizozemský Mikuláš

Překladatelčina bezradnost při převádění Hendrikových politických komentářů svědčí o nedostatečné znalosti nizozemských reálií, což je u tohoto titulu zvlášť na pováženou. Nejde jen o politickou scénu (význačný funkcionář Strany práce se jmenuje Diederik Samsom, nikoliv „Samson“, van der Laan není „starosta“, ale amsterodamský primátor atd.), ale i o instituce („zuigelingenzorg“ je kojenecká poradna, nikoliv „kojenecký ústav“ – nic takového totiž v Nizozemsku neexistuje; na demonstraci nezasahují „dohlížející strážníci“, nýbrž „ME“, tedy „mobiele eenheid“, česky speciální pořádková jednotka; „Marktplaats“ není „bleší trh“, nýbrž internetový bazar; Hendrik si na záchodě nečte „knížky“, ale „leesmap“, což je soubor populárních časopisů pro celou rodinu, typická výbava čekáren všeho druhu atd.), svátky (na jaře se neslaví Nanebevzetí, nýbrž Nanebevstoupení, i když nizozemština označuje obojí jako „Hemelvaart“) nebo nizozemskou koloniální minulost: překladatelka zaměňuje nejen Indonésii a Indii (v domově tedy ve skutečnosti nebydlí „Indka“, ale „Indisch vrouwtje“, takže Indonésanka), ale dokonce i Indonésii a Surinam na opačné polokouli. Scéna, v níž k tomu dochází, je příznačná pro shluk nejrůznějších překladatelských úskalí i pro nešťastný způsob jejich řešení v tomto překladu:

„Dokud se Černý Petr nepodobá indonéskému kriminálníkovi Dinu Bouterseovi, nemusí být zelený nebo modrý,“ zaznělo se (sic!) z rohu, odkud by to nikdo nečekal. Paní Weltevredenová je odnedávna naše jediná obyvatelka tmavé pleti a velká zastánkyně vysmátého Černého Petra. Ona sama nosí velké zlaté náušnice a pravidelně si maluje rty narudo.

„Zolang Zwarte Piet maar niet op Dino Bouterse lijkt hoeft hij niet groen of blauw te worden,“ klonk het uit onverdachte hoek. Mevrouw Weltevreden is sinds kort onze enige zwarte bewoonster en een groot aanhanger van een mooie glimmende Zwarte Piet. Ze draagt zelf ook grote gouden oorbellen en stift haar lippen nog regelmatig rood.

Jde tu o poněkud bizarní celospolečenskou debatu o podobě Černého Petra (Zwarte Piet), tradičního pomocníka Mikuláše. Zwarte Piet je stereotypní obraz mouřenína (černé kudrny, černá pleť, rudé rty, kroužek v uchu) v pážecím obleku a podobně jako náš čert představuje pohyblivý, komický prvek k odlehčení Mikulášovy ctihodnosti. V posledních letech se ozvaly hlasy, že je to projev rasismu (za Černého Petra se převlékají běloši), a tak se hledají místo černých šminek jiné podoby. Ovšem tato jediná černá obyvatelka domova, kterou tudíž nelze podezřívat z rasismu (proto její názor zaznívá „z nepodezřelé strany“; překladatelka tu zaměnila „onverdacht/onverwacht“, navíc překládá doslova obměnu spojení „uit de hoek komen“, tedy projevit se/vyjádřit se určitým způsobem, čímž neprávem vyvolává dojem, že paní Weltevredenová doslova sedí v rohu a je nečekané, že se ozvala), je velká zastánkyně Petra, který se černotou jen leskne (o vysmátosti se nic neříká). Sama také nosí velké zlaté náušnice a barvívá si ještě rty narudo (tj. jako Zwarte Piet). Dino Bouterse ovšem není indonéský kriminálník (nehledě na to, že v replice vyznívá taková vložená charakteristika velmi nepřirozeně), nýbrž nezvedený syn bývalého surinamského diktátora a současného prezidenta Desiho Bouterseho, taktéž odsouzeného za závažnou kriminální činnost. Otec i syn jsou kreolové, takže jistá vnější podoba s Černým Petrem tu je. Paní Weltevredenová tím současně dává najevo, že nepatří ke stoupencům surinamského prezidenta a jeho rodiny, což Hendrik jistě hodnotí kladně.

Rozumí se, že kontext těchto tří vět českému čtenáři z větší části chybí a stálo by hodně dumání, jak tenhle problém překladatelsky i editorsky vyřešit (k dovršení zmatku překladatelka na jiném místě, v souvislosti s možným černým kandidátem na papeže, změnila Černého Petra na čerta). Jisté je, že pokud ani překladatelka nechápe, v čem je vtip (a přidá k tomu pár překladatelských chyb), a pokud se nad tím žádná ze tří redaktorek nepozastaví, uspokojivě se to vyřešit nedá. A takových příkladů česká verze bohužel obsahuje víc.

Mnoho redaktorů, překladatelova smrt?

Trojí redakcí prošly i různé gramatické prohřešky (chybná interpunkce, zásadně velké písmeno po dvojtečce, nizozemská příjmení typu van Dam psaná při samostatném výskytu podle nizozemských, ale nikoliv českých pravidel „Van Dam“, „počasí a náš věk nám nahráli do karet“, „musím s sebou hodit“, „aniž bys nenatrefil/aniž by neusnul“ ve smyslu „bez toho, že bys natrefil/že by usnul“, „zajíkávám se“, něco se „bude dát léčit/bude dát dělat“, „zeptal se na další dvě otázky“, „cesta Rýnem“ pro plavbu po Rýně – neobratný pokus, jak česky vyjádřit přeslechnutí ve slově „wijn/Rijn“, tedy víno a Rýn, „několik opatření, které“, na golfu „Graemovi vypadla hole z rukou“ atd.). Nikoho zřejmě nezarazila věta „Žena spolykala kelímek od jogurtu, naplněný sto padesáti tabletami“ (ve skutečnosti si přimíchala 150 tablet do misky jogurtu).

Na stylistické úrovni měly redaktorky zakročit proti mechanickému opakování upřesňujících vsuvek při každém výskytu: vyprávění zbytečně zatěžuje, když se důsledně používá např. sousloví „město Breda“, „provincie Brabant“ či „řeka IJ“ (což je mimochodem ve skutečnosti bývalý mořský záliv, který se kdysi rozlil do části bývalého říčního koryta – pramen této „řeky“ bychom hledali marně). Jiný příklad: „Pak jsme se společně vydali do muzea městské části Amsterdam-sever. Anja na svém elektrokole a já na svém elektroskútru. Sotva jsem jí stačil. Muzeum městské části Amsterdam-sever je jediné muzeum v této části města.“ (V originále je prostě Museum Noord a Amsterdam Noord.) Pedantsky vyznívá zájezd do „německých Cách“, ba dokonce do „nizozemského Maastrichtu“ (dovedete si představit, že si normální smrtelník do deníku zaznamená zájezd do „německých Drážďan“ nebo do „českého Ústí nad Labem“?). Podobně nevěrohodně působí, když Hendrik žloutkové řezy opisuje jako „typický dezert z listového těsta plněný krémem“ nebo krevetové lupínky v indonéské restauraci, které v záchvatu kašle rozfouká, jako „tradiční indonéské krekry krupuk“.

Zvláštní zmínku zasluhují cizojazyčné prvky v textu. Vtipnou slovní hříčku, založenou na první strofě básně Edmonda Haraucourta Rondel de l’adieu, která v nizozemštině takřka zlidověla: „Partir, c’est mourir un peu“ (Odchod znamená malou smrt), překladatelka nejen nepochopila, ale i zkomolila na „Portir, ...“. Nizozemská obměna přitom zní „Portier, c’est mourir un peu“ (tedy „Portýr je malá smrt“). Není to Hendrikův původní vtip (hříčka se vyskytla například v jednom sloupku mistra literární zkratky Simona Carmiggelta), ale skrývá se za tím jemná narážka na skutečného autora Petera de Smeta, „portýra“ v hudební škole, který se s touto pozměněnou větičkou nechal svého času zvěčnit na svém pracovišti. Jiný příklad: obrat „en petit comité“, který kuchař neznalý francouzštiny tázavě – foneticky – opakuje, tedy českou transkripcí „án petý komité“, překladatelka nelogicky přepisuje jako „peteit“.

Potíže činí i angličtina: heavy metal a rap se podle Hendrika hemží anglickými rýmy se samým „fucking“ („Engelse rijmpjes met veel fucking hier en fucking daar“) – v překladu se z toho stal rapující drsňák, „jehož každé druhé slovo je vole“. Předvánoční charitativní akce Červeného kříže Serious Request (tedy „závažná žádost“) se překládá jako „Vážná potřeba“.

V souvislosti s touto dobročinnou sbírkou zmíním ještě jeden významový posun: hovorové vyjadřování seniora Bakkera je pro překladatelku zřejmě příliš velké sousto, a tak se tento chronicky nerudný dědek v českém překladu projeví nečekaně skromně, když k této akci (v roce 2013 byla věnovaná pomoci dětem umírajícím v zemích třetího světa následkem průjmu) prohlásí: „Jestli tady má někdo něco proti průjmu, pak jsem to já. /.../ Tak třikrát do týdne mám běhavku. Ale že bych chtěl, aby mi někdo zakládal fond, to v žádném případě.“ Jenže v originále čteme pravý opak: „Als er iemand hier tegen diarree is, dan ben ik het wel. /.../ Ik heb zo’n beetje drie keer in de week de dunne. Maar een keer actie voor mij, ho maar.“ Tedy něco jako: „Esli je tady někdo proti průjmu, tak jsem to já. Běhavku mám tak třikrát tejdně. Ale že by jednou uspořádali sbírku pro mě, to teda ne.“

Potenciální evergreen?

K čemu tak podrobný rozbor? Zdá se mi, že tu narážíme na obecnější jev: totiž na mylný předpoklad, že co se snadno a lehce čte, se taky snadno a lehce překládá. Jenže překladatelská náročnost není přímo úměrná literární hodnotě. Vzpomeňme na knihu Pan Kaplan má třídu rád, mimochodem také knižní vydání textů, které původně vycházely časopisecky na pokračování. Pavel Eisner a Antonín Přidal z ní v češtině vytvořili evergreen, jakým není ani originál v USA (a do jiných jazyků zřejmě přeložená není). Už to naznačuje, že čtenářský úspěch podobných textů mimo domov víc než kdy jindy stojí a padá s osobností překladatele. A jak se ukazuje, začátečníka nezachrání ani trojí redakce.

Holandský Adrian Mole?

K běžným reklamním trikům náleží narážky na jiné úspěšné tituly. A tak nás nakladatel přesvědčuje, že máme v ruce deník staříka, než vylezl z okna (Jonas Jonasson: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel), případně obdobu série Sue Townsendové o Adrianu Moleovi, jak napovídá český titul (a nizozemský podtitul) knihy. Tato autorka však měla výhodu v tom, že její hrdina si začal psát deník, když mu bylo 13 3⁄4. Na úspěch prvního dílu tak mohla přirozeně navazovat portrétem Adriana v různých následujících životních fázích. Jak jsem už uvedla, napsal autor ještě druhý díl, v němž je Hendrikovi pětaosmdesát, ale další pokračování se nechystá (jen se natáčí televizní seriál a v sezoně 2017/2018 bude uvedena divadelní inscenace). Hendrikovi fanoušci se i na druhý díl vrhli nadšeně (o jejich spotřebním přístupu ke zboží zvanému kniha svědčí internetové inzeráty, v nichž někteří nabízeli výměnu prvního dílu za druhý), recenzenti ho však smetli jako narychlo sepsanou nastavovanou kaši.

Z prvních reakcí na českých čtenářských webech se zdá, že ne každý dokáže překonat zklamání z toho, že kniha neodpovídá očekáváním, která nakladatel budí – kdo si Hendrikův deník koupil ryze pro zasmání, cítí se podvedený. Ze sympatie k severoamsterodamskému duchu, který z deníku vyzařuje (vždyť předobrazy všech těch dědečků a babiček vídám – a slýchám! – jako jejich severoamsterodamská spoluobčanka denně), bych knize v originále udělila 50 procent. V překladu ale jen 40. Přesto bych byla ráda, kdyby Hendrik našel příznivce i u nás. Možná by pomohlo, kdyby čeští čtenáři knihu četli spíš jako žánrové obrázky z prostředí, které u nás není příliš známé: ze země, kde 64 procent (v překladu chybně 46) seniorů uznává právo každého člověka na humánní ukončení života, rozuměj eutanazii. Už jen tím budí Hendrik Groen zvědavost.