Motýl, který neuměl létat je dětská kniha, která neoddiskutovatelně zaujme na první pohled: skládané leporelo v pouzdru, matný vzhled, tuhý karton, červené plátno, zemité barvy s dominantní tmavě zelenou a pohádkově obživlé postavičky hmyzu s dlouhým sosákem a svěšenými křídly. Díky poetickým ilustracím se přitom fanouškům „dětských leporel pro dospělé“ může asociativně vybavit poměrně nedávná skvostná práce Petra Borkovce a Filipa Pošivače nazvaná Všechno je to na zahradě (2014, Běžíliška). Motýl však nebásní, spíš trochu poučuje, ale naštěstí i on sní.

Motýl, který neuměl létat je čtvrtá autorská kniha Anety Františky Holasové (nar. 1985), která vystudovala ilustraci na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni. Debutovala v roce 2013 publikací o medvědu Lumírovi a jeho včelách, s níž prorazila i za hranice Česka (Lumír včelaří, Labyrint). Následovaly Pohádka o Ipsíkovi (2016, Běžíliška), která je příběhem lýkožrouta, jenž se naučil číst, a vyprávění broučka Týlka nazvané Kde domov můj (2018, Albatros), jež reprodukuje příběh hymny. Ani ve čtvrté knize autorka neopouští říši hmyzu: nechává snít bource morušového o tom, jak se také jednou jako ostatní motýli proletí po noční obloze. A nerezignuje přitom – stejně jako u svých dřívějších literárně-výtvarných počinů – ani na naučný přesah příběhu. Přímo ústy titulního protagonisty odvykládá, jak se z vajíček líhnou housenky, z jejichž kokonů lze po uvaření odmotat jemné, a přitom pevné hedvábné vlákno. Pohádkový bourec se pak ujme úkonů, při kterých se ve skutečnosti činí člověk: navine vlákno na špulky, utká látku, proměří ji a nastříhá, sešije – a opravdu nakonec i poletí?

Za svůj půvab kniha jednoznačně vděčí ilustracím. Holasová má přirozený cit pro barvy a proporce, motýly i housenky portrétuje s nebývalým vtipem a díky trefným detailům dovede skvěle vystihnout akci. Ilustrace jsou hravé, a i když názorně zachycují celý průběh výroby hedvábí a nadto bourcův projekt létání, jsou poetické a ukotvené do snové krajiny.

Text má oproti tomu charakter určitého výkladu, jehož věcnost zčásti zmírňují častá zvolání. Vyprávění tak působí emotivněji a získává spád. („A už se líhnou! Velice vám děkuji za pomoc. Kokony, ve kterých se z vás stali motýli, si schovám. Budou se mi totiž ještě hodit!“) Překvapivá je u této „naučné pohádky“, která svým obsahem zaujme nejspíš až předškoláky, či dokonce nejmladší školáky, forma leporela, jež tradičně patří do rukou těm nejmenším. Vezmeme-li ale v úvahu, že jisté napětí fantazijního, snového světa na straně jedné a reálií ze života „hedvábného motýla“ na straně druhé odrážejí i ilustrace a text, můžeme celek hodnotit jedině kladně: jako knižní exemplář, který poroste s dítětem.