Fischerová, Daniela: Strakaté uši a sušení padouši

Fischerová, Daniela
Strakaté uši a sušení padouši

recenze dětská

Co se stane, když smícháte dohromady pravěk, blanické rytíře a skupinu vesmírných padouchů z jiné planety? Pokud za touto třaskavou kombinací stojí Daniela Fischerová, pak je výsledkem neotřelý, chytrý humor, jazykové hříčky a nesmírně zábavné cesty, jak se různě vztahovat ke světu. I tomu současnému.

Jazykové hrátky s časoprostorem
Daniela Fischerová
: Strakaté uši a sušení padouši. Meander, Praha, 2021, 84 s.

V letošním roce vydala Daniela Fischerová v Meanderu rovnou dvě dětské knihy a přednedávnem se obě dostaly do podzimní části pravidelného výběru Nejlepší knihy dětem. Nutno podotknout, že zcela po právu. A zatímco titul Pták Noh a ptáček Nožička je určený nejmenším čtenářům, Strakaté uši a sušení padouši cílí spíše na školáky, bez větších problémů si s nimi nicméně poradí i zdatný předškolák. Obzvlášť pokud má rád, když je to s hrdiny napínavé. Příběhové linky Strakatých uší a sušených padouchů totiž spolehlivě táhnou i v případě, že malý čtenář třeba úplně všemu neporozumí. Ostatně jednou z největších kvalit tohoto pravěkého sci-fi příběhu je schopnost oslovit malé i velké: postupně vyrůstající dítě tak nebude mít problém se ke knize třeba už samo vracet a objevovat v ní nové významy, lehké pomrkávání vypravěče směrem k rodičům a společnosti, ve které s dětmi žijí, je potom benefit pro dospělé.

Na prvních stránkách knihy se pravěká dívka jménem Sojka vypraví do lesa vykonat malou potřebu a u toho tak nějak náhodou vymyslí rým a posléze i první písmeno. Společně s šamanovým synovcem Tě Pírkem vzápětí přidají další písmena i další rýmy. Hned od začátku tak Fischerová začíná slovíčkařit, vtipkovat o jazyce a ještě tak trochu poťouchle upozorňovat na to, co víme nebo co si myslíme, že víme dnes, a co se v pravěku ještě nevědělo. Sojčin a Tě Pírkův objev nicméně musí zatím zůstat tajemstvím, protože Strakaté uši řeší mnohem zásadnější věc: šaman Tě Péro se rozhodne opustit kmen, zkrátka se zneviditelnit, a za svého nástupce si vybere – v očích mnohých příliš mladého – Tě Pírka. Tě Pírko tak najednou stojí před těžkým úkolem a při jeho řešení získává odpovědi i na otázky, které zatím nahlas nepokládal. Mezi nimi je zamotaná třeba i ta, jestli má vůbec nějakého tátu.

Název Strakaté uši a sušení padouši je nejenom působivě eufonický, ale zrcadlí i obě příběhové linie, které se v druhé polovině knihy nevyhnutelně střetnou. Vedle příběhu pravěkého kmene tak sledujeme skupinu vězňů z planety FUFO, kteří místo aby byli na náklady společnosti (daleko pokročilejší, než je ta naše) zbytečně živeni, jsou ve snaze uspořit na přelidněné planetě místo nejdřív usušeni na příhodnější velikost a posléze vysláni na náhodné místo ve vesmíru. A to náhodné místo je právě sousedství kmene Strakatých uší.

Pokud bychom si představili linii možného technologického vývoje, naše současnost se nachází zhruba na poloviční cestě mezi kmenem Strakatých uší, jejichž nejmodernějším vynálezem je hřeben, a obyvateli planety FUFO. V knize Daniely Fischerové ovšem tento časoprostor splývá – a není to jen díky cestování vesmírem a schopnosti šamanů nahlížet do budoucnosti, ale především díky vypravěčově přiznávané nadvládě nad příběhem, a tedy i nad časem a prostorem. Právě to mu umožňuje neustálé dovysvětlování, házení jazykových i jiných vtípků i již zmíněné pomrkávání k naší realitě.

Šaman například nechápající Ušouny uklidňuje, že v případě potřeby se vrátí jako blaničtí rytíři, i když sám tak úplně neví, co to znamená, protože vidí jen střípky. (Tady máte jedno to veselé mrknutí na rodiče, obzvláště na cimrmanovské znalce.) Díky vypravěči děti vědí, že kmen Strakatých uší bydlí nedaleko hory, které se jednou bude říkat Říp, a na rozdíl od Strakatých uší rozumí slovu „blaničtí“ i slovu „rytíř“. V jazyce kmene se nicméně pojem zkomolí na tajemné bačtitíře, jimž se přisuzují všelijaké významy.

Ale ani s bačtitíři ještě troufalá hra se slovy nekončí. Fischerová do příběhu vplétá slova a slovní spojení, kterým rozumí jen ona spolu se čtenáři (a někdy jen s těmi dospělými), pravěcí hrdinové ani vesmírní padouši jim nicméně rozumět nemohou. S příletem padouchů se ale vše zjednodušuje, protože jejich vyspělá technika jim nadělila překladač. Ten potom vypravěč libovolně používá ve chvíli, kdy se chce ujistit, že čtenář bude konkrétnímu slovu rozumět, ale i ve chvíli, kdy potřebuje na nějaký význam upozornit.

Originální jazyk tak organicky prorůstá příběhem a událostmi, odhalovanými tajemstvími ani dílčími příběhy jednotlivých hrdinů se přitom nešetří. V řadě pochval nelze rozhodně vynechat ilustrátora Daniela Michalíka, který dal sympatické tváře Strakatým uším a bandu padouchů z jiné planety usušil doslova ukázkově.
Než se zdánlivě složitý, ale nakonec pěkně poskládaný a napínavý příběh dobere ke konci, ukáže se dětským čtenářům něco, co ti dospělí sice nejspíš vědí, co si však stejně stále dokola potřebují připomínat. Totiž že dobro nebo zlo není černobíle rozděleno, ale že jsou všude tak nějak namíchané, a že celé to padoušství je tedy nakonec věc skrz naskrz relativní.

 

© Kamila Drahoňovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1393x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce