Helfer, Monika: Pakáž

Helfer, Monika
Pakáž

recenze beletrie zahraniční

V románu o osudech své vlastní babičky, která za první světové války zůstala sama na výchovu a obživu početné rodiny, poukazuje rakouská spisovatelka na přínosy i nástrahy spojené s hledáním vlastní identity.

Maria, Josef a nevyjasněné početí
Monika Helferová
: Pakáž. Přel. Marta Eich, Prostor, Praha, 2022, 144 s.

Ačkoliv se rakouská spisovatelka Monika Helferová (nar. 1947) letos na podzim dožije 75 let a literární tvorbě se věnuje již přes čtyři dekády, neměli čeští čtenáři dosud možnost se s jejími texty blíže seznámit. Nyní vychází v překladu Marty Eich její útlá kniha s názvem Pakáž. Pro stručnou charakterizaci autorčina díla si můžeme vypůjčit slova, která zazněla u příležitosti udělení Rakouského čestného kříže za vědu a umění autorce v roce 2016: „Postavy v knihách Moniky Helferové mají odvahu, vůli přežít a zdravý dětský vzdor, totiž takový, díky kterému se nenechají zmást společenskými představami a škatulkováním.“ Toto hodnocení do značné míry platí i o Pakáži, kterou autorka vydala o čtyři roky později.

V románu Monika Helferová tematizuje především osud svých prarodičů a starších sourozenců své matky, do textu však zahrnula i svou tragicky zesnulou dceru Paulu, s jejíž ztrátou se pokoušela vyrovnat již v románu Bevor ich schlafen kann (Než můžu spát, 2010; na toto téma dokonce vznikla na Masarykově univerzitě samostatná diplomová práce). Sledujeme tak nelehký život autorčiny babičky Marie Moosbruggerové, která se za první světové války musí postarat o početnou rodinu, zatímco její manžel Josef tráví v podstatě celou válku na italské frontě. Chudoba nicméně není to jediné, co Marii trápí. Její krása je vyhlášená v širokém okolí a Maria čelí různě maskovaným i otevřeným sexuálním nabídkám lépe situovaných mužů včetně samotného starosty, který přitom Josefovi slíbil, že dohlédne na to, aby Maria v jeho nepřítomnosti nedošla k úhoně. Její vytrvalé odmítání nesou muži těžce a neváhají její už tak těžkou situaci ještě zhoršovat. Vše se zkomplikuje v okamžiku, kdy Maria čeká další dítě (autorčinu matku Margaretu, zvanou jen krátce Greta). Třebaže jejím otcem nejspíše opravdu je Josef, který měl to štěstí a dvakrát přijel z fronty na krátkou dovolenou, pro celou vesnici je záležitost jasná a šeptanda o Mariině nevěře si najde cestu až k Josefovým uším. Gretino dětství je tak poznamenáno tím, že Josef ji na rozdíl od ostatních dětí naprosto ignoruje a nikdy k ní nenajde cestu. Většina románového děje se však odehrává ještě před jejím narozením a její nelehká výchozí životní pozice tak na čtenáře působí jen okrajově a náznakem.

Autorka však před čtenáře neklade jen působivý, byť poněkud odosobněný portrét vlastní babičky, kterou navíc nikdy nepoznala. Líčení prokládá mnoha pasážemi, kdy se díky vzpomínkám tety Kathe vypravěčka i čtenář dozvídají, jak se jednotlivým Mariiným a Josefovým potomkům vedlo v dospělosti: jejich osud byl přitom šťastný spíše jen výjimečně, častěji se museli se životem rvát. Propojení dějů dávno minulých a těch, které vypravěčka (alias autorka) sama zažila, nejen ukazuje, jak důležité či zajímavé může být znát minulost vlastní rodiny, ale je to i upřímné hledání odpovědi na otázku, nakolik každého člověka ještě ovlivňuje a určuje povolání a postavení jeho předků („Kdy a kde končí pakáž? Patřím k ní ještě já? Patří k ní moje děti? Patří k ní můj manžel?“).

Ačkoliv již název knihy napovídá, že autorčini prarodiče žili velice chudě, a to i na poměry let první světové války, není tato chudoba v knize vylíčena naturalisticky brutálně, ale spíše s určitou (nikoli však oslavnou) lyrikou a poetičností. Samozřejmě nechybí scény, kdy hlad přiměje jednoho ze synů ke krádeži ve skutečně velkém stylu nebo kdy Maria ze zoufalství žádá o materiální výpomoc poštovního adjunkta, jednoho z mála lidí ve vsi, kteří se na šíření pomluv o její údajné nevěře nepodílejí; v řadě ohledů jsou však poměry, v nichž Moosbruggerovi žijí, popsány bez emocí a chudoba jen prosvítá ze sdělení mezi řádky („U pakáže v domě klíče neměli… Studna stála kousek pod domem a vlastně ani nebyla jejich“). Místy autorka sklouzává až k narativu ve stylu úsloví „chudoba cti netratí“, když opakovaně zdůrazňuje čistotu, v níž se oba rodiče snaží vést domácnost a udržet celou rodinu, nebo když v pasáži o pravidelných návštěvách kostela píše, že Josef na rozdíl od ostatních mužů ze vsi zůstával přítomen po celou dobu bohoslužby, zatímco druzí trávili část mše venku před kostelem kouřením a debatováním. Své předky ale autorka bezvýhradně neidealizuje, opakovaně uvádí, že Josefa a starostu spojují více než co jiného poněkud obskurní kšeftíky, o jejichž pravé podstatě sice nikdo nic bližšího neví, ale zjevně příliš prudké světlo nesnesou.

Rozsahem nevelký román však neaspiruje na to, aby detailně zachytil sociální nerovnosti na rakouském venkově. Autorka, která o maminku přišla v jedenácti letech a prarodiče nikdy nepoznala, hledá vlastní kořeny, zjišťuje, jak nespolehlivým pramenem lidská paměť dokáže být, a v neposlední řadě si před obrazem nizozemského mistra Bruegela klade otázku, nakolik vlastně byla rodina její maminky archetypální. I když zde chybí nějaké zásadní tajemství, jehož odhalování vděčí mnohé romány o životě předků (skutečných či fiktivních) za svou čtivost, dokáže autorka čtenáře vtáhnout do děje a jasně ukázat, že každá rodina, i ta stojící na nejnižším stupni společenského žebříčku, má příběh, který stojí za to vyprávět a ve vztahu k dnešní společnosti i k sobě samému jej také promýšlet.

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 1148x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce