Mistr bledých světců
Santagata, Marco: Il maestro dei santi pallidi 2

Mistr bledých světců

Recenze ital. originálu románu M. Santagaty Mistr bledých světců.

Mistr bledých světců, který navzdory nepříliš kladným kritikám obdržel v loňském roce prestižní cenu Campiello a setkal se s velkým zájmem veřejnosti, je třetím, zatím nejúspěšnějším románem Marka Santagaty, profesora italské literatury na universitě v Pise. Jedná se o historický román určený především milovníkům renesanční malby, jehož ojedinělá a čtivá zápletka jistě zaujme také ty, kteří se i bez hlubší znalosti minulosti rádi toulají po jejích cestičkách.

Autor umístil děj svého románu do jižní části dnešního regionu Emilia-Romagna, do nehostinné oblasti modenských Apenin. Příběh se začíná odvíjet ve čtyřicátých letech patnáctého století a končí o deset let později. Přestože přesná datace je uvedena v knize poprvé až v deváté, předposlední kapitole, čtenář sám v průběhu četby odhalí, v jakém století se ocitá, vzhledem k četným zmínkám o dobových reáliích (obliba DantaPetrarky mezi vzdělanci, počátky perspektivy v malbě, šíření Albertiho traktátu O malířství).

Hrdinou příběhu je mladík Cinín, vlastním jménem Gennaro, který na začátku příběhu sedí na dubové větvi se smyčkou kolem krku a chystá se skoncovat se svým životem. Avšak před tímto činem přemítá naposledy o svém životu, čímž umožňuje čtenáři, aby krůček za krůčkem sledoval jeho osud, který ho dovedl až na zmíněnou větev jeho osudového stromu. Dovídáme se, že sirotek Cinín, přezdívaný Bastard, strávil dětství v nejnuznějších podmínkách, coby pasáček krav ve službách krutého sedláka Massara, a to až do dne, kdy s úžasem spatřil vymalovanou Madonu v místním kostelíku a kdy jej zvláštní náhoda dovedla do hraběcích služeb na nedaleký hrad Renno. Zde se Cinín stal oddaným sluhou okouzlující, vzdělané, avšak povýšené hraběnky, která je netečná vůči okolní realitě a uzavřená do světa rytířských románů a milostné poezie. Cinín se stává se posluchačem jejího předčítání a poslíčkem–Galeottem jejích dopisů tajemnému farářovi z Maserna, nazývanému pro jeho bohatství a pravděpodobně urozený původ Monsignorem, jenž seznamuje našeho hrdinu pro změnu s příběhy svatých. Další náhoda však znovu zamíchá s Cinínovým osudem, který mu tentokrát určí uměleckou kariéru: začíná se věnovat malbě. Brzy překonává jak svého mistra Giberta, tak soudobé umělecké kánony a stává se z něj věhlasný Mistr bledých světců, Gennaro della Porretta.

Poněvadž středem zájmu celého příběhu je Cinín a jeho proměna v tvůrčí osobnost, můžeme knihu označit za jakýsi historický Bildungsroman. Ve své původní roli pasáčka krav a Bastarda je hrdina představen jako malý naivní hlupáček s čistou duší, snášející pohrdání a výsměch svého okolí, o které on sám nejeví zájem. Vlivem okolností dostane ojedinělou šanci rozvinout svůj výrazný talent a vstoupit do magického světa renesance. Dokáže obstát sám před sebou i před původně nepřátelskou společností, a tím se zbavuje pocitu odcizení a nachází vlastní identitu. Cinín, ač původně bez jakéhokoli vzdělání, odhaluje převratnost vynálezu perspektivy v malbě, naráží však na strnulý tradicionalismus, který mu závěrem přináší velké zklamání.

Zatímco Cinín v duchu humanistických ideálů rozvíjí sám sebe i svoji malbu, ostatní postavy románu podobného růstu schopné nejsou. Patnácté století je dobou stále pevně sevřenou nepružnými feudálními vztahy, z kterých žádná jiná románová postava kromě Cinína nevybočuje. Hraběnka sice představuje na svoji dobu výjimečně vzdělanou ženu, ale zůstává obětí svého společenského postavení a mocenských ambicí. Její obliba Petrarkových veršů, příběhu Paola a Francesky či Tristana a Isoldy a předčítání v latině, francouzštině nebo toskánštině (nesrozumitelné obyčejnému lidu stejně jako prvé dva cizí jazyky), kterému naslouchá téměř nic nechápající Cinín, výstižně symbolizuje propast nepochopení mezi pány a lidem, mezi elitním světem dvorské kultury a každodenním životem lidu. Pro zdůraznění tohoto kontrastu autor staví vedle sebe úryvky z četby a nářeční promluvy obyčejných lidí nebo sedláků.

Mistr bledých světců je tedy zdařilým propojením fikce a historické rekonstrukce, čerpajícím jak z autorova vztahu ke kraji, kde podobně jako Cinín pásl v dětství krávy, tak z jeho spisovatelského umění a erudice. V první, poněkud zdlouhavé části knihy nás autor uvádí do daného prostředí zdánlivě nevýznamným popisem místních feudálních vztahů, jenž však zdařile vytváří historické pozadí celého příběhu s jeho dobovou atmosférou. Záměrem autora bylo pravděpodobně podtržení specifik okrajové horské oblasti, kde vládne právo silnějšího a kde je patrná kulturní zaostalost, kterou autor dává do souvislosti s kulturním rozmachem Ferrary a hlavně sousedního Toskánska. Čtenáři se tak nabízí pohled do renesančního světa Florencie, která se pyšní Dantovými a Petrarkovými verši, Masacciovými freskami a jeho převratnou perspektivou, již stará generace malířů, zastoupená v románu mistrem Gibertem, považuje za pouhý výstřelek mládí.

Celým románem, jehož hlavní dějové křižovatky jsou v moci náhody, se prolíná otázka, nakolik osud určuje lidské životy: “Nitě osudu spojují mezi sebou bohaté a chudé, mocné a ubožáky, aniž jsou si toho vědomi. Žít neznamená nic jiného, než rozmotat tyto nitě, svinout do klubka a potom je odhodit, aby si s nimi hrály kočky.” Autor si s motivem náhody pohrává často a v těchto nečekaně převratných okamžicích vytváří vtipné situace, jejichž komičnost narůstá s počtem náhod přihodivších se na tomtéž místě: “V životě každého člověka je pravděpodobně nějaké místo, předmět, dům, strom, zkrátka něco, co skrývá jeho nejtajnější osud.” Příběh románových postav sice dokládá, že vnější okolnosti mohou změnit směr života, ale záleží na člověku, zdali možnosti využije. Cinín nezaváhá a svého snu dosáhne, morálně zvítězí nad ostatními postavami, kterým sen zůstane nadále pouhým snem: hraběnčino milostné povznesení, Gibertova sláva, láska jeho dcery Lucindy.

Příběh je plný odkazů na starší středověkou tradici, čemuž odpovídá také formální stránka díla, které je rozděleno do deseti kapitol, z nichž každá je uvedena rubrikou, stručným shrnutím obsahu dané kapitoly, podobně jako Boccacciův Dekameron. Mistr bledých světců je typickým románem uzavřeným do kruhu, neboť rozuzlení počáteční zápletky se dozvídáme až na konci. A vzhledem k tomu, že autor zvolil ve shodě s klasickými díly za vypravěče vševědoucí vnější hlas, který občas pronese morální soud, je autorovi neprávem vyčítán nedostatek inovace. Podle mého soudu se jedná o neopodstatněnou výtku, jelikož formální stránka v tomto případě podtrhuje obsah, který o středověké tradici pojednává. Součástí důmyslné výstavby díla je časté střídání časových rovin, které nás odvádí z děje zpět na dubovou větev a naopak a tříští příběh do mozaiky, jejíž seskládání do celku je příjemným úkolem pro čtenáře.

Velká pozornost je v díle věnována podrobnému popisu krajiny, která byla pro Masaccia a podobně novátorské malíře největším vzorem pro dosažení perspektivy, což platí rovněž pro Santagatův text. Souvislost přírodních popisů a malby je vyslovena Cinínem již na začátku knihy a je pak přítomna na mnoha stránkách. Přírodní popisy jsou velmi detailní, jakoby vypravěč maloval obraz: i samotný příběh je vyprávěn do prostoru a podobně jako úběžníky v malbě sbíhá se do jediného bodu – na Cinínův dub.

Mistr bledých světců nabízí čtenáři nejen výlet přímo do centra kulturní expanze patnáctého století, ale zároveň jej zve na pouť s hrdinou, který vidí tento svět zezdola a jehož peripetie provokují čtenáře k zamyšlení nad cestami jeho vlastního života. Doufejme, že se tento pozoruhodný román dočká i českého překladu.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Ugo Guanda Editore, Parma, 2003, 251 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse