Jeřábi se zlatými pery
Yaşar Kemal: Jeřábi se zlatými pery

Jeřábi se zlatými pery

Román Jeřábi se zlatými pery je poetickým příběhem česačů bavlny, kteří každý rok sestupují ze své vesničky v pohoří Taurus do çukurovské roviny, aby zde pracovali na bavlníkových plantážích. Rodina Dlouhána Aliho se ovšem tento rok opozdila, protože jim zdechnul jejich jediný kůň a Ali musí kromě nákladu vláčet na zádech i svou starou matku.

(Román Jeřábi se zlatými pery je poetickým příběhem česačů bavlny, kteří každý rok sestupují ze své vesničky v pohoří Taurus do çukurovské roviny, aby zde pracovali na bavlníkových plantážích. Rodina Dlouhána Aliho se ovšem tento rok opozdila, protože jim zdechnul jejich jediný kůň a Ali musí kromě nákladu vláčet na zádech i svou starou matku.)

Na protější horu se chystal dopadnout rozbřesk. Hora jako by se nadechla a napřímila. Čekala horký, zářivý den. Žlutí a načervenalí čmeláci s fialovými pruhy a jasnými křídly, která hrají do modra a do zelena, velcí mravenci, kteří se hrnou ven z mraveniště, orli přikrčení hnízdech, kteří mají jen jedno oko otevřené, skalní holubi natlačení jeden na druhého v rozsedlině skály, bělostní jak oblaka, jeřábi, sokoli, berušky, které v celých trsech visí na bodlácích nazývaných v kraji „bílý dům“, horské kozy, hroziví šakali, lišky s dlouhými načervenalými ocasy, které se vlní jak plameny, nádherní tmaví medvědi rozvalení ve žlutém jeteli, kteří na zimu uléhají k spánku, jeleni, kteří skáčou ze skály na skálu a přivírají oči, v nichž se skrývá smutek nesplněné dívčí touhy, žížaly, malí i velcí ptáci, tvorové, kteří žijí na zemi i pod zemí a spolu s nimi i ta hora – všichni se nadechli, otevřeli oči a čekali horký den, který je bude pálit do hřbetů.
Na vrcholcích, v proláklinách i na cestách se všechno probouzelo, nastalo hemžení, shon. Probouzela se hora, kamení, půda i stromy.
Slunce uhodilo horu do hřbetu v místě, které nebylo větší než malá trhlinka. Odtud paprsky sestupovaly dolů do údolí. Dva mravenci vylezli k otvoru mraveniště, dlouho větřili a pak se každý vydal na opačnou stranu. V tu chvíli se slunce dotklo Aliho čela a on se probudil. Najednou si nemohl uvědomit, kde jsou. Udivilo ho to. Pak sjel pohledem na vrcholek protější hory a do nitra mu padl těžký, svíravý pocit, palčivý jak sůl. Vylezl z lůžka. Přikrývka byla zvlhlá rosou, která na ni v noci napadala. Vynesl ji na slunce. Lůžko čišelo kyselostí, ale ta brzy vyvanula.
Ali nemohl stát na nohou. Kulhavě prošel mezi jedlemi a obešel skálu. Opřel se o ni ramenem a dlouho močil. Stále ještě opřen o skálu si zavázal kalhoty. Pak se svezl na kámen. Neubránil se spánku.
Elifa vstala před úsvitem a byla u ohně. Dala vařit tvarohovou polévku a čekala. Když manžel nepřicházel, zašla za stromy. Vytrhla ho z polospánku, který ho přepadl, když usedl na kámen.
„Maminka ještě není vzhůru. Spí a spí, je chuděra utahaná. Celá seschla, uvidíš, jak má propadlý tváře. Vypadá jako děcko, je jak věchýtek. Co dělají tvoje nohy?“
„Slaná voda nepomohla, je to pořád stejný. Jako kdybych měl sedřenou kůži. Cítím bolest až u srdce.“
„Neměls matku nechat tolik chodit. Měls ji vzít na záda.“
„Jinak to nešlo. Šlapala, co jí stačily síly. A bude šlapat. Nesmíte ji nechat vzadu. Podívej se na mě. Letos budou děti mít hlad a Adil Efendi mě protáhne uchem jehly. Vidíš, jak vypadám. Na bavlnu se nedostaneme.“
„Přece jsem ti řekla, že…“ Náhle se Elifa odmlčela.
Ali utrhl stonek podzimního zlatohlávku a ulomil mu špičku. Vyletěla z něho osamělá včela a mihla se jako modravý záblesk. Roztrhl jej uprostřed a jazykem z něho vylizoval sladkou šťávu, která v něm po celé délce byla uložena. Ulomil další a několikrát to opakoval. Šťáva byla příjemně nahořklá, štiplavá a vyvolávala opilost. Tráva kolem byla jasně zelená a omamovala svou vůní. Ali usnul. Bolely ho nohy. Krví mu proudily všechny vůně, kterými byly hory nasáklé.
Elifa se na něho zadívala.
„Chlape, ty jsi jako dítě,“ řekla mu. „Místo toho cucání trávy si radši běž sníst polívku.“
Ali nedbal, co mu říká. Kdysi, když byl ještě jeho strýc naživu, chodili spolu na horu Tekeç vybírat med. Strýc znal v horách každou skulinu, každý kámen. Jednou, bylo už skoro poledne, našli v jedné proláklině platan snad tisíc let starý. Byla v něm dutina, která se táhla celým kmenem odshora dolů. Sahala až k větvím. Strýc zapálil kus hadru a strčil ho do dutiny. Rozdělal oheň, který nehořel, jen dýmal. Les byl plný kouře. Za půl hodiny se z platanu vyvalil roj včel. Les se zatměl včelami, jako by to byla mlha, která na něj padla.
„Až nahoru je plný medu,“ řekl strýc. „Rok by ho celá vesnice mohla jíst a pořád ho bude dost. Vytáhni chleba,“ poručil mu. První uříznutou plástev snědli na místě. Ali byl z toho opilý. V krvi, v hlavě mu hučely včely, jako by ho ovanul vítr, který člověka poblázní. Všemi květinami světa mu voněla krev, byl tou vůní provanutý. Vůně cedrů, jedlí, borovic. I vůně čisté půdy, na kterou zapršelo, mu zmámila hlavu.
Utrhl ještě jeden stonek a radostně ho roztrhl. Byl plný šťávy. Vybral ji jazykem. Škoda, mělo by ji být kilo… Člověk zapomene, že ho bolí nohy, zapomene na všechno.
“Ty jsi přišel o rozum, člověče.“ Sebrala mu stonek z ruky a zahodila ho.
Začala se o něj bát. V koutcích úst se mu objevilo něco, co tam mívají blázni, co vypadá jako smích, ale není to smích. Zdálo se, že rysy obličeje mu vybledávají.
„Běž si sníst polívku!“
Ali se usmál. Elifa ho takového neznala. Tak se usmívají pomatenci, kterým z očí zmizel výraz chápavosti.
„Co je ti, Ali? Prosím tě, co se to s tebou stalo?“ řekla mu prosebným hlasem.
Prosba v jejím hlase přivedla Aliho k sobě.
„Letos v zimě zůstanou děti o hladu a v bídě. Nedohonili jsme vesnici a když to půjde takhle dál, už ji nedohoníme. Všechno půjde k čertu! Adil Efendi mě požene do kriminálu. A co teprve lidi z vesnice, Blázen Bekir, kterýho jsem urazil, a co starosta, až se začne mstít!“
Pohnul očima a podíval se k místu, kde ležela matka.
„Vidíš tu svini starou, tu děvku zatracenou… Jestli nezdechne, je se mnou konec. Kdyby nebylo jí, už jsme dávno byli s dětmi v Çukurově. Nestačí ji, co mi provedla, musí se sebrat a jít si do vsi, dva dny mě nechá, abych za ní běhal. Nejradši bych ji tu nechal.“
Elifa ho popadla za ruku a zatřásla s ním: „Mlč, mlč! Je vzhůru. Jestli tě uslyší…“
„Tak mě uslyší,“ vykřikl Ali. „Ať to slyší a zdechne. Aspoň děti nebudou mít hlad.“
Elifa mu rukou přikryla ústa. „Boj se Alláha, Ali, je to tvá matka. Copak se ho nebojíš? Kdyby tě slyšela, umře z toho. Zabije se.“
Ali zahučel pod její rukou:
„Ať se zabije. Já budu mít radost, když to udělá. Oslavím to. A za dva dny se dostaneme do Çukurovy.“
„I tak tam dojdeme. I tak se tam dostaneme, neboj se. Kdo tluče, tomu bude otevřeno.“
„Mně nikdo otvírat nemusí.“
Elifa se lekla, když to řekl.
„Fuj, fuj, fuj! V jednom kuse hřešíš.“
„Žádný fuj,“ zařval Ali naplno. „Nemusí mi otvírat. Ať jde Alláh se svým rájem k čertu, k čertu, k čertu! Jestli má oči, tak mě vidí, jestli má uši, tak slyší, co říkám. Žádný fuj!“
Elifa prchla, skryla tvář do dlaní a dala se do pláče. Ummahan s Hasanem stáli opodál, dívali se, jak se otec zlobí, a báli se. Když Ummahan viděla, že maminka od něho utekla a že se rozplakala, běžela k ní, sedla si a rozplakala se taky.
Meryemce zaslechla synova slova, právě když přicházela k ohni. Byla zesláblá, točila se jí hlava a v uších jí hučelo. Schoulila se a víc se nepohnula, ani prst se jí nezachvěl, seděla tam jak hrouda hlíny.
Z Aliho opadl vztek, když viděl, jak jeho žena a dcera zoufale pláčou. Vykřičel to ze sebe. Nevěděl, co by jim měl říct, jak by je utěšil, jen stál a bezradně se rozhlížel.
Pak položil ženě ruku na rameno: „Vstaň, Elifo,“ řekl bezmocně. „Vždyť jsem nic neřekl. Vstaň, sníme si polívku a pak půjdem dál. Podívej, slunce už je vysoko.“
Elifina i dceřina záda se otřásala pláčem.
Ali se na dceru rozkřikl: „Nech toho, mlč už, holka zatracená!“
Ummahan naráz zmlkla. „Neplač, Elifo! Pláč není k ničemu.“ Usmál se a s hořkostí dodal: „No tak… Podívej, už říkám fuj. Fuj, fuj, fuj!“
Vzal ji za ruku a zdvihl. Utřela si oči a zašeptala: „Tys ji zabil. Dočista zabil. I když zůstane naživu, nikdy už nebude spokojená. Chudák maminka!“
Šla k ohni a uviděla tam Meryemce. „Maminko, maminečko zlatá, nezlob se na něho. Říkal to v hněvu, nevěděl, co mluví. Přece kdo má hlavu v pořádku, nerouhá se takhle proti Alláhovi. Netrap se tím, však my dojdeme co Çukurovy.“
Ali stál opodál a provinile se díval na matku. Po vzteku v něm nezůstalo ani stopy.
Elifa zvedla matku a dovedla ji k ohni. Prostřela před ní a do ruky jí dala lžíci. Se srkáním se dali do jídla. Během jídla se Ali ani jednou nepodíval na matku, zato Meryemce z něho nespouštěla zrak. V jejích laskavých očích se zračil údiv… Tohle že je Ali? Představila si dávno minulé dny. Nemohla promluvit ani plakat. Ali… Takový nemluvňátko to bývalo.
Víš něco o těch časech, Dlouháne Ali? zamumlala pro sebe. Ničeho dobrého jsem se od tebe nedočkala, však ti tvoje děti taky radost nepřinesou! To abys věděl, jak to bolí… Zlý slovo od dítěte je horší než kulka do srdce.
Vstala a vyhrklo z ní: „Přeju ti, Ali, aby ses od svých dětí dočkal toho, čeho jsem se dočkala já od tebe.“ Aby skryla pláč, rychle se odbelhala do křoví a zmizela v něm.
Elifa pohněvaně vykřikla: „Vidíš, co jsi udělal!“
Ali zhluboka vzdychl. Díval se Elifě přímo do očí. Strčil si palec do úst a hryzal ho. Zatáhl za záplatu na rukávě, až ji strhl.
„Mám se snad zabít? Co? Mám se zabít?“
Elifu zarazil jeho hněv. Nakonec mu řekla: „Ne, Ali, ne, prosím tě. Jsou tu děti.“
Ali vstal a zašel do křoví. Našel matku, jak se opírá o malý stromek a pláče.
Pomalu se k ní přiblížil, uchopil její ruku a políbil ji. Pak se vrátil zpátky.
„Běž pro matku, Elifo. Už je pozdě. Moc pozdě! Nevím, co mám s těma nohama udělat. Nemůžu se na ně postavit.“
Oči měl podlité krví, dvě misky plné červeně.
Elifa vzala Meryemce za ruku a vyvedla ji z křoví.
„S takovýma nohama nemůžu jít. Jsou červený a zespoda opuchlý. Tak mě napadlo, Elifo...“
Zase v něm nebyla ani kapka zlosti.
„Co tě napadlo?“
„Máme tam ten pytel. Rozpáráme ho na dvě půlky a omotám si nohy.“
Elifa k němu přistoupila a zašeptala mu do ucha: „Mohl by sis vyříznout střevíce ze sedla po Závodníkovi.“
„Blázníš? Ze sedla dělat střevíce?“ řekl Ali vztekle. „Přilepily by se mi na nohy a byl by konec.“
Elifa přinesla hrubý jutový pytel, Ali vytáhl nůž a rozřízl jej na čtyři díly. Vzal jeden díl, omotal jej kolem pravé nohy a stáhl provazem. Přesně tak to vypadá, když se dává noha do sádry. Se stejnou pečlivostí si ovázal i druhou nohu. Vypadalo to podivně, ale našlapoval měkce. Šel sbalit svůj náklad, a když jej svázal, hodil si jej na záda.
„Běž přede mnou,“ řekl Elifě. „A vy děti, taky. Maminko, ty zůstaň u ohně, odpoledne se pro tebe vrátím. A pro lásku boží, nechoď zas do vesnice.“
Meryemce jako by ho neslyšela. Sebrala hůl, která ležela u ohně, a vyšla na cestu. Tam se zastavila.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přeložil Luděk Hřebíček, Odeon, Praha, 1979, s. 145-150; původně vyšlo pod názvem Ortadirek (Nosný sloup) v Istanbulu 1960).

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse