Ve stínu neexistujících věží. Americká literatura po 11. září 2001
Americká literatura po 11. září 2001

Ve stínu neexistujících věží. Americká literatura po 11. září 2001

Zkáza WTC předznamenala konec starého světa a osvědčených jistot: Amerika – především New York, dříve tak bezstarostné, živé město – si musela urychleně osvojit elementární bezpečnostní pravidla. Multikulturnost, jež leží v samém základu Spojených států, dostala povážlivou trhlinu. Ovšem moderní americká literatura v tom našla své veliké téma.

Ve Spojených státech je státních svátků pomálu a tři nejdůležitější data moderní americké historie jimi ani nejsou. Všechny tři znamenaly konec jedné éry, jakéhosi snu o nezranitelnosti Ameriky či představy, že nic nemůže největší zemi na světě zabránit v cestě vpřed. Jenže nejdříve přišel 7. prosinec 1941 a bolestné procitnutí z politiky nevměšování. Další přelomový den nastal 22. listopadu 1963 s atentátem na prezidenta Kennedyho. Bezprostřednost a sdílení této události skrze televizní obrazovku daly celému národu pocit společného traumatu. Lidé si mnoho let navzájem kladli otázku: „Kde jsi byl, když zabili Kennedyho?“ Tu chvíli si pamatoval každý, stala se pojítkem napříč generacemi i sociálními skupinami, jakousi společnou identifikací národa.
Zmíněná otázka vydržela Američanům takřka čtyřicet let, než přišlo slunečné ráno 11. září 2001 a teroristický útok na obě budovy Světového obchodního střediska. V troskách věží našly smrt skoro tři tisícovky lidí. Od onoho dne se už na Kennedyho nikdo neptá.

Teroristické útoky z 11. září rozetnuly plané debaty o tom, kdy skutečně skončilo 20. století, zdali 1. ledna 2000, nebo až o rok později. Zkáza WTC předznamenala konec starého světa a osvědčených jistot: Amerika – především New York, dříve tak bezstarostné, živé město – si musela urychleně osvojit elementární bezpečnostní pravidla. Multikulturnost, jež leží v samém základu Spojených států, dostala povážlivou trhlinu. Muslimové a společně s nimi všichni ostatní, kteří se jim podobali, začali být najednou podezřelí, jiní než ostatní. V New Yorku zavládla zvláštní atmosféra: město se sice zázračně rychle vzpamatovalo a žije dál v hektickém tempu, ovšem zároveň čeká, kdy k podobnému útoku dojde znovu. Otázka nezní zda, ale kdy.
Počáteční šok ze ztráty blízkých, tolik milované dominanty města i starých jistot, i celonárodní trauma se samozřejmě stalo živnou půdou pro umělecké zpracování. První zareagovali básníci: Marvin Bell napsal báseň Zvuk kroků toho, jenž vstal z mrtvých onoho osudného dne v noci, když nemohl spát. Galway Kinell, jeden z posledních žijících velkých básníků šedesátých let, pak k prvnímu výročí události uveřejnil rozsáhlou poému Po pádu věží, jakési rekviem za všechny oběti teroristických útoků. Sám ovšem přiznal, že se mu báseň vzhledem k rozsahu neštěstí nepsala lehce, teprve po šesti měsících pokusů začala dostávat správný tvar.

Oč těžší to tedy museli mít prozaici. V prvních letech se na pultech amerických knihkupectví neobjevil jediný významný román, v jehož středu by bylo 11. září. Jako by trauma bylo příliš čerstvé, jako by se Americe nechtělo vyvolávat duchy nedávné minulosti a sypat sůl do jen chvíli zacelených ran. Pokud už nějaké dílo vyšlo, dočkalo se jen okrajového zájmu kritiky i čtenářů (částečnou výjimku tvoří jen román Pattern Recognition sci-fi autora Williama Gibsona). Americké prozaiky v tomto ohledu předběhli Francouzi: již k prvnímu výročí útoků vyšly ve Francii tři romány. Nejlepší z nich je Windows on the World od známého provokatéra Frederica Beigbedera, jenž protentokrát nechal satirický tón stranou a v díle, jehož jednotlivé kapitoly jsou vlastně záznamem časového období mezi nárazem prvního letadla do WTC a pádem druhé věže, vyjádřil trochu překvapivě Americe sympatie.
První americkou reflexí událostí 11. září se tak trochu paradoxně stal komiks Arta Spiegelmana, známého tvůrce Mause a nositele Pulitzerovy ceny, jenž zažil 11. září doslova na vlastní kůži. V té době totiž bydlel jen pár set metrů od místa útoků. Jeho vyprávění tvoří deset grafických příběhů, na nichž autor pracoval takřka dva roky, a má místy politický nádech – jako naprostá většina Newyorčanů je i Spiegelman přesvědčený antibushovec.
Na románové zpracování 11. září si museli Američané čekat ještě další rok. Teprve v říjnu 2005 vyšel druhý román „zázračného dítěte americké literatury“ Jonathana Safrana Foera Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Tragédie je tu zachycena očima desetiletého Oscara, který onoho osudného dne ztratil v troskách WTC otce. Ve svém díle nabízí Foer zajímavou paralelu: útoky z 11. září totiž připodobňuje ke spojeneckému náletu na Drážďany z druhé světové války. Optika vítězství a porážky se u něj mění podle toho, jakýma očima se na událost díváme, lidské utrpení však zůstává nezměrné, ať už je na jakékoli straně.
Pak už romány následovaly jeden za druhým a začala se objevovat i velká jména, například John Updike s románem Terorista, či naposledy Padající muž Dona DeLilla. Je zajímavé, že naprostá většina z nich nahlíží tragické události očima obyčejných Američanů, pro něž 11. září znamená buď začátek nového života, který je o tolik horší nežli ten před útoky, jako je tomu v případě DeLillových hrdinů, či naopak jeho konec, například v románu Brooklynské panoptikum Paula Austera. Někdy se toho však moc nezmění a 11. září slouží jen jako spouštěcí mechanismus pro to, co by stejně jednou nastalo. Tak je tomu se životy protagonistů románu Císařovy děti Claire Messudové. A konečně existují i knihy, kde je 11. září strašlivou připomínkou toho, jak moc může velká historie ovlivnit životy lidí okolo nás, ovšem naši už beztak komplikovanou pozici nijak nevylepší – rozvádějící se manželský pár v grotesce Americký problém Kena Kalfuse by o tom jistě mohl říci své.
Zcela separátní kapitolu tvoří díla, v nichž se autoři odvážili dívat se na události z druhé strany. Je příznačné, že v současných Spojených státech, jež se tak pyšní svou dlouhou demokratickou tradicí, avšak současně po spisovatelích se požaduje tvrdá autocenzura, si troufli nahlédnout do myslí teroristů jen ti největší: část DeLillova Padajícího muže je vyprávěna z pohledu jednoho z Arabů, kteří tvořili součást Attova komanda, Updikův román je pak popisem vývoje amerického muslimského mladíka, jenž vyrůstá v chudé předměstské čtvrti New Yorku a nakonec dochází k tomu, že terorismus je jediným východiskem z pasti jeho života.

Když se díváme na defilé anonymních hrdinů všech těch románů, zjistíme, že vždy jde o ty, kteří inferno 11. září přežili. Vnucuje se tedy otázka: kdo je vlastně obětí teroristických útoků? Je to těch 2749 lidí, kteří toho rána zahynuli, či desetitisíce jejich příbuzných, známých, kolegů z práce? Nebo snad jsme to všichni my, kteří užíváme výhod, pohodlí a bezpečí západní civilizace? Anebo je to úplně jinak a za všechno si můžeme sami? Vždyť podobnou tragédii spousta analytiků a vlastně i umělců předpovídala. Jenže než k ní došlo, považovali jsme jejich díla za sci-fi.
Každopádně se dá s jistotou předpovědět, že čím více let uplyne od 11. září 2001, tím častěji se budeme s touto tématikou v dílech amerických umělců setkávat. A v tom je snad jakýsi přínos této tragédie: moderní americká literatura tu našla své veliké téma.

Studie

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse