Ilda Zuferka zachraňuje umění
Hadzibeganovic, Alma: ilda zuferka rettet die kunst

Ilda Zuferka zachraňuje umění

Tato zpráva dokumentuje osamělou pouť jedné ženy. Ilda Zuferka – historička umění z Mostaru, v roce 1992 uprchla do Vídně – byla posedlá myšlenkou na záchranu bogomilských nekropolí ze 13. století v místě zvaném Cori Do, které se nacházelo ve válečné zóně v Bosně...

Tato zpráva dokumentuje osamělou pouť jedné ženy. Ilda Zuferka – historička umění z Mostaru, v roce 1992 uprchla do Vídně – byla posedlá myšlenkou na záchranu bogomilských nekropolí ze 13. století v místě zvaném Cori Do, které se nacházelo ve válečné zóně v Bosně. Roku 1998 se tam vrátila, aby uskutečnila svůj záměr.

Zápisky z notebooku
Složka HAPPYDAY

Cori Do se musí stát rezidencí umění, není jiné cesty!
Vlak jede přes Cilni do Mostaru osm hodin. Bez svého mostu je Mostar jako lidskost bez lidí. Všechno tu probíhá černobíle. Ostatně foťák s sebou nemám, takže žádné momentky nebudou. Kvůli své mánii, že chci mít všechno zaznamenané, si neustále zapisuji. Lidé tu o mostech vyprávějí legendy, a kdybych mohla, psala bych o vztyčených kamenech, položila bych základy jejich povznesenému ustrnutí. Vytvořila z nich monumenty.
Přibetonovala je svou klávesnicí. Kdybych jen mohla. Kdyby se mi tahle řeč neodcizila jako výrobní prostředky dělníkům za kapitalismu, jak by to řekl Marx. A navíc: právě toho mám dost na práci.

Svým měkkým, porézním telefonním hlasem s astmatickými, revmatickými a gastritickými odstíny mi zmocněnec EU pan Koschnigg naznačil: Mostar se má stát modelovým městem. Tak. První diplomatická misie EU ukáže, že mír je možný a národy se můžou usmířit. Pro bývalého starostu Brém není obnova města ničím novým. Němci přece tenkrát udělali tlustou čáru za minulostí, říká, a šli dál. A co se mojí podpory týče: žádné neprůstřelné sklo nebude, protože infrastruktura města, zajištění veřejného pořádku a doprava jsou důležitější. Jako základna soužití národů.

Nacionalismus je jako mor, který se šíří odshora. Přijíždí na koni a odjíždí na šnekovi. Koschnigg pak vystoupí z kovově modrého BMW, pozdraví nás dokonce „dobar dan“ a odchází kolem intergalaktické vlaječky Unie. A nazdar.

To na mě ale neplatí, ohlásím se u zdejšího výboru pro památkovou péči a pozdravím postaru „Merhaba“. S předsedou Huso Husikičem jsme vypili dvě konvice turecké kávy a půl litru hruškovice. Nenápadně, zkušeným pohybem ruky vytáhl skalpel, nařízl situaci a rázem konstatoval: Zuferka – utekla – na Západ – znečistitelka vlastního hnízda – kromě toho separatistka – místo aby právě zrozené zemi věrně (po)sloužila. (Krve by se ve mně nedořezal.) Pokračoval: místo starosti o potomstvo – porodit alespoň pět dětí: tři pro Bosnu, dvě pro sebe – objeví se tu bez pozvání – žádný zachraňovat náhrobky – určitě plánuje puč! „Je mi známo, že jste se tam venku schovala.“ Tečka.

V Mostaru jsou ale i takoví, kteří ti rozumí. Jsou to přátelé, co zůstali. K těm se utíkám. Mám se s jednou kamarádkou potkat u Berlínské zdi, kterou sem zřejmě přestěhovali, zatím ale naslouchám ústům národa - místo „Berlínská zeď“ říkají „Check-point Charley“! Vidím jenom, jak tudy proplouvá bezpohlavní obyvatelstvo a SFOR ho kontroluje. „Arminko!“ zavolám na ni, protože tak ji oslovoval její otec. Oficírská dcerka dělá „tumačenje“ pro Spojené národy. Vezme mě za ruku, řekne: Supeeer! Jdu do toho!“ – jenže bohužel nemá na mysli ochranu nekropole, že není žádná americká vojanda jako G.I. Jane, nýbrž tlumočnice, s mnoha pracovními závazky. Ale když má člověk friends, obchody se hýbou jako bys dal small talk při grilování: adresy se rozšiřují v systémy, faxy se třaslavě lísají k ramenům úředníků v radách pro kulturu UNESCO a tak dál. Vládci všech zemí se spojili, stejně jako world music!

Notebook, složka HAPPYDAY
(Psáno na dřevěné lavici ve vlaku, zatímco na mě ostatní cestující zírají, jako bych byla z jiné planety.)
Když se Arminka rozhodla, že ještě pár měsíců počká na svou žádost o statut přistěhovalce v Kanadě, odešla jsem – tady nikdo nikoho nenásleduje. Moje hybridní generace! Proč jenom jsme takoví? Cítíme, že nás naroubovali do tohohle brutálního, šklebícího se světa, a ten jako by nás defloroval. Na druhou stranu jsme ale taky nic neodmítali ani neváhali, byli jsme příliš ochromeni, než abychom tu něco dělali, příliš laxní, než abychom táhli za provaz z ideálů, příliš rozmazlení, všichni donuceni připoutat se k rodičům, vyžraní zlenivělou vlažností. Kéž bych si troufla alespoň psát! Kdybych mohla cokoliv poslat do vyhnanství v jazyce, pak bych nechala vyhostit tenhle výkvět mládí, tuhle Generation X. Samo o sobě nedefinovatelné je pro zdejší lidi to, co nás spojuje – spíš než že bychom byli subkultura, se to podobá vyrůstání z podnože vinné révy: dědové: kolaboranti NS/SS, otcové: veliký komunisti, bratři: ultranacionalisti; s nadšením se rozlévali do ulic všichni.
„Evropa válku potřebuje, každých 50 let!“ říká její otec. Vyříznu mu játra, obalím je, vložím mu je do úst a na hlavu dostane květináč s begoniemi, tuhle biomechanickou sochu dám stranou a začnu se věnovat jeho dceři – soukromě.

„Ve světě, jako je tenhle, musí mít člověk vždycky sbalené dva kufry.“ Není to ten zámek, kde záleží na kombinaci čísel? Nejen v něm. Arminka dřela, aby se dostala do formy, fitkem k figuře, k přesně předepsanému souboru rekvizit, který funguje asi takhle: stálé bydliště na Jadranu nebo na Západě, dítě jedno, dokonce dvě, firmičku, k tomu vlastní doplňky, manželskou postel, jasný. Prostě stejně jako kamarádky z dětství. „Ostatní jsou vždycky lepší.“ A není tohle ta písnička, kterou si pobrukovaly víly z periferie? Čím dál častěji. „A když se ti v Německu ožení tvůj první bejvalej (jako ten její), a o něco později i tvůj druhej, dokonce s Němkou – což je totéž jako vyhrát v loterii! – pak si pomyslíš: Aha. - Rozumíš? Myslím jako, jestli to chápeš ?“ „Úprk na dlouhou trať, snášet to, čím si pojistíš z-drž!ování se na území cizího státu, po tom jsem nebažila. I refugeela-la-la v uprchlických domovech na severu je už obehraná, takže holka nemá nic smysluplnějšího na práci, než se vdávat, kde to jen jde,“ házím jedovatou slinou po svatebních hostinách, ale připadám si jako divoce rostoucí tráva – posekaná, rozprostřená a obracená. Šlehnutí prvotřídní kvality přichází, jak se dalo čekat, od Arminčina otce, který teď spolykal svoje játra a povídá: „Jak to? Vy, které někdo vyženil, jste udělaly štěstí!“ A nám dvěma že stejně není nikdo dost dobrej. „Tak například vy,“ pokračuje, „se dáte na vlastní pěst k nebeský jízdě, vypravíte se do pustiny až za kšandy boží, a mlátíte kolem sebe náhrobky jak hrobař, abyste zachránila nějaké pseudoumění - abyste zachránila umění zemí na periferii?! No jo, tak to stojí v encyklopedii. Strana 256.“

Umění země na periferii! Tak on už je v penzi!

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Edition exil, Wien, 2000

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse