Když Kadri dorazila domů, Valdemars byl dávno hotov s psaním, seděl v houpacím křesle a poslouchal svůj oblíbený klavírní koncert, který se, jak plynula léta, stal věrným průvodcem jeho filozofie nehybnosti.

- Kachna se peče, slunéčko připéká - přivítal Kadri.

- Ty pečeš kachnu? My jsme jedli smažené kuře. Ztlum trochu tu hudbu, chci se tě na něco zeptat - řekla Kadri. Valdemars ztišil muziku a předklonil se v houpacím křesle.

- Povídej.

- Můj táta by chtěl navštívit tvého dědečka. Já vím, že nemá rád cizí lidi, ale...

- Proti cizím lidem nic nemá, pokusím se ti to ještě jednou vysvětlit, i když asi marně doufám, že to konečně pochopíte. Dědeček leží v plenkách, rozumíš? V plenkách. A na rozdíl od tvého pudingového otce má v sobě jakousi dávku mužnosti. Slyšelas už to slovo, víš, co znamená? - rozlítil se Valdemars.

Kadri mu beze slova ukázala záda a vyšla ze dveří. Valdemars za ní volal na schodiště, potom jí zatelefonoval, ale Kadri spojení hned přerušila. Valdemars se posadil zpátky do houpacího křesla a zesílil hudbu. O nedělích mu klid dával sílu, kterou potřeboval, aby si nelámal hlavu nad pokračováním. To byl čas, kdy Zchudlý šlechtic navštěvoval rodiče, Jasep chodil s otcem na ryby a Sveto obvykle četl ve vaně dobrodružné romány. Valdemars měl v těchto pomalu a melancholicky plynoucích hodinách největší radost z toho, že mu nedoráží na ušní bubínky hřmot vyluzovaný dopravními špičkami. To byl mimo jiné důvod, proč měl neděli čím dál tím raději. Často viděl v duchu scénu a v ní sebe v roli teroristy s krhavýma očima, jak dovleče za límec pana Benze na kraj frekventované silnice, načež ho, co chvíli uhýbaje před auty, posadí doprostřed čtyřproudové vozovky na skládací rybářskou stoličku a spokojeně k němu řeční: - Teď bude starý pan Benz pěkně hačat, ani se nehne, bude zhluboka dýchat a trochu se zamyslí.

Stáhl kachně kůži, vedle ní položil jedno stehýnko, nakrájel si k tomu chleba a rajské jablíčko, potom si sedl a s chutí se naobědval. Slunce, které se v listopadu ukáže málokdy, na pár vteřin uniklo ze zajetí mraků a jeho paprsky na chviličku ozářily pokoj jako dvousetwattová žárovka. Pomyslel na dědečka, ležícího v tmavém pokoji nehybně jako zima. Představil si oblohu těžkopádně pochodující na sever a mající uprostřed oční důlek o průměru několika metrů, jímž proniká sluneční svit, aby mezi prohřáté zdi vnesl nenadálou naději, a dědečkovy vrásky se skládají v úsměv. Vykoukne z okna a z dlouhé chvíle si stvoří vlastní svět, stejně jako posledně, když vykládal, že koruna košatého dubu bývá obsypána šimpanzy a pestrobarevným ptactvem, Valdemars pohlédl z okna na opadané větve a zastyděl se, protože on sám si krásy nedokáže všimnout ani v plné síle.

- Než se naše kosmické varle pootočí a zapadne slunce, znovu dám za pravdu a podřídím se faktu, že ani dnes nikam nepůjdu, protože nemám kam - řekl Valdemars do telefonu Svetovi. - Pojď do hospody, napijeme se. Kadri se na mě naštvala a šla pryč, takže mám čas.

- Za hodinu už seděli dole v hospodě, oni dva a servírka.

- Já prostě nechci, aby Kadri a její táta vtrhli k dědečkovi do pokoje a začali se ho ptát: "...daří se vám dobře?" a podobně. Ale ona ani tohle ne a ne pochopit. Teď šla nejspíš někam s kamarádkama. Aspoň nemusím bejt při tom. Mladí lidé pořád někam chodí, v jednom kuse, den co den, pijí a rozmlouvají, probírají různé plány, postí se a posilují, organizují filmové kluby, potom se vzájemně doprovázejí domů nebo jeden druhého vyslechnou a kdovíco ještě, prostě žijí nebo aspoň dělají, jako by žili, zatímco já nemám kam jít. Já zůstávám doma nebo si tady zanáším organismus jedem a zkouším sám sebe přesvědčit, že to není moje vina - řekl Valdemars. - Tóčo. Stačí, aby přede mnou to slovo zaznělo, a už se o mě pokouší pepka. Přídeš večer? Bude tóčo... To tóčo včera, byl jsi tam? ...Chtělo by to pořádný tóčo! A když výjimečně na takovou obskurní akci zavítám, nevidím nic, než zábrany. Nepřirozené prostředí a za každým skrytého někoho jiného.

- Že se vo to tak staráš! Pohlavní orgány běhaj jeden za druhým, každej pod jinou záminkou. Tak je to na světě zařízený, co naděláš - řekl Sveto.

- Je to tak. Na jaře jsme šli s Jasepem na mejdan, kde dobrá nálada fungovala po stisknutí tlačítka. Jen se rozezvučela hifi věž, už jsme se smáli od ucha k uchu. Bafli jsme flahuli s pivem nebo jsme zvedli do výše třpytivou číši vína, přičemž jsme se snažili na něco si hrát a někoho sbalit. Jsem štěstím celý bez sebe, když mi je představena pěstěná studující kráska, čau, já jsem Valdemars a chodím do jiný školy, než ty, takže si nemáme co říct, ale když myslíš, můžeme si zatrsat a klíďo mě očuchávej pod košilí, já tě pak doprovodím domů, a až budeme stát u domovních dveří, tak těsně předtím, než namačkáš odmykací kód, kterej mi pak zejtra pošleš esemeskou, se tě zeptám, jestli bys mi neuvařila kafe, načež, až k tomu dojde, se ti pohledem dlouze vpiju do očí a nejdřív tě pohladím po ruce, potom i po ksichtíčku, abych tě nakonec políbil a abys ty mohla dělat, jako že ses ještě úplně nevzpamatovala z otřesu způsobeného nedávným rozchodem s tvým expřítelem. Já tě však přesvědčím, že život jde přece dál a že seš eště mladá, prostě bez dlouhejch cavyků můžeme jít do kanafasu, a to uplynulo pouhých dvaačtyřicet minut a dvacet vteřin od chvíle, kdy jsem prvně evakuoval tvé jméno ze svého mozku. Zkrátka a dobře, takhle nějak mohla proběhnout i ta noc, o které právě mluvím, ale já jsem neměl chuť a energii na to, abych si, zneužívaje prostoduchost spořádaných dívčin, dopřával rozkoš.

- A Jasep?

- Ten, jak to mívá ve zvyku, se málem porval s hostitelem, znevažujícím metál, což ovšem bylo kvůli holkám. Ten kluk normálně nic jinýho neposlouchá, jenž teď tam měl buchty, takže chápeš... Pak si, schoulen v koutku, četl pornočasopis, zatímco já jsem na pokraji zoufalství polkl půlku Viagry, kterou jsem našel ve skříňce v koupelně, dále jsem též lohnul láhev lahodného vína a jeden švýcarský kapesní nožík.

- No a pomohlo to?

- To by bylo poněkud přehnané tvrzení. S Jasepem jsme se uvelebili na kraji jakéhosi průjezdu - a v tutéž chvíli, kdy se pohlcená pilulka začala rozpouštět v mém organismu, zvuky vyluzované podle všeho milujícím se párem a vycházející z otevřeného okna v patře nad našimi hlavami pořádně zacloumaly mou vírou v neexistenci náhod. Sténání, kňučení. Byla to bědná situace, to se nedá popřít. - Valdemars na okamžik zmlkl, aby upil ze své sklenice. - Se ztopořeným údem, s očima podlitýma krví, se bezmocně, malověrně válet u zdi paneláku v okrajové čtvrti a hluboko zpod obrazu božího naslouchat ve tři ráno páření dvou dobře vyvinutých jedinců...

- Nebylo by to tak ohromující a mohla by to bejt i pro tebe příjemná historka, kdybys měl vedle sebe správnou ženskou. Ženskou do nepohody - pravil Sveto.

- Ale já nemám vedle sebe ženskou a ty jsi na tom stejně. Za sebe můžu říct, že jsem ji vlastně vedle sebe neměl nikdy.

- No nevykládej. A co Kadri? A všechny ty ostatní? Musíš hned ze všeho dělat horor? Měl jsi vedle sebe ženskejch dost, máš a budeš mít.

- Kdepak. Byly ženský a byl jsem já a obklopoval nás život. A naše názory na něj se tu a tam shodovaly. Nebo jsme nějakou dobu nechali, aby to fungovalo, což jsme jenom předstírali, protože to se tak dělá, pak ale propukla realita a obnažily se názorové rozdíly, dosud skrývané v zájmu ušlechtilého cíle. Zpočátku nabývaly verbálního tvaru, později už jen nonverbálního v ostentativně nabídnuté tváři, ze které měly být vyčteny. Z mé tváře se čte dost lehce, to víš dobře sám, mraky ženskejch už jsem urazil, ale nejenom je, taky psy, samce i samice, urazil jsem vlastně každého, koho jsem mohl, už aspoň jednou. Musím ovšem dodat, že i mě každá z těch žen urazila, akorát o tom nevěděly - řekl Valdemars a shýbl se, aby si povytáhl ponožku.

- Snad by bylo načase, aby ses se ženskejma začal taky trochu zabejvat, ne? - zeptal se Sveto.

- Bodejť. Když se zabejvám se ženskejma, napadá mě vždycky, že kdysi, ještě jako školák, jsem narazil na neznámý pojem, jehož klín jsem v duchu spojoval s hromadou různých věcí, a z jedněch velkých černých kukadel na mě zčistajasna zazářila láska rozměrů statného cedru. Pokud jde o mě, měl jsem strašnou radost, že jsem zamilován, ovšem ta dívka, řekněme si to na rovinu, mi byla u prdele. Myslel jsem si, že postavu hrdinného milovníka ztvárním už tím, že jí řeknu, jak nesmírně ji miluji. Myslel jsem výhradně na to, jak je mi fajn, lásku jsem dokázal prožívat pouze sám. A zpočátku je skutečně všechno krásné a dobré, dokonce i já jsem nadán těmito vlastnostmi. Problémy, jestli to správně odhaduji, začínají někde v oněch místech, kde se setkávají přítelkyně, případně maminky nebo babičky, prostě náš život, který se náhle stává společným. Bezděky jsem zahnán proudem do krevního oběhu melodramatu barvy krému žloutkových věnečků, v němž jsem každému na potkání ukazován a vláčen jako vlečňák, nebo zase já vleču je, když se odhodlám k tomu, abychom se setkali s mými známými. Předvádíme, že všichni bez výjimky žijeme stejně, všichni v téže blažené prostotě. Usmíváme se na sebe, a když do sebe hodíme dvě tři skleničky, padneme si dokonce navzájem do náruče, a objímajíce se, čekáme za rozbřesku na taxík s jinými, obdobně rozpoloženými dvojicemi. Ale k definitivnímu rozčarování přesto dospívám až tehdy, a považuji to za vrcholný okamžik zklamání v tortuře všech svých vztahů, jakmile začneme hovořit o významu věcí nacházejících se mimo nás. Mluvím jiným jazykem, jako bych byl naprosto cizí, a z neznámých příčin nejsem schopen akceptovat, že bych se měl přizpůsobit, že bych se já měl naučit užívat jejich jazyka. Když se vystěhuješ do cizí země, nemůžeš očekávat, že milióny tamějších obyvatel pro tvý zlatý oči změní svou mateřštinu. Jenže mně to nejde, prostě nejde a basta. Ve chvíli, kdy dojde k prvnímu vážnějšímu rozhovoru, všechny mé sny se okamžitě rozplynou, v ten sakramentskej moment padnu do moci letargie.

Nemůžu jí vysvětlit, že jsem se nezklamal v ní. A mám pifku na život, ne na ni, že mi to zase nevyšlo, že se nic nemůže ubírat svou přirozenou cestou. Zlobím se na disharmonii obecného zmatku lidské povahy, a tak celé dny sedím jako zařezaný a ženská dostává hysterickej záchvat, že se se mnou nedá o ničem mluvit. Poslouchám její přednášku o životě ve dvou, jak se na to musí, jaká pravidla je třeba dodržovat a jaké oběti je třeba přinášet, abychom se mohli zdárně vnořit do pudingu věčných kompromisů. A mně se přitom honí hlavou úvahy o tom, jak je hrozné, že mě jímá děs z toho, po čem nejvíc toužím. Abych si mohl popovídat. Není nic horšího, než si uvědomovat, že tě má blbá slepice za vola, protože nemá ani šajna, o čem mluvíš.

- Zkus se jednou přemoct a jít tou cestou až do konce. Třeba se dá ten druhej jazyk přeložit. Proč se ti zdaj ty rozhovory tak nesnesitelný?

- Proč? Vidíš, to by se ony ptaly taky, ale to se nedá vypovědět. Pamatuješ na Hortensii?

- Na tu šikovnou estétku?! To víš, že pamatuju.

- To byla jediná holka, která se snažila odhalit prapůvod i toho sebenepatrnějšího záchvěvu se zájmem pramenícím opravdu ze srdce a inteligence, ale zase s ní nebylo možný sníst v klidu ani míchaný vajíčka. Jednou sedíme takhle v kuchyni, máme kocovinu, bylo léto, takže je příšernej hic, a už asi tři minuty na sebe nemluvíme. Hortensii to kdovíproč vadilo. Dneska si říkám, ona se asi furt šíleně bála, že přijde do pekla, když nepronese aspoň jednu chytrost za minutu. Zničehonic rychle zhltne sousto a zeptá se mě:

- Valdemarsi! Tys věděl, že křížová cesta moissackého kostela svatého Petra pochází ze stejného období jako brána v Miégeville a obojí patří k nejzásadnějším architektonickým dílům školy languedocké?

Ticho. Sousta díky zrychlené tvorbě slin kloužou až na samý konec jícnu, odkud se, poslušna náhlého rozkazu, svezou ještě níže, a vyvolají tak trojí slabé zakašlání. A já na to s plnou pusou, až se mi z ní vaječné cáry rozlétávají po stole:

- A ty jsi věděla, že pánev od míchaných vajíček se doporučuje ihned napustit vlažnou vodou, aby v ní žloutek ani bílek nezaschl?

- Já bych řek, že si normálně špatně vybíráš - řekl Sveto otráveně. Z tváře mu čišel nezájem.

- Máš úplnou pravdu, Sveto. Dnes už je mi jasné, že si za všechno můžu sám, a nejenže si špatně vybírám, navíc vedu i špatný život. Ženské si mě oblíbí, protože si myslí, že jsem jiný, a já si o nich také dělám falešné představy. V uplynulých letech si každá holka na počátku našeho vztahu nadšeně libovala, jaký jsem to parádní bohém. Shovívavě se usmívaly, že se každý večer izoluji v téže zanedbané špeluňce, kde konverzuji se zahořklými nešťastníky, nebo hulákám na celé kolo, přičemž se tak zhulákám, že mám oči rudé, až běda. Pak mi ale po nenápadných dávkách začaly předestírat, že mají rády změnu, že se raději nudí pokaždé na jiném místě a chtějí usínat pokaždé při historkách jiného vypravěče, že vlastně ony jsou založeny bohémsky a mladistvě, zatímco já působím dojmem padesátníka propadlého alkoholu, který doma oznamuje staré, že v poslední době chodí do kina radši sám a dělá mu dobře, když si může po večerech o samotě provětrat hlavu. Což je pravda pravdoucí.

- Zadrž, Valdemarsi - ožil Sveto. - Snad si vážně nemyslíš, že to, jak my se protloukáme životem, je normální? Copak může hergot někoho dlohodobě bavit vyhlídka, že večer před usnutím bude muset každej den dělat tu samou bilanci? Já už například vůbec nepřemejšlím o tom, co všechno jsem přes den dělal, skoro eště ani nepoložím hlavu na polštář, a už jsem v limbu. Jsme příšery, zrůdy, mrzáci. Ty ženský maj pravdu. A Kadri jakbysmet. Neznamená pro tebe víc, než přenosný elektrický kamínka, a jasně si to uvědomuje. Chyba je v tobě.

- No ovšemže mají pravdu. A já mám taky pravdu, pravdu mají venkoncem všichni, právě to je na tom to nejhorší. Já vím, že náš život je nemožnej kvůli mně, ba co víc, budu to vědět i v tom momentě, až ztroskotám zase i s příští ženskou a zase z vlastní viny. Ale kdybych žil tak, že bych uznával všechny svoje chyby, valnou většinu energie, co v sobě mám, bych vyplýtval na výčitky svědomí, které by mi z toho vykvasily. Ženy dokáží i do lásky vnášet racionalitu. Já nevidím-neslyším. Ony jsou schopné přinášet oběti, jsou schopné střízlivě promýšlet, jaké následky bude mít jejich souhlas s něčím, na což ovšem já mohu reagovat jedině tím, že vědí, co mi můžou... Každý, kdo je štont svůj život stojící za starou belu - který je dnes v módě nakládat do nálevu tvořeného slovem kariéra - žít s regulovanými emocemi, ten ať táhne co možná nejrychlejc v prdel. Vykašlem se na to, Sveto. Při pomyšlení na dívky, které jsem miloval, mě napadají takovéhle věci... A důsledkem je pocit bezmezného zklamání.

- Láska je jediná užitečná a fungující iluze - povzdechl si Sveto.

- Sám sobě nikdo nemůže pomoci, to je také iluze. Můžeš jen něco udělat pro to, aby ti pomohli jiní, a pouhá tvá ruka je mocnější, než cokoli jiného. Když zvedám dědečka, abych ho přebalil, mám pocit, že jednám správně, ale přitom jsem zdrojem bolesti, nenechám ho odejít, udržuji ho při životě, ačkoli už rok dokáže pohnout jedině hlavou, všechno jím protéká, tkáně mu dávno odumřely, svaly se scvrkly, mozek už vypnul vědomí a svět vnímá jen jako propadlý do jakéhosi snu, tím světem je mu bílý strop, na který už rok civí. Zmateně žvatlá o svém dětství, o dlouhé ulici mezi chalupami, kudy pod shrbenými vrbami chodil k řece, vidím, kolikrát se zarazí, hledá slova, vzpomínku na svou matku, a nakonec všechno zhustí do jediného slova, jinak už to totiž nedokáže zformulovat. Říká Bled... opravdu nádherné slovo. A já v jeho očích vidím všechno, zřetelně vidím, abys věděl, břeh řeky spálený do zlatohněda, kam chodí malí nezvedenci za školu, aby tu házeli žabky a cucali kradený kostkový cukr. V cajkových kalhotách, které jsou moc tenké, zválené a mají díry na kolenou, si v pšeničných polích hrají na honěnou a nejmenšího kluka hodí do řeky, takže ho táta, až se v mizerné náladě vrátí z práce, pěkně zmydlí. Zdá se, že každý den trvá nekonečně dlouho, ale pak je najednou třeba se začít živit, za války se schovat, pochovat rodiče a utáhnout celý ten strašlivě těžký život, všechny bolesti udržovat v tajnosti, a dělat tak dojem člověka, který něco vydrží. Je nezbytně nutné něco vydržet, jiná možnost prostě neexistuje. A nakonec tam přede mnou leží a já vidím, že nastal čas volby. Jaký poslední obraz si s sebou poneseme při odchodu ze života, jakou iluzi si přibalíme na poslední cestu? Vzpomínky jsou bacilonosiči života, ale my si nemůžeme dovolit cumlat krásy naší minulosti, nám je dána jen přítomnost, s tou se tady potýkáme a na každý nový krok si musíme dát pořádnýho majzla, jináč padneme tak strašně na držku, že nebudeme mít ani pokdy se zamyslet, kde jsme to vlastně posrali.

- Ty teda myslíš, Valdemarsi, žes to už posral? Líčíš to, vole, jako by se to celý dělo s tebou, jako bys byl ty ten osumdesátiletej na smrtelným loži - řekl Sveto.

- Protože mám pocit, že se zastavil čas. Nepamatuju si skoro na nic, co se stalo po mejch devatenáctejch narozeninách. Stal jsem se imunní proti vnímání, z mého života mizí čím dál tím víc vzpomínek i pocitů. Někdy se přistihnu, že zrovna reaguji jinak, než jak by to bylo účelné. Sídla mých smyslů jedno po druhém degenerují, hlavně od té doby, co mě má smrt ve své hřejivé hrsti. Už mi nedělá takové potěšení analyzovat, pozorovat lidi a svět, který kolem mne šílí, už nejsem šťastný z určitých chutí nebo vůní. Zapomněl jsem, jak se pro něco nadchnout. Dříve jsem se smrti nebál, protože jsem žil. Vůbec jsem na ni nepomyslel. Nevěděl jsem, jaké to je, když po celý den, v každém jeho okamžiku cítím, jak se mi podlamují kolena pod dusivou tíhou času. Dědeček mě učil, že mám být svobodný, že i moje nejnepatrnější hnutí malíčkem má vyjadřovat suverénní názor, jehož prvky si budou navzájem předávat a za účelem skládání vyměňovat mé osudy. Neřekl ale ani slovo o tom, že i svobodný člověk jednoho dne zemře - domluvil Valdemars a ztěžka polkl.

- Pojď, pudem do krámu - vybídl ho po krátké chvilce mlčení Sveto. - Dostal jsem od Syndroma flašku kořalky. V osum příde před krám, abysme si ťukli. Pít to tady by bylo trochu blbý.

Beze slova vyšli na ulici.

- Začíná se mě zmocňovat pocit, jako bych byl kráva - pokračoval Sveto, a když zahnuli za roh do ulice, kde byl obchod s knihami, nahlas zabučel.

- Kráva?

- No jako na venkově, když ženou krávy domů z pastvy, a jak přijdou na kraj vesnice, každá si to namíří tam, kde bydlí. Na rozloučenou kráva vysere svejm kámoškám pod frňák tříkilovej kravinec, pak poslušně zahne do vrat a postaví se na svý místo v chlívě, kde přišla na svět jako tele a kde taky chcípne. - Sveto zase zabučel a Valdemars se rozřehnil.

Sveto vyrostl podle všech pravidel. Od podzimu do jara chodil do školy, potom si celé léto hrál s kamarády a sourozenci, později však místo hraní zlobil, chlastal, rozbíjel, ničil a povaloval se. Vychodil gymnázium, pak začal přemýšlet, má-li studovat dál, a na kratší dobu se velice nadšeně vrhl do moře věd. Zanedlouho se rozhodl, že půjde radši pracovat. Když se takováto představa spojí s vizí knihkupectví, je to, pokud ne úplný konec, něco, co se určitě nachází těsně před koncem. Valdemars to moc dobře věděl, protože na své dráze daňového poplatníka startoval rovněž od lajny ztělesněné místem knihkupeckého příručího. Avšak na rozdíl od Svetovy kobky, do které zabloudilo v průměru tak šest lidí denně, do libressa, v němž byl zaměstnán on, neustále proudily zástupy zákazníků. Toho druhu, co navštěvuje velkoprodejny knih zbožně jako kostel.

- Mne na chození do kostela moc neužije, ale jsem přesvědčen, že totéž je možno říci i o lidech, jako byl například jeden lulan, co se mě šeptem tázal, nepřestávaje si hladit dlouhý, starostlivě pěstěný plnovous, zdali právě hraná věta houslového koncertu, zaznívajícího odkudsi zezadu tiše a mazlivě kupujícím pro radost, je allegro non troppo, nebo allegro molto. Než jsem ovšem mohl radostně vyrazit za odhalením pravdy, zarazil mě a zamumlal si pod vousy: nikam nechoďte, mladý muži, už jsem to identifikoval. Je to nahrávka světové premiéry, jež se konala v Concertgebouw roku 1939. Nato se elegantně otočil a dál prohlížel regály, zatímco jemnou a mrštnou ručkou masturboval už ve výši svého ohryzku - vyprávěl Valdemars a skončil právě ve chvíli, kdy Sveto začal u krámu vytahovat roletu.

- V takovejch případech je dobrý pustit rychle tvrdej rock nebo ňáký disko. To bych udělal já.

- Protože ty tady v tý díře dřepíš sám. Ale já jsem tam měl spolupracovníky. Nečinně jsem stál, poslouchal jsem tu chlápkovu disertaci a před mým vnitřním zrakem se v televizním studiu nasupené hyperstařeny handrkovaly o mikrofon s posupnými megastarci. Pak jsem si ale v tichosti sedl do pokladny a řekl jsem dotyčnému: samozřejmě pane, přihlédneme-li k tomu, kolika kulturních organizací jste členem, milerádi vám dáme slevu, jako teda na těch pět k smrti nudnejch knih, který si dokázal během hodiny vybrat, zatímco marně čekal na společnost intelektuálek obtočenejch nepálskejma šálama, před kterejma by se mohl vytahovat, že autor mu svou knihu i s vepsaným věnováním dal již minulý týden, jenže on ji daroval jinému, ještě o něco významnějšímu autorovi. Takhle, Sveto, probíhaly v našem chrámu citlivých duší ty pracovní hodiny, kdy se člověk div neukousal nudou. Kožené aktovečky přes rameno, manšestrová sáčka, semišové botky, papírové desky, zděděná plnicí pera a tenounké brejličky klouzající od kořene nosu vždy dolů - to vše tam plkalo, dávajíc okázale najevo, s kým máme tu čest.

- Život knihkupce je nelehký, Valdemarsi, mně to můžeš věřit. Končívá alkoholismem. Ale jsou i horší věci - pravil Sveto. - Svého času, když jsem ještě neměl vymakáno, jak vlastně funguje takzvaný volný trh, na kterém i já jsem pouhým produktem, v oněch dobách, kdy jsem ještě nevěděl, kdo je to brutto a v jakém vztahu je se svým přítelem zvaným netto a proč vůbec musíme platit daně a proč já je platit nechci, šel jsem na interview, abych mohl být případně přijat na jisté místo, o něž jsem se ucházel. Napsali mi, že budu poradcem. Jakási dáma mě ujistila, že jako člen jejich mladistvého týmu dozajista naleznu konečně smysl svého života, jen se musím nejprve zúčastnit kurzu, který odhalí, nakolik jsem ambiciózní a orientovaný na úspěch.

- Počítám, že to odhalili po pravdě - zasmál se Valdemars a umyl tři skleničky.

- Musím přiznat, že ti mladí manageři, na kterých jsem mohl oči nechat a s otevřenou hubou je užasle poslouchal z poslední řady, se k té práci hodili o chloupek více, než já. Ale zas ne o moc velký chloupek. Já taky umím lhát, neboť to bylo to, čemu jsem se měl naučit, taky si umím vylejt na hlavu kýbl vlasového tužidla a umím na svou tvář, zarostlou pichlavým strništěm právě do té míry, aby byla dostatečně sexy, vyčarovat záhadný a přitažlivý úsměv, ba dokonce umím hrát i squash. Akorát se mi nechce. A k tomu fantastickýmu týmu se mi taky zrovna dvakrát nechtělo patřit. Všechno je to jen otázka vůle - řekl Sveto.

- A už jsi hrál někdy squash? Já eště nikdy. Sveto! Pojď si dát squash!

- Squash si strč někam, vole. Ještě jsem neskončil.

- Pardon. Pokračuj, buď tak hodný.

- Jakmile jsme dospěli tak daleko, že jsme se naučili vyslovovat větu pane, co byste říkal miliónové investici do vlastního bytu, najednou se z jednoho člověka v davu uchazečů vyklubal, jako nějaký přestrojený král, co chodí mezi lid, generální ředitel firmy a začal té hromadě nešťastníků vykládat: koukněte se na mě, já bych taky mohl být - a skutečně jsem také byl - takové nemehlo jako vy, leč cesty boží jsou nevyzpytatelné, zejména ve spleti chodeb kancelářské budovy, kde úspěch jako nějaký klíč k určování DPH praští po hlavě každého příchozího už na samém prahu.

- Hajzl ukecaná...

- A po těch slovech, jako během celého kurzu už mnohokrát, opět zazněla dynamická melodie v podání skupiny Scooter a úředníci momentálně bez místa a bažící po úspěchu celí šťastní vykročili směrem k bufetu, aby popili džusu. Já jsem v bufetu sdělil hlavě týmu, že musím sice odejít, ale hned jak se mi naskytne příležitost, budu veškeré své všední dny věnovat budování úderného kolektivu.

- Tuším, že to byl okamžik, kdy tě viděl naposled.

- Správně. Po několika dnech jsem mu v odpověď na jeho zvídavý elektronický dopis poslal úryvek studie líčící hrůzné okolnosti, jež provázely vymření dinosaurů, čímž jsem mu, jestli se nemýlím, způsobil strašlivé zklamání.

- Jak smutné - řekl Valdemars s úsměvem. - Jen bych moc rád věděl, co ty čuráky upocený pohání k těm zasranejm výkonům. Vem si třeba, jak to vypadá u mě v práci. Eště štěstí, že tam moc často nemusím. Člověka zavřou ke třiceti prdelolezcům, který si v jednom kuse představujou, jak už se sami rozvalujou v koženým křesle obklopený smečkou takovejch, jako jsem já, a ti jim všichni lezou do prdele. Nedokážu pochopit, jak může někomu dělat radost nabytá moc, když se musel předtím deset let furt jen pokrytecky usmívat a dřít jako otrok. Den co den ze sebe dělaj blbce. A proč? Jen proto, aby někde v prdeli světa v zasraný redakci umouněnýho plátku vyráběli ubohý zprávičky o uprděným a votravným hemžení tohodle světa pro totálně pasivní společnost? A abych se já kvůli tomu musel rozčilovat. Co ale můžu jinýho dělat? Když se nebudu rozčilovat, stane se ze mě ta ovce, co o samotě bloumá na kraji pole a co se vůbec v ničem neliší od ostatních ovcí, akorát debilní ovčácký psi maj na ni nejvíc spadýno, když de o to, agresivně jí naštěkat do ksichtu, že má koukat co nejrychlejc mazat zpátky na svý místo.

- Kašli na to, Valdemarsi. Na štědrej večer tě to přejde. Už zbejvá jenom měsíc - dobíral si ho Sveto.

- Na to se ti můžu vysrat. Některý věci prostě vyjdou z módy a šmytec. U nás se taky z roku na rok konzumuje čím dál tím méně vánočních čokoládových figurek, loni jsme dokonce i stromeček nechali bez povšimnutí v pokoji až do konce ledna. Nikomu nepřišlo, že tam ještě pořád posmutněle stojí a zakřiknutě si pro sebe brouká Stille Nacht. Tradice fungují a žijí jen ve společenství, avšak dnes už není důvod držet pospolu, není co společnými silami budovat a krášlit, vývoj se přes nás přehnal a všechno smetl. Každej akorát ví, že musí sehnat prachy na otop, aby mu, až bude za dveřmi Štědrý večer, ten čarovný svátek, nenamrzla prdel. Hoj, ty Štědrý večere, člověk se jen nasere - recitoval mu dědeček každý rok na uvítanou. Bez tragédie není drama. A když není drama, není ani co slavit - uzavřel Valdemars svůj proslov.

Vzpomněl si, jak před rokem, jednoho nevlídného večera v adventním čase, taky zrovna seděl v hospodě s deseti dalšími rutinovanými alkoholiky, kteří všichni brečeli, že zase vánoce, vánoce přicházejí, ty podělaný vánoce, a jak je tak Valdemars pozoroval, viděl na nich, že to vlastně žádný z nich nemyslí úplně vážně, jenom nemají nikoho, s kým by protrpěli svoje potlačované soukromé křivdy, tudíž nemají ani nikoho, kdo by jim pomohl na ně zapomenout. "Žoviální závislák, to je vzácnost" - pomyslel si Valdemars, právě ve chvíli, kdy do dveří knihkupectví tiše vstoupil Syndrom.

- Dobrý den, pánové - pronesl Syndrom sotva slyšitelně.

- U nás je vždycky někdo pověřenej, aby nakoupil dárky pro celou rodinu, a když máme dozdobíno, což se dělá každej rok na jedno brdo, posadíme se k večeři, načež padáme do Hajan se srdci zaplavenými příšernou láskou k bližním. Mám dojem, že letos nakupuju já - řekl Sveto.

- To je ta naše generace. Máme tradic plný zuby. Všeho máme plný zuby - nechal se slyšet Valdemars. Předchozí generace nebyla o nic lepší - prohlásil Syndrom. - Říkal jsem vám to už? Víte, co, kluci, žejo? Jak to bylo s mým fotrem, se mnou a s mojí matkou!

- Co bylo s tvým fotrem?

- Fotr prodal do antikvariátu všech patnáct knih, co doma našel, aby mohl vzít na beatovej koncert holku, kterou pak deset let mlátil. Copak o to, on by ji mlátil eště dýl, jenže matka mu zdrhla, načež mě můj drahý tatíček vrazil do úschovy do dětského domova. No nic. Radši si půjdu koupit los - řekl a vykročil k východu, ze dveří se však ještě obrátil ke svým dvěma přátelům, kteří na něho civěli s otevřenými ústy.

- Kdyby tenkrát zůstal doma a četl si, mohlo ho to zaprvé trochu otesat, no a zadruhý bych se já teďkonc nemusel skrejvat po hospodách před životem, kterej mi ten zkurvenej beat hodil na krk.

- A co s matkou, mluvíte spolu? - zeptal se Sveto, když se Syndrom vrátil, v jedné ruce s losem a ve druhé s peněženkou.

- Jednou mě přijali k jedný firmě jako reklamního textaře. Byl jsem štěstím celej bez sebe. Je to hnusná práce, bez duševního vypětí vyděláte hromadu prachů. Řekli, že za dva dny mám začít. A tu noc nato moje máma umřela. Jasně, že jsme předtím spolu občas mluvili, ale to není důležitý. Když jsme si odbyli formality, vždycky mi začala připomínat fotra a jí jsem ho zase připomínal já. No prostě druhej den ráno telefonuju generálnímu řediteli firmy, abych mu sdělil, co a jak, a požádal ho, jestli by se můj nástup do práce nemohl o pár dní odložit. Po hodině přemejšlení mě zavolal zpátky a vysvětlil mi: filozofie naší obchodní společnosti zní "don´t worry, be happy", začněte pěkně už zítra, vždyť přece život jde dál...

- Takovýho bych nakopal - zareagoval Sveto.

- Nebo bych mu dal aspoň sežrat dvě polívkový lžíce dijonský hořčice - připojil se Valdemars.

- No a změní se snad něco? - Syndrom rezignovaně mávl rukou.

- Ale říct to nahlas znamená spásu duše. Máš pravdu, Sveto - přitakával horlivě Valdemars. - Ta svině si třeba vůbec ani neuvědomila, že je svině, ale stejně tak je možný, že to o sobě moc dobře věděla. Prostředí, ve kterém žije, vyžaduje, aby byla sviní. Bezcharakternost není trestná. A když chlapa zkopeš? Vstane a půjde dál. Já bych se zachoval stejně. Všichni jsme svině, aktivní účastníci vzájemného vraždění, jež nebere konce. Po pravdě řečeno, každej, kdo na tomhle světě mluví o čestném chování, by z fleku zasloužil elektrický křeslo. Žijeme v jedné místnosti, kde máme přesně vymezitelné množství vzduchu, jídla, pití a místo, kam můžeme odhazovat odpadky. Zanedlouho se v té místnosti budou lidé tísnit jako sardinky, budou lapat po vzduchu jako oběšení zločinci nebo čerstvě zapíchnutá prasata. V té budeme hulákat, hnít, válet se ve vlastních hovnech a hlásat nenávist tak dlouho, až bude povoleno i zabíjení lidí. Zatím tomu ještě říkáme vražda, aby nás aspoň něco zprostilo viny za hubení živých tvorů a pustošení živých míst této planety.

Sveto se zasmál.

- Anis mi neřekl, že ses dal k zelenejm.

- K žádnejm zelenejm jsem se nedal, nepatřím mezi ně. Jenom mě deprimuje ta bezmocnost. A štve mě, že se nehodím k životu proto, že mám život až moc v úctě a lásce. A štve mě, když se mi pošklebuješ, protože to, co se z tebe šklebí, je právě ta vražedná apatie. Sveto na to nic neřekl. Pár minut seděli bez jediného slova. Hleděli do zdi. Valdemars chtěl vstát, že půjde domů.

- Já už to dál nevydržím - ozval se Syndrom.

Ostatní se na něho ani na vteřinku nepodívali, jako by vůbec neslyšeli, co řekl. Svetův pohled se zatoulal někam ven, do večerních temnot.

- Tma jak v prdeli - podotkl tichým hlasem.

Během loudavé cesty k domovu si Valdemars všiml, že před ním i za ním se někdo plouží, je to on sám včera a zítra, pořád tentýž těžký krok a tytéž těžké myšlenky. Když vyjel do poschodí, v němž bydlel, několikeré zaskřípání dveří od výtahu rozsekalo na cucky noční ticho. Valdemarsovi bolestí strnula spodní čelist. Kadri nebyla doma. Sedl si k televizi a zkoušel přepojovat svůj mozek na různé kanály, třikrát nabídku oběhl dokola, načež náhle praštil dálkovým ovladačem o zem. Při čištění zubů dlouhé minuty zkoumal v zrcadle výraz svého obličeje. Vlasy, šaty i kůži měl nasáklé zápachem nikotinu a ke sprchování neměl dost sil. Než přešel bos k posteli, nalepilo se mu na chodidla plno malinkých smítek, prostěradlo na posteli bylo zválené a špinavé. Zacpaným nosem se mu těžko dýchalo, povzdechl si, obrátil se ke zdi, ruku si narval pod hlavu, a než ho přemohl spánek, tiše si šeptal: - Spát, to je jediná radost. Nechci být vzhůru, nechci vidět svět kolem sebe.

Šedé pošmourno vytrvale hlídkovalo. Valdemars, když otevřel oči, pokoušel se vyhnat z hrdla chuť Syndromovy kořalky a přitom nechápavě pozoroval zataženou oblohu.

- Tobě nikdy nevadilo, že nevidíš oblohu? - zeptal se ráno, když vkročil do kavárny a začal si otírat boty.

- Zavři ty dveře, vole, dyť tady zmrznem - odpověděl namíchnutě Sveto. - Taková je zima, ale po ní přijde jaro, žádný strachy, to už vydržíš. Už je ti líp? Včera jsi měl zase docela splíneček.

- Ty mi nerozumíš, já nemyslím tmu, myslím oblohu. Já ji nevidím nikdy. Buď sedím doma, nebo s tebou tady, nebo v knihkupectví, jindy zas v hospodě. A nevidíme oblohu. Ty ji taky nevidíš. Sedneš na vlak, jedeš domů, nemůžeš se dočkat, kdy už se rozvalíš ve svým křesle, vsadím se, že tě ani nehne koukat na oblohu. Nemám pravdu? - zeptal se Valdemars a hodil si do kávy jeden cukr. Druhý cukr do kávy jenom namočil a lžičkou ho do půlky opižlal.

- Máš pravdu. Opravdu se na oblohu nekoukám. Jenom v létě. Protože to se je aspoň na co koukat a je odkud se koukat. Co bych na ní viděl teď? Jen si to představ, Valdemarsi. Vylezu ven, postavím se doprostřed ulice a začnu koukat na oblohu. To by bylo něco. Hlavně teďka. Jo, já vím, obloha nad námi se modrá, čekáme jen, až někdo vocaď konečně vypráší ten šedý koberec, svítí na ní i slunce, bodejť, i kurvy z Portorika tam jsou, ba i peruánští Indiáni z úpatí And s Panovou flétnou, neboli antarou. A taky Saturn. Ten mám nejradši. Nikdy jsem ho ještě neviděl, nikdo ho ještě nikdy neviděl, ale stejně ho dovedou tak pěkně nakreslit, ne? A možná tam dokonce je i celá tahle zasraná Mléčná dráha, jenomže my dřepíme tady, v týdle kravský zemi, kde jsme zavřený v jedný vohradě s hromadou pošahanejch a zakomplexovanejch debilů, takže si dej radši chvíli voraz, protože na žádnou tvoji oblohu momentálně nemám náladu. Co Kadri, přišla domů?

Valdemars si sundal čepici a pověsil si ji na věšák připevněný ze strany k hracímu automatu.

- Nepřijde domů - řekl tichým hlasem.

- Už nikdy? - zajímal se Sveto.

- Nikdy? Jak to můžu vědět?! Je to vůbec pro ni nějakej domov? Nebo pro mě?

- Myslím, jestli je jako mezi váma konec.

- Vypadá to tak. Nechala mi tam dopis. Píše, že se mi nedá pomoct a že se se mnou nedá žít, protože ji k sobě nepustím dost blízko a chovám se jako grobián.

- To je všecko?

- Ne. Taky píše, že si chce ve středu přijít pro věci a byla by moc ráda, kdybych nebyl doma, protože se se mnou stejně nedá o ničem normálně mluvit. V tom má úplnou pravdu. Nedokázal bych ji bez přerušení poslouchat nebo si to s ní upřímně vyříkat. Pamatuju si, že když jsme se rozešli poprvé, trvalo to jenom čtyři dny. Chyběly mi okamžiky prožívané, jako by trvaly nekonečně dlouho. To jsou fakticky krásné okamžiky. Je nádherné, dokud je člověk hloupý, Sveto, opravdu nádherné. Jedli jsme, pili, šoustali, bez přemýšlení. A když najednou zmizela, chyběly mi její vlasy. Její oči a to, jak se na mě dívaly. Její vůně. A víš, co mi může chybět teď? Její ambice a obavy. To je u ní mimochodem skoro totéž - obavy z ambicí a ambiciózní obrana proti obavám. Chce dvě děti. Kluka a holku. Přesně ví, do jaké školy je jednou přihlásí a co jim kdy obleče. Chce mít vlastní realitní kancelář se třemi zaměstnanci, život klidný a tichý jako fungl nové pětidvéřové rodinné auto se slabě předoucím turbodieselovým motorem, které parkuje, ani nedutá. A pak je tady ještě jedna věc, a tu ví ze všeho nejpřesněji. Že všechny tyhle sny nemůže uskutečnit, dokud bude se mnou. Já se asi na nějakou dobu odstěhuju zpátky k mámě, budu se starat o dědečka, nebo z týhle země prostě vypadnu, ještě nevím - prohlásil na závěr Valdemars a zaklonil se v židli. - Fakt ještě nevím.

Když se vrátil do bytu, pomalu si prošel oba pokoje, kuchyni, koupelnu a všude hledal vzpomínky a předměty. Představoval si, jak ten prostor bude vypadat, až z něho budou vyrabovány rekvizity života jednoho z nich. V koupelně našel sponu do vlasů, kterou Kadri koupil, když ji chtěl jednou přesvědčit, že kratší vlasy lépe zdůrazní tvar její hlavy. Sedl si k televizi a sponu si položil do klína. Na jedné stanici běžel dokumentární film o vesmíru. Osud univerza předurčuje množství hmoty, která je v něm obsažena - odříkával konejšivý hlas známého dabingového borce. Valdemars rychle vyhrabal svoje sešity a začal si pilně dělat poznámky.

Když ještě bydlel u rodičů, kteří se posléze rozvedli, Valdemarse překvapilo, jak se rozměry bytu po otcově odchodu náhle smrskly. Bylo mu divné, že zmizely tajné koutky, miniaturní brlohy a nory, kam se pohodlně naráz vešli všichni příslušníci lidského rodu. Někdy neškodí, když se musíme před něčím schovat.

- Jsem zvědav, jestli se mi tenhle pokoj bude zdát prostornější, nebo moc těsný, až v něm budu trávit fůru času sám - říkal si Valdemars.

 

další informace: www.gerloczymarton.hu, www.ulpiushaz.hu