Pach to musel být ukrutný, ze stránek téhle knihy přímo prýští. Nicméně pro ty s ucpaným nosem tu je i silná slovní vizualizace pomocí překvapivě úsporných, nepříliš expresivních výrazů. Muší larvy lezoucí od místa, kde si pochutnaly, na jih či na západ nebo východ, ale nikdy ne k severu. Dusné letní vedro na vysušených blatech. Zbylý hmyz, který přichází hodovat vzápětí, naklade další larvy. Mršina se jím ještě hemží, když ji našli. Očima se kladou vajíčka snáz než jinými cestami, zvlášť když hustá psí srst kladení překáží. U mrtvoly člověka to jde snáz. Změkne rychleji, rychleji mění skupenství.

U Manhamu se náhle začínají nacházet nejen mrtvoly zvířat, ale i lidí. Sally Palmerové třeba, holky ze sousedství, kterou tu všichni znali. Ve vesničce jako vystřižené z Agathy Christie, kdyby se dožila 21. století, vzbudí takové události přirozeně rozruch. Něco nezdravého se tam děje. Uzavřené, svérázně komunitě stačí k narušení poklidu i maličkost: když se tam přistěhuje a otevře si praxi lékař z Londýna. Prý kapacita, i když z oboru, který tu doposud jen běžně stonající místní zatím nikdy nepotřebovali – forenzní antropolog David Hunter. A i když zpočátku nechtěl, nakonec se pustí do vyšetřování série vražd, protože právě on je k tomu vzděláním a zkušenostmi disponován.

Krátce před jeho přesídlením do Manhamu došlo k ještě jinému „stěhování“, které pozdější události odstartovalo. Simon Beckett, který se do té doby živil jako novinář, to zkusil v jiném oboru. Začal psát knihy. Chvíli šly linie obou těchto aktivit paralelně. Jeho redakce ho vyslala na reportáž do Tennessee, kde se nachází proslulá a unikátní Národní forenzní akademie. Tam objevil ony vizuální a čichové vjemy, protože jedním z pracovišť Akademie je i tzv. Farma kostí, kde se hnilobné procesy ověřují experimentálně pod širým nebem. Tuto pozoruhodnou zkušenost začal později uplatňovat v thrillerech, ve kterých se stal doktor Hunter hlavní postavou a z nichž Chemie smrti je prvním. Čtenáři závislí na mrtvých tělech v rozkladu už větří: ano, Farma kostí, tak se přímo jmenuje jedna kniha Patricie Cornwellové, pramáti forenzního subžánru. Neunikla ani pozornosti Kathy Reichsové, její následnice, které kosti řachtají v názvu pomalu každé knihy. A koneckonců přímo na Farmě kostí se odehrává řada románů Jeffersona Basse, kterou u nás vydavatelsky alespoň nakousl BB art. Žádný div, když jedním ze dvou autorů, kteří se skrývají pod tímto kolektivním pseudonymem, je sám zakladatel Farmy kostí dr. William Bass.

Tito tři, o tuctu dalších jejich klonů nemluvě, jsou Američané, kde se forenznímu thrillerovému subžánru nadmíru daří. Beckett se však s materiálem pro reportáž vrátil domů, do Anglie. A taky s nákazou. Do tradičního teritoria detektivek, jejich tradičního dějiště plného zmíněných poklidných míst, kde ještě před čtyřiceti lety štrikovala šály slečna Marplová, přivezl morbus cornwelli. Pravda: ta dáma už je za zenitem, živoucí klasik, matka-zakladatelka, a za druhé nebyl první, kdo se o takový roub pokusil. Je však v posledních letech z těch, co vytrvali, v Anglii jedním z nejvýraznějších. Také „britskost“, jíž se drží víc než druzí, jeho knihy odlišuje. Nejde jen o vazby na klasickou detektivní školu, ty jsou spíše v koloritu pozadí, ale i o setrvání v tradici moderního britského thrilleru. Ten není tak viditelný jako jeho americký protějšek, halasný tak, že méně smělého evropského konkurenta překřičí, ale má v sobě kvality, jež zámořská škola postrádá. Drsnost je tu jaksi opravdovější, syrová a chmurná, dbá se tu víc na atmosféru i na charakterizaci postav. U Becketta tohle překvapí s ohledem na jeho novinářský background. Stylově máme patrně co do činění se ctností z nouze. Píše úsporně, místy až skicovitě, žádná bohatá květenství, usedlá představivost, místy opravdu víc žurnalistika než literatura, víc postřehy než drobnokresba, ale je to zde na místě a funkční a posiluje to výjimečnost jeho knihy, která má mj. i díky téměř třem desítkám jazyků, do nichž byla přeložena, už dvě seriálová pokračování.